Jsme na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech, takže se jako první nabízí otázka, jaké filmy máte ráda?

Já mám ráda filmy, které nějak mění způsob, jak o něčem přemýšlím. Mám ráda filmy, co nejsou klišé, a mám ráda filmy, co jsou poetický a pomalý. A vlastně do Varů jsem jela za těma "ártovkama".

Takže navštěvujete kina jako Bio Oko, kde promítají spoustu uměleckých filmů?

Jo. Vždycky pozoruju, jaké filmy jsou populární v oscarové sezoně, v sezoně Zlatých glóbů a filmy, které jsou populární v Cannes. Je ale pravda, že to, co já sama píšu, je takové víc mainstreamové, protože ráda kombinuju umělecký pohled na svět s něčím, co je pro lidi. Takže mám vlastně ráda takový středoproud v tom dobrým slova smyslu. Myslím, že je vlastně dobrý oslovit větší množství lidí. Je hodně blbých věcí, co oslovuje velké množství lidí, a tak by bylo dobrý, aby tam bylo opravdu něco dobrýho, co oslovuje masy. 

Stalo se vám, že jste viděla film se skvělými recenzemi od diváků i kritiků a vám konkrétně se tento snímek absolutně nelíbil?

Určitě. Já jsem měla problém s českými komediemi. Některý jsou totiž sexistický, ve stylu sedmdesátých let v Americe. Také se stává, že si tam dělají srandu ze znásilnění, a s tím jsem měla problém. Na takové ty "ártovky" jako Mládí nebo Život je krásný, na to vždycky najedu. Mám ráda, když to není klišé, když je to nový pohled na svět.

Na Instagramu jsem také viděla, že podporujete nevládní organizaci Konsent, která boří mýty kolem sexu a sexuálního násilí. Ke spolku Konsent jste se připojila pravděpodobně hlavně kvůli tomu, že jste se sama stala obětí znásilnění. Co byste poradila těm, kteří takové násilí zažili? Jak se s tím snáz a rychleji vypořádat? Jestli je to vůbec možné…

Určitě je dobré o tom s někým mluvit. Ať už s psychologem, nebo s někým blízkým. Mně pomohl psycholog a podle mě je dobrý, že se o tom mluví například v rámci Konsentu, který téma medializuje i na sociálních sítích, a už to konečně přestává být něco, za co by si oběť měla připadat, že je nejhorší. Myslím, že většina žen se dostala do takový tý šedý zóny, něco jako "Byl to můj kluk, řekla jsem mu ne. Byl to můj manžel, tak to přece není znásilnění" a podobně. Ale ono to znásilnění je.

Podle mě je prostě dobrý říct si, že se to děje, že už se to dít nemusí, když se o tom bude mluvit. A bude dobrý, když se toho tématu přestanou bát muži. Muži hned říkají, že by nic takového neudělali, ale pak si často kladou otázky, zda vlastně někomu něco takového neudělali. Tohle je taková nejčastější reakce. Neurčili jsme si, jaké jsou hranice druhé osoby, a to, že důležitá je empatie.

Já jsem s tím měla spojený stud. Říkala jsem si, že jsem ten nejhorší člověk na světě, když se mi něco takového stalo. Je nutné si uvědomit, že nejsme nejhorší lidi na světě, děje se to. Neznám kamarádku, která by to nezažila. Mýtus je to, že si spousta lidí myslí, že znásilnění se děje jen v parku někým cizím a podobně, ale ono to tak není, většinou to přijde od někoho blízkého. V každým momentu musíme vědět, že s tím ten druhý nejen souhlasí, ale že s tím přímo nadšeně souhlasí.

Sex je od toho, že v tom máme být rádi. Je to ta nejpříjemnější záležitost, co tady je. Když ten druhý z toho není nadšený, tak s tím prostě přestanu. Pokud chtějí být muži dobří milenci a chtějí být těmi alfa samci, tak ať nám udělají deset orgasmů, ať jsme všechny ženy nadšený. Ať to není o tom, že něco přetrpíme nebo, jak se kdysi říkalo, že jim podržíme. Ne znamená ne. O tomhle tématu se doteď mluvilo málo a je potřeba si říct, že za znásilnění nemůžeme my - oběti. Není to naše vina.

Ublížilo vám na tom nejvíc to, že šlo o blízkou osobu?

Jo, byla to strašná zrada. Ztratila jsem důvěru ve vztahy, ale pomáhá mi v tom psychoterapie. A nejvíc mi pomohlo zjištění, že i ženy jako třeba Reese Witherspoonová, Lady Gaga nebo Madonna tohle zažily. Říkám si totiž, že když se to stalo těmhle hustým ženám, tak proč já bych měla být kráva za to, že se mi tohle stalo. Takže já jsem taky hustá, i když to trauma má samozřejmě nějaký svůj vlastní život. Je dobrý, kdyby bylo čím dál tím více žen, co milují své tělo, svou sexualitu. Tímhle se to pak dá vyléčit.

I proto jste rozjela s Eliškou Soukupovou podcast s názvem Chci to, kde se bavíte o sexu? Máte k sexu kladný vztah, ačkoliv jste se stala obětí znásilnění?

Jo, mám. Proto mě to i štvalo, že se tohle stalo. Říkala jsem si něco jako "Neberte mi můj nejoblíbenější koníček". Sex je přece spojení s druhou osobou, s něčím nad námi a sám se sebou. Nám ten podcast vznikl docela spontánně. Řekly jsme si, že to chceme o sexu, intimitě a duchovnu, abychom právě poukázaly na to, že sex má duchovní rozměr, že to je něco víc než splynutí těl. Koukaly jsme se na všechna moudra na Instagramu o tom, jak by měl každý žít, a řekly jsme si, že budeme expertky v ničem. Chceme to dělat z pohledu humoru, nadhledu a toho, že se chceme naopak něco dozvědět, a ne něco kázat. To kazatelství na sociálních sítích mi přijde jako takový novodobý mor.

Poslechla jste si někdy podcast Vyhonit ďábla a podobné projekty, kde se také zabývají sexuálními tématy?

Já jsem vlastně paradoxně vůbec nesledovala podcasty, než jsem začala ten svůj dělat. Nebyl v tom nějaký účel vstoupit na podcastovou scénu. Jen jsme se měly s Eliškou, se kterou jsme točily Zrcadla ve tmě, hrozně rády a chtěly jsme udělat nějaký zábavný pořad. A jelikož máme mezi sebou poměrně silné sexuální napětí, tak jsme si řekly, že to převedeme do tvorby, a vznikl náš podcast. 

Do Varů jste přijela především kvůli filmu režiséra Šimona Holého Zrcadla ve tmě. Nadchla vás hlavní role tanečnice Marie kvůli tomu, že jste se tanci věnovala několik let?

S tancem jsem sekla v nějakých devatenácti, když jsem šla na JAMU na herectví. Takže když mi Šimon nabídl tuhle roli, úplně jsem se zděsila, protože už dvanáct let nejsem ve formě a tanci se nevěnuju. Tanec ale miluju a je to pro mě něco jako ten sex. Bytostně se propojím sama na sebou a jsem v tom svým těle, v tom přítomným okamžiku. Je to pro mě taková terapie, takové léčení a zároveň je to strašná dřina, takže jsem se vlastně i vrátila v rámci postavy Marie do toho, jak bych asi žila, kdybych od tancování neodešla. Není to jako úplně bezbolestnej život. Myslím, že herci to mají v něčem jednoduší, i když je zase pravda, že ta dřina v tanci je v něčem osvobozující. Tolik při tom člověk neřeší ego a sám sebe. Z tý dřiny je člověk takovej příjemně vymazanej každej den.

Trochu mě rozesmál váš příspěvek na Instagramu, u kterého jste psala, že zrovna brečíte, protože jste tlustá, takže do Varů nepojedete. Moc se mi líbila vaše upřímnost. Napadla mě proto otázka, zda jste někdy držela nějaké diety? A co si vlastně myslíte o hnutí body positivity, které jste u příspěvku také zmínila?

Já se o to pokouším celej život. Každá se o to asi pokoušíme celej život. Přišlo mi právě dobrý tam takhle uvést i ten svůj pocit, protože samozřejmě věřím ezo ženám, že jsou strašně šťastný v každým okamžiku, ale zároveň jim to nevěřím. Je to zase o křesťanství, kultu štíhlosti - my vlastně nesmíme zabírat moc prostoru, což mi přijde takový metaforický, protože i když si jdeme třeba pro nějakou práci, pozici, tak máme v sobě nesebevědomí. A to proto, protože jsme strašně dlouho oddělovaly tělo od duše, od intelektu. Já se tedy snažím milovat své tělo a milovat svůj život a mít se ráda se vším všudy, ale zápasím s tím asi jako každá ženská.

Diety jsem zkoušela držet, ale moc mi to nejde a myslím si, že nejlepší dieta je začít mít ráda své tělo a ono pak vypadá, jak vypadat má. Když vidím některé influencerky nebo kolegyně, jak říkají, že se mají rády a že zhubly, protože jsou šťastný, ale já vím, že zhubly, protože ležely doma tejden s depresí a nemohly si ani dojít zhasnout, tak si říkám, kolika lidem by pomohlo, kdyby řekly pravdu. Proto říkám pravdu, že takové momenty mám, nejde o týdenní epizody, ale mám propady a myslím, že to je normální. Je to dáno hormonálně a myslím, že je to taky spojený s tím, co nám bylo řečeno o našich tělech. Tedy něco jako - moc to neukazuj, nebuď moc sexuální, moc nebuď vyzývavá a vlastně se neměj moc ráda a nebuď namyšlená. Třeba když dá žena po porodu fotku a vypadá skvěle, hned začnou ostatní psát, jaká je kráva a co si o sobě myslí. V "mama světě" teda nejsem, ale děsí mě tenhle hit, který kolem toho je, což moc trendu "body positivity" neprospívá. Jsem expertka v ničem, pomáhá mi dělat si z toho srandu.

Zmínila jste se o "mama světě", tak by mě zajímalo, zda plánujete rodinu s partnerem Miroslavem Helclem, se kterým už delší dobu tvoříte pár. Toužíte se stát maminkou?

Určitě chci mít děti. Jsem vlastně takovej mateřskej typ, o všechny se starám a mám ráda mladší kamarádky, který jsou ve stejným věku jako moje mladší sestra. Tím, jak jsem ale dlouho žila v zahraničí a dlouho jsem pak byla singl a vypořádávala jsem se s tím traumatem, tak jsem na miminko neměla úplně pomyšlení. Ale teď si říkám, že kdyby se to stalo, tak fajn, ale plánovat to budu tak za rok, za dva. Uvidíme. Asi bych nechtěla, aby mi bylo čtyřicet a neměla jsem děti, ale mám spoustu kamarádek, který jsou takhle úplně happy, takže tak, jak to chce každý, tak je to dobrý.

Kromě herectví se také věnujete byznysu. Založila jste produkční společnost, protože podle svých slov chcete konečně vidět herečky jinak než jako matky, dcery a podobně. S jakými herečkami byste si přála spolupracovat a máte nějaké herecké múzy?

To je krásná otázka. Moje úplně světový múzy jsou Phoebe Waller-Bridge ze seriálu Fleabag a z Američanek Reese Witherspoonová. Z českých hereček mě neuvěřitelně baví třeba Klára Melíšková, Alena Mihulová, Anna Polívková, Denisa Barešová, Klára Issová, Martha Issová. Aktuálně jsou moje múzy taky Martina Babišová, Lenka Olšanová a Natalie Golovchenko, s těma píšeme Mighty Women. Vlastně těch múz mám strašně moc a myslím si, že bych je strašně chtěla vidět v rolích, který je oslavujou. V rolích, který můžou bejt vtipný, kde si ze sebe budou dělat srandu, ale nebudou ponižovat, což je tady častý. Ale zase absolutně miluju Petra Kolečka, ten je vlastně v něčem macho, ale v Český republice píše komedie nejlíp právě on. V těch jeho jde veškerý feminismus stranou, ale já i tak pozoruju, jak je strašně dobrej.

Pro Lidovky jste psala články jako Zrzka z Hollywoodu a Zrzka z Londýna. Pokračovala byste ráda v něčem takovém, nebo už vám na předávání myšlenek stačí instagramový účet?

Instagram mi nestačí. Pro mě je to hrozně povrchní platforma plná narcisismu a na článcích mě bavilo, že i když to bylo o mně, tak jsem si ze sebe dělala legraci a přemýšlela o nějakých tématech. Vím, že se lidi na Instagram snaží vnést nějaká témata a některým se to i daří, ale často mi přijde, že to vlastně nejde kvůli tomu, jak tam jde psát jen krátce. Proto jsem napsala knihu, kde už nejsem za sebe, ať to není narcisismus. A tam probírám témata snad i do hloubky. Psát chci určitě dál, protože Instagram je pro mě hrozně zkratkovitej a já jsem se v něm cítím hrozně nejistá, přijdu si jako strašnej lůzr. A podle mě se tak cítí skoro každej, ale skoro nikdo to nechce říct, takže tam pak všichni dávají tu lepší verzi sebe samotnýho. A právě proto tam napíšu, že se cítím tlustá, protože to podle mě pomůže více lidem, než abych psala, jak jsem úspěšná, protože jsem ve Varech hlavní herečka. Dvanáct let jsem dělala v divadlech, psala jsem, chodila na strašně moc castingů a tohle je moje první hlavní role po letech práce a já prostě nebudu dělat, že to nebylo obrovský štěstí. Radši lidem řeknu, že jsem si musela něco vydřít.

Věříte, že vám tato role otevře dveře k dalším hlavním rolím?

Upřímně? Není nic, co bych milovala víc než hraní, takže doufám, že jo. Doufám, že tady bude vznikat spoustu skvělých věcí i mimo mojí produkční společnost, a doufám, že i s tím Petrem Kolečkem se setkám. Doufám, že bude vznikat víc dobrých věcí a že si v nich zahraju.

Mohlo by vás zajímat: Sexuální znásilnění v Hollywoodu? Spousta kamarádek to zažila, říká Doláková (2017)