reklama

Ester Geislerová: Dostávala jsem se do vztahových průšvihů. Už se nebojím ozvat

Televizní diváci ji brzy uvidí v seriálu Ultimátum, kde hraje těhotnou partnerku policejního vyjednávače. Do toho pořádá přednášky Terapie sdílením LIVE o partnerských vztazích v éře internetu a chystá projekt o digitálním balancu. V rozhovoru herečka Ester Geislerová mluví o tom, jak se krátce po dvacítce poprala s mateřstvím i jestli při čtení cizích partnerských konverzací nepropadá beznaději.

"Přestože jsem ve dvaceti byla zralá na to stát se mámou, těžko jsem zvládala skloubit péči o děti, vztah, školu a do toho ještě domácnost," přiznává herečka Ester Geislerová v rozhovoru.
"Přestože jsem ve dvaceti byla zralá na to stát se mámou, těžko jsem zvládala skloubit péči o děti, vztah, školu a do toho ještě domácnost," přiznává herečka Ester Geislerová v rozhovoru. | Foto: Honza Mudra

V seriálu Ultimátum hrajete ženu v pokročilém stádiu těhotenství, která se nešťastnou náhodou stane rukojmím únosce. Jak jste roli coby dvojnásobná matka prožívala?

Paradoxně mi při natáčení bylo jinak, než by člověk vzhledem k vypjaté situaci, o které seriál vypráví, čekal. Cestování na Slovensko, kde se seriál natáčel, jsem po lockdownu vnímala jako luxusní dovolenou. Měla jsem krásný hotel uprostřed lesa. Rozvzpomínala jsem se na období, kdy jsem sama čekala svoje dvě děti, pořád jsem si svoje herecké těhotenské břicho mimoděk hladila a chránila a bylo příjemné se do období takzvaného požehnaného stavu díky kostýmu vrátit. Pocit, který při něm žena zažívá, je jen těžko přenositelný. Kdybych ho ale měla z vlastní zkušenosti popsat, tak jsem cítila blaženost a ohromnou lásku, která najednou byla víc hmatatelná.

Jak obtížné pro vás bylo vžít se do situace vaší postavy, která nejenže je těhotná, ale zároveň se ocitá ve velmi vypjaté, stresující situaci, kdy je její dítě v ohrožení?

To bylo těžké, protože jsem při natáčení byla v mnohem lepší kondici než v době vlastního těhotenství. Protože jsem s dvojčaty měla rizikové těhotenství, nemohla jsem tehdy cvičit, teď jsem mnohem vysportovanější. Každá žena si ale v jiném stavu dovolí něco jiného. Některé jsou křehčí, takže potřebují v období očekávání víc odpočívat, ale jsou i maminky, které ještě v posledním měsíci před porodem chodí po horách nebo jinak sportují. Ne všechny ženy se tak musí bát, že při jakékoli vypjatější fyzické akci nastanou nějaké komplikace. Každá má svalovinu vystavěnou jinak a někdy bývá těhotenské bříško mnohem chráněnější.

V Ultimátu jste si ale před kamerou zahrála i porod, což musí být docela výzva.

Ano, porod je pro herečku vždycky velmi zábavná disciplína. Sama jsem už sice před kamerou pár porodů absolvovala, v pohádce a v komedii, ale v případě Ultimáta bylo potřeba, aby všechno působilo hodně realisticky. Sama jsem rodila císařským řezem, takže jsem neměla vlastní zkušenost, ze které bych mohla čerpat. V rámci přípravy jsem si proto nakoukala spoustu různých porodů na YouTube a podívala jsem se, jak podobné scény byly uchopené v seriálech, které mám ráda. Nakonec jsem si porod před kamerou užila a nebála jsem se při něm pořádně zařvat. Náš kameraman doma odrodil se ženou tři děti a říkal, že to bylo přesné.

Sama jste otěhotněla už ve dvaceti letech, což je v dnešní době stále výjimečnější. Spousta mladých žen mateřství odkládá kvůli škole, práci nebo pochybnostem, jestli s momentálními partnery chtějí strávit zbytek života a jestli jsou připravené s nimi dítě vychovávat. Vy jste si tyhle obavy nepřipouštěla?

Než jsem potkala svého exmanžela, tak jsem taky neměla pocit, že jsem připravená na to mít dítě. Na druhou stranu jsem v té době často hlídala malé děti svým sestrám, takže jsem si dokázala představit, co to znamená být máma. Cítila jsem, že bych sama měla na to dítě vychovávat, a připadalo mi to přirozené. Zároveň jsem si uvědomovala, že jako rodiče nemusíte hned na všechno znát odpověď a sami se vyvíjíte s tím, jak dítě roste.

S mým exmanželem jsme se do sebe potom tak zamilovali, že si podle mě naše děti samy řekly, že chtějí na svět. Rodičovství jsme plánovali, toužili jsme mít společně něco, co nám vydrží navždycky, tak jsme dostali geniální nápad udělat si dítě. Jenom jsme netušili, že se nám narodí hned dvě. Zničehonic jsme měli velkou rodinu, a přestože jsem byla zralá na to stát se mámou, těžko jsem zvládala skloubit péči o děti, vztah, školu a do toho ještě domácnost. Na období mateřské nicméně vzpomínám moc ráda. Otěhotněla jsem v prváku na vysoké a pak jsem studium na AVU na dva roky přerušila, abych si u svých dětí užila jejich první krůčky, slova a tak dále. Do školy jsem se vrátila, když jim bylo dva a půl roku a šly do školky.

Jak se vám po přerušení dařilo do studia znovu vplout?

Na Akademii výtvarných umění to naštěstí nefunguje jako na právnické fakultě nebo jiné škole, kde po vás vyžadují biflování a memorování obrovského kvanta vědomostí. Jasně, je to seriózní instituce, ale protože uměleckou tvorbu beru jako vášeň, učit se dějiny umění pro mě byla radost. Chodila jsem si na přednášky od dětí odpočinout, takže jsem studium při mateřství vnímala spíš jako výhodu. Navíc jsem otěhotněla v době, kdy společnost na matky ještě nekladla takový tlak. A co se týkalo výtvarné tvorby, inspirace mi nechyběla.

Dneska ženy naproti tomu čelí daleko většímu stresu. Chce se po nich, aby byly dokonalé matky, manželky, do toho ještě odváděly perfektní výkon v práci, a zvládaly tak nemožné. Samozřejmě že by si každá žena ideálně měla zachovat vlastní integritu a tolik společenskému tlaku nepodléhat, ale je to dost těžké. Do toho dneska spousta firem vydělává na tom, že matkám prostřednictvím reklam podprahově vnucuje, co všechno si musí pořídit, aby děti vůbec mohly vychovávat. Dokonalá matka je vzácná jako Mozart, říká moje oblíbená teoretička Elisabeth Badinterová, která se věnuje tématu mateřství a byla mi velkou inspirací při psaní diplomové práce.

Proč jste se vlastně rozhodla studovat výtvarné umění a nevěnovat se čistě herectví? První dětské role jste dostávala od svých pěti let, navíc jste měla herecké vzory v babičce Růženě Lysenkové, tetě Zuzaně Geislerové i starší sestře Aně.

Herectví se mi v životě tak nějak stalo. Když jsem byla malá, sestra Aňa už točila a režiséři si začali všímat zrzavé holčičky, která chodí na premiéry jejích filmů. Říkali si, že by se jim taková holčička s dlouhými zrzavými vlasy hodila, a tak mě začali obsazovat do všeho možného - od pohádek přes reklamy až po videoklipy. Protože jsem odmalička chodila do dramaťáku, tak mě herectví samozřejmě bavilo. Hrála jsem divadlo, recitovala jsem, měla jsem skvělé vedení. Líbilo se mi, když jsem díky natáčení nemusela do školy, a taky jsem ráda trávila čas v prostředí dospěláků, protože jsem měla pocit, že si s nimi rozumím víc než se svými vrstevníky.

Když potom po základce došlo na lámání chleba a já jsem se rozhodovala, kam půjdu dál, tak trochu zasáhla moje máma Věra Geislerová - akademická malířka, která se ale po revoluci živila taky počítačovou grafikou a animací. Poradila mi, že do světa herectví už mám bránu otevřenou a mohu se mu věnovat vždycky, ale bylo by dobré vystudovat ještě něco praktického, čím bych se mohla živit, kdybych zrovna role nedostávala. Protože jsem odmalička něco kreslila, fotila nebo natáčela a moje sestra Lela i můj bratranec Petr Urban chodili na Hollarku (Výtvarnou školu Václava Hollara, pozn. red.), nabízelo se, že tam půjdu taky.

Po Výtvarné škole Václava Hollara jste se na Akademii výtvarných umění rozhodla studovat obor Nová media a videoart. Co vás na tomhle moderním, alternativně působícím směru lákalo?

Na Hollarce jsem studovala propagační grafiku a osvojila jsem si tam i tradičnější výtvarné techniky. Do toho jsem ale pořád natáčela a pozorovala svět filmu. Nadchlo mě video, a když jsem přemýšlela, jakou uměleckou formou bych se chtěla dál vyjadřovat, zvažovala jsem třeba i dokumentární tvorbu na FAMU. Jenže jsem tušila, že tam budou dost lpět na filmové řeči a já jsem hledala spíš něco na pomezí filmu a výtvarného umění. Když potom někteří moji bývalí spolužáci začali na AVU studovat malbu a já jsem tam za nimi chodila, všimla jsem si Ateliéru nových médií II pod vedením Veroniky Bromové. Nadchlo mě, že tam panovala obrovská svoboda, člověk tam mohl vybrané téma zpracovávat prakticky jakoukoli uměleckou formou a já jsem ve svých výtvarných projektech přirozeně začala využívat to, co jsem se naučila díky filmu a herectví.

Propojování těchhle dvou světů mě ale zajímalo, už když jsem se hlásila na AVU. Tehdy jsem k přijímačkám vytvořila CD-ROM se strašně naivním názvem Láskopříručka. Když si ho člověk otevřel, měl před sebou témata spojená s různými fázemi vztahu - od zamilování přes manželství až po rozvod. Ke každému z nich jsem natočila krátkou výpověď, ve které mi o svých partnerských zkušenostech vyprávěly různé osobnosti, mimo jiné režisérka Olga Sommerová, moje máma, ale i můj čerstvě zamilovaný spolužák, třikrát rozvedený filmový distributor a další. Chtěla jsem udělat takový manuál pro lidi, kteří si o vztazích nemají s kým popovídat, neprobírají je se svými kamarády nebo rodiči a učí se je za pochodu. Sice jsem se díky němu na školu dostala, ale zpětně si uvědomuju, že jsem tehdy přecenila svoje síly, protože by to téma vydalo na velký projekt, skoro až sociologický průzkum, na kterém bych mohla pracovat třeba šest let, po celou dobu studií na AVU.

Myšlenka projektu Terapie sdílením, který začal sdílením rozchodových vět na instagramovém účtu Ester a Josefina a postupně se rozrostl na knihy, přednášky, podcast i webový seriál o vztazích v éře internetu, má tedy předpokládám kořeny už tady.

Ano, téma vztahů mě vždycky zajímalo. Na střední jsem měla partičku spolužáků, se kterými jsme často probírali, kdo s kým je, kdo co cítí nebo kdo se s kým rozešel. Vždycky mě zasáhlo, když si lidi, kteří spolu tvořili krásný pár, přestali rozumět, a pokládala jsem si otázku, kam ta láska zničehonic mizí. Během studií jsem třeba taky kurátorovala výstavu o zamilování a rozchodech v Galerii AVU. Od různých umělců, ale i osobností z jiných oborů jsem tehdy sesbírala díla, která vytvořili pod vlivem hormonu zamilovanosti C8H11N, nebo v situaci, kdy se s někým rozešli a chtěli ho získat zpátky.

Režisér Vít Klusák třeba pro jednu svou holku k narozeninám udělal obří happening, který zahrnoval velký průvod lidí po ulici, s mažoretkami, kapelou a dalšími atributy. Umělec Jirka David mi zase zapůjčil zamilovanou pohlednici, kterou psal svojí ženě z vojny. Dvě holky vystavily věci, které ukradly svým bývalým klukům. Bylo to zábavné. Hledala jsem odpověď na otázku, jestli umění tvořené ze zamilovanosti, nebo z bolesti z lásky, bývá silnější než jiné, nebo jestli se kvalita naopak vytrácí.

Ester Geislerová (38)

Ester Geislerová (38)

  • Nejmladší dcera malířky Věry Geislerové a japanologa Petra Geislera vystudovala Výtvarnou školu Václava Hollara v oboru propagační grafika. Následně absolvovala studium na Akademii výtvarných umění v Ateliéru nových médií II pod vedením Veroniky Bromové a také stáž u výtvarníka Jiřího Davida v Ateliéru intermediální konfrontace na Vysoké škole uměleckoprůmyslové.
  • Vedle výtvarné tvorby se živí také jako herečka. Jednu z prvních dětských rolí dostala ve snímku Král Ubu, v pozdějších letech se objevila v komedii Snowboarďáci, válečném dramatu Krev zmizelého, nezávislých filmech Sněží! a Psi nenosí kalhoty nebo romantické komedii LOVEní.
  • V roce 2015 s návrhářkou Josefinou Bakošovou založila značku Ester a Josefina. Z jejich kreativní spolupráce vzešly autorské kabelky, šaty, ale i trička s rozchodovými větami. Ty jim v reakci na kolekci začali zasílat taky fanoušci na Instagramu, což dalo vzniknout populárnímu projektu Terapie sdílením o partnerských vztazích v digitálním věku.

V poslední době se v rámci Terapie sdílením hodně věnujete přednáškám, na kterých vystupujete s párovým terapeutem Honzou Vojtkou. Chodí se na ně lidé spíš pobavit, nebo tam kolikrát hledají i řešení svých vztahových trablí?

Obojí. Diváci, kteří na přednášku Terapie sdílením LIVE dorazí, nám většinou říkají, že byli nadšení, přestože nejdřív vůbec netušili, na co jdou, což je dané tím, že děláme úplně nový formát. Na jednu stranu je to přednáška s odborníkem, ke které jsem vytvořila bohatou prezentaci založenou na příspěvcích z Instagramu Ester a Josefina, fotkách, videích, animacích a vědeckých schématech. Zároveň je to ale taky trochu stand-up, protože Honza je nejen výborný řečník, ale má i boží smysl pro humor. V neposlední řadě je to taky talk show, protože do toho vstupuju já se svými vztahovými zkušenostmi a ptám se za diváka nebo to, co Honza říká, glosuju. A na závěr přichází na řadu ještě debata s diváky.

Na přednáškách panuje hodně důvěrná atmosféra. Společně s publikem tam tak trochu pojmenováváme svoje bubáky, takže se jich potom už nemusíme tolik bát. Lidé, kteří se přednášek účastní, nám často říkají, že jim dodáváme odvahu, aby se do vztahů pouštěli a nebáli se zklamání. Někdo tedy sice může brát Terapii sdílením jenom jako instagramový účet, kde se každý den objeví nějaká vtipná esemeska, ale ve skutečnosti je to mnohem víc. Mně osobně navíc projekt přinesl přátelství s Honzou Vojtkem, se kterým se navzájem hodně inspirujeme a momentálně už chystáme novou sérii přednášek Terapie sdílením RESET. Budeme společně hledat odpověď na to, jak mít moderní technologie a sociální sítě pod kontrolou, aby náš život neovlivňovaly víc, než sami vědomě chceme. První by se měla uskutečnit v květnu.

Jak jste na tom s digitálním balancem vy?

Abych byla upřímná, tak si momentálně připadám na sociálních sítích nejvíc závislá, co jsem kdy byla. Cítím se hrozně zahlcená, což dost souvisí s válkou na Ukrajině. Občas se nedokážu vyhnout takzvanému doomscrollingu, tedy nadměrné konzumaci negativních zpráv. Před nějakými deseti lety jsem byla jenom na Facebooku, kde mě bavilo sdílet obrázky nebo hudbu, a málokdy jsem měla potřebu něco psát. Teď si ale přijdu tak trochu lapená v pasti inženýrů ze Silicon Valley, kteří dobře vědí, jak hacknout náš mozek, a je těžké se z toho vymanit.

A do toho se na vás denně valí záplava cizích rozchodových vět a jiných bizarností z partnerské komunikace, ze kterých musíte vybírat věci hodné sdílení. Nejste z toho po pěti letech, co Terapie sdílením funguje, už unavená?

Někdy jo. Dva roky jsem ty zprávy, které nám naše instagramová komunita posílá, třídila sama, a to jsem pak byla opravdu vyčerpaná. Abych se z toho vyhoření dostala, požádala jsem kamarádku Zuzku, jestli bychom se nemohly po čtrnácti dnech střídat, což mojí psychohygieně hodně prospělo. Kolikrát žasnu nad tím, co si lidi dokážou provést, a samotnou mě to trochu znejišťuje. Na druhou stranu už vím, že to není realita, ale jenom jedna zpráva vytržená z kontextu. Že spolu ti lidé měli zdravý, láskyplný vztah a toxická byla jenom tahle poslední fáze, kterou měli potřebu sdílet, aby si vylili srdíčko.

Dovedly vás přednášky s Honzou Vojtkem i k sebereflexi, kde jste sama v partnerských vztazích dělala chyby?

No jasně, uspořádali jsme jich už přes šedesát a pokaždé v nich narazím na něco nového nebo se na něco doptávám. Kdybych měla sama za sebe něco vypíchnout, tak to, jak je ve fázi, kdy je člověk ještě sám, důležité vědět, kdo jsem, co mi vadí, nebo nevadí, a nemít strach o tom mluvit. Zpětně si totiž uvědomuju, že jsem se do vztahových průserů dostala kvůli tomu, že jsem se včas neozvala, když jsem někde cítila problém. Bála jsem se, že tím vztah budu kazit nebo že je to příliš banální, ale nakonec jsem ho pokazila naopak tím, že jsem se snažila nedávat nic najevo. Postupně jsem se tedy naučila svým partnerům říkat, když se mě něco dotkne, aby věděli, že to se mnou neladí, a příště se už ideálně chovali jinak. I když to pochopitelně někdy bývá těžké, právě tahle schopnost věci otevřeně pojmenovat vztahy nakonec prohlubuje a zpevňuje. Díky tomu osobně rosteme.

Vašemu synovi a dceři bude letos sedmnáct, takže už taky prožívají svoje první lásky. Nemáte jim pod vlivem přednášek Terapie sdílením tendenci radit?

Zrovna dneska jsme s Honzou Vojtkem shodou okolností měli přednášku na gymplu, kam moje děti chodí. Bylo vidět, že je to všechny baví, včetně učitelů. Dcera mi pak sama psala, že spolužáci byli nadšení a dověděli se spoustu věcí, které je zajímaly. Kladli nám krásné otázky, úplně mě to pohladilo na duši.

Říkám si, jestli pro vaše děti není výhodou, že mají tak mladou mámu. Přece jenom mezi vámi není tak velká generační propast, takže můžete lépe rozumět jejich problémům.

Mně se to dost těžko hodnotí. Mojí mámě je totiž pětasedmdesát, měla mě kolem čtyřicítky, ale stále zůstává mladá duchem a nepřestává se zajímat o nové věci. A znám i spoustu jiných starších rodičů, kteří se svými dětmi mají úžasné vztahy. Na druhou stranu znám taky lidi, kteří měli děti v osmnácti, a vůbec jim to s nimi nefunguje. Proto si myslím, že věk rodiče nemusí hrát roli a mnohem důležitější je, co a jak s dětmi sdílíme, co jim předáváme. Zásadní je, aby věděly, že i když se od vás v některých obdobích odstřihnou, mohou za vámi kdykoli zase přijít.

Mohlo by vás zajímat: Lidé se rozchází i přes instastories. Pomáháme lidem se s rozchody vyrovnat, říká Geislerová

Pokaždé nás překvapí, že přijde ještě něco horšího, sdílení vět lidem pomáhá se s rozchodem vyrovnat, říká spoluautorka Terapie sdílením Geislerová. | Video: DVTV, Martin Veselovský

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

reklama
reklama
reklama