reklama

Linda Bartošová: K práci v televizi jsem měla nezdravý vztah. Potřebovala jsem odstup

V České televizi si kvůli chronické únavě vzala půlroční neplacené volno. Přesto moderátorka Linda Bartošová zatím neměla čas zahálet. Připravuje dokumentární projekt o vztahu žen k vlastnímu vzhledu a vydává knihu Novinářky, ve které zpovídá kolegyně z tuzemských médií. V rozhovoru mluví o svém přehnaném perfekcionismu, dilematu mezi kariérou a mateřstvím i vypořádání se s nálepkou bývalé miss.

"Příliš jsem se snažila, aby se mnou byli všichni diváci spokojení. Jakýkoli kritický komentář se mi dostával hluboko pod kůži," zmiňuje Linda Bartošová jeden z důvodů svojí pauzy v České televizi.
"Příliš jsem se snažila, aby se mnou byli všichni diváci spokojení. Jakýkoli kritický komentář se mi dostával hluboko pod kůži," zmiňuje Linda Bartošová jeden z důvodů svojí pauzy v České televizi. | Foto: Honza Mudra

Když se v listopadu rozkřiklo, že si v České televizi berete půlroční neplacené volno, přiznám se, že jsem vám ho trochu záviděl. Přestože mě moje práce baví, někdy mívám pocit, že si v hektickém novinářském tempu nestíhám čistit hlavu a dobíjet baterky. Měla jste to podobně?

Ano, jen se u mě kromě přehlcené mysli objevily ještě fyzické projevy vyčerpání. Právě to mě přimělo k rozhodnutí řešit situaci radikálněji. Věděla jsem, že pár dní volna, které bych si v rámci běžného provozu mohla vzít, by mi nestačilo. Zároveň jsem z České televize nechtěla úplně odejít, jenom jsem se potřebovala na chvíli zastavit, nadechnout a rozmyslet si, co opravdu chci a co ne. Proto mi jako ideální řešení připadal model akademického sabatiklu, který sice v médiích úplně běžný není, ale v jiných oborech si ho dneska bere spousta lidí. Jenom se o tom tolik nemluví, protože na rozdíl od televizních moderátorek nemizí z obrazovek.

Samozřejmě bych byla radši, kdyby mi bylo dobře a mohla bych v práci pokračovat dál. Když se totiž z rozjetého tempa odhodláte vystoupit, bojíte se, aby si o vás ostatní nemysleli, že jste líní, aby si vás nadřízení už navždycky nezařadili do škatulky těch, co náročnost svojí profese nezvládli a kdykoli se jim to může stát znova. Dostala jsem se ale do situace, kdy už jsem ten krok udělat musela, a aniž bych ho chtěla nějak heroizovat, musela jsem k němu najít odvahu.

Vzpomínám, jak nám vyučující na brněnské Fakultě sociálních studií říkali, že pokud se chceme věnovat žurnalistice, měli bychom se smířit s tím, že nebudeme mít skoro žádný rodinný život, málokdy se pořádně vyspíme a jen ti nejsilnější z nás se vyhnou vyhoření. Proto si říkám, jestli novináři tuhle tvrdou realitu nemusí brát jako samozřejmost.

Vysoká míra stresu k našemu povolání určitě patří a udržet si při něm zdravý životní styl, pravidelný spánkový režim a absolutní vnitřní pohodu je z mojí zkušenosti prakticky nemožné. Zároveň mám ale pocit, že se dneska výkon až přehnaně glorifikuje, a to nejen v prostředí médií. Pokud člověk v práci sedí déle, tak se kolikrát automaticky bere jako lepší zaměstnanec, i když ty dvě hodiny přesčasu stráví třeba projížděním sociálních sítí.

Kdyby šel přitom domů dřív a radši si zacvičil, bylo by to ku prospěchu nejen jemu samotnému, ale i jeho nadřízeným. Přijde mi, že je z pohledu redakce mnohem rozumnější, když svým lidem umožní, aby si mezi prací a osobním životem vytvořili balanc. Jen tak totiž vydrží dlouhodobě přinášet skvělé texty, reportáže nebo vysílání. Vyhořelý člověk nikdy nebude dávat svojí práci takovou šťávu jako někdo, kdo zůstává svěží.

Na Twitteru jste nedávno sdílela vzkaz od diváka, který vám v reakci na vaši pauzu v České televizi psal, že nejlepším odpočinkem je práce, a posílal vás k pásu v automobilce nebo do prádelny v nemocnici. Dokážete podobné komentáře brát s humorem?

Tahle reakce mě spíš pobavila, protože ji autor napsal opravdu bolševickým způsobem. Když jsem ale poznámky o tom, že je můj krok výrazem slabosti nebo lenosti, zaslechla od několika lidí z novinářských kruhů, tak mě to samozřejmě zamrzelo. Na druhou stranu moje rozhodnutí nevycházelo z nějakého náhlého rozmaru, ale z dlouhodobé chronické únavy, kterou doprovázely zdravotní problémy, což je moment, kdy by se měl zastavit každý z nás. Ne vždycky to samozřejmě jde. Já jsem si to mohla dovolit, protože nemám děti ani hypotéku, a tím, že si vydělávám od osmnácti let, jsem si vytvořila finanční polštář, do kterého si teď můžu lehnout.

Dovedu si představit, že když už se mladý člověk prodere k vysněnému zaměstnání, jakým je pro vás moderování v České televizi, může mít strach, aby mu během delší pracovní pauzy neujel vlak a měl se kam vrátit.

Ano, sama jsem z toho měla strach a pořád trochu mám, ale tím, že v České televizi intenzivně pracuju od svých dvaceti let, přišlo mi, že bych mohla mít vybudovanou už dostatečně silnou půdu pro to, abych si o volno zkusila říct. Reakce ředitele zpravodajství Zdeňka Šámala naštěstí byla skvělá. Přišlo mi, že si uvědomuje, že moderátoři čelí ohromnému tlaku, že jdou každý den se svou kůží a obličejem na trh a bere jim to obrovské množství energie.

Sama jsem si navíc k práci v televizi vytvořila dost nezdravý vztah. Příliš jsem se snažila, abych byla neustále perfektní, aby se mnou byli všichni diváci spokojení, což pochopitelně není možné. Jakýkoli kritický komentář se mi dostával hluboko pod kůži, a delší pauzu jsem tak potřebovala i proto, abych si od toho všeho udělala odstup. Kdybych se totiž k moderování v televizi nenaučila přistupovat s vnitřním klidem, nevím, jestli bych se tím v budoucnosti mohla živit dál.

Během pracovní pauzy k oddychu nedošlo

Podařilo se vám v uplynulých dvou měsících neplacené dovolené už trochu zvolnit?

Hodně jsem cestovala, měsíc jsem strávila sama na Kostarice a pak jsem ještě byla na horách. Zatím mám ale pocit, že jsem se moc nezastavila a že si ten shon částečně vytvářím sama. Často mám totiž tendenci svůj každodenní program hrozně překombinovat, domluvit si tisíc věcí a pak nemít skoro žádný volný čas. Na to jsem koneckonců dojela i před svou současnou pauzou. Když už jsem zrovna nevysílala, tak jsem se buď připravovala na další den, nebo jsem pracovala na své knížce.

Teď mám zase spoustu aktivit spojených s jejím vydáním a do toho jsem rozjela jeden dokumentární projekt týkající se problémů se vzhledem. Budu se tam věnovat mimo jiné tomu, jak se dá vyrovnat se změnou zevnějšku po úrazu nebo nemoci, ale i minoritám a tomu, jak se k nim česká společnost staví. Na druhou stranu jsem si od svého volna ani neslibovala, že na půl roku úplně přestanu pracovat, že budu jen sedět na gauči a meditovat. Občas sice medituju, ale vůbec mi to nejde. Potřebovala jsem spíš na chvíli vypadnout z televizního prostředí, kde jsem byla pořád vidět.

Zatím jste tedy došla k závěru, že vás kromě tlaku pracovního prostředí dostává do stresu i vlastní myšlenkové nastavení.

Ano, zjevně mám v sobě zakořeněné, že pořád musím něco dělat a někde být, protože pak budu lepší člověk. To samozřejmě pramení i z rodiny. Táta šel cestou ambiciózní výchovy, což mi na jednu stranu dalo ctižádost a pracovitost, ale zároveň pocit, že nikdy nejsem dost dobrá. Momentálně se s tímhle vnitřním tlakem snažím terapeuticky vypořádat, ale zatím se mi ho nepodařilo úplně odstranit.

Zmínila jste svou knihu, kterou jste pojmenovala Novinářky a přinášíte v ní devět rozhovorů se ženami v českých médiích - od sportovní reportérky Barbory Černoškové přes dokumentaristku Apolenu Rychlíkovou až po vaši kolegyni Světlanu Witowskou. Mluvíte s nimi o tom, jak se jim podařilo prorazit skleněný strop redakční hierarchie, jak se vypořádaly se sexismem ze strany nadřízených i politiků, či jak našly rovnováhu mezi kariérou a mateřstvím. Co vaše respondentky spojuje a v čem se naopak liší?

Spojuje je síla, bez které by se ve světě médií minimálně na svých pozicích neobešly. Rozdělují je strategie, s jakými se v prostředí žurnalistiky pohybují a jakým čelí nástrahám, které jste zmínil. Když jsem třeba Petru Procházkovou nebo Martinu Riebauerovou oslovila, jestli by se se mnou na knížce nepodílely, říkaly mi: "Ale já nejsem taková feministka." Přitom ani já jsem nechtěla psát manifest o tom, jak jsou chlapi v médiích zlí a jak nám ubližují. Spíš jsem se snažila poodhalit, s jakými přístupy se ženy mohou stavět k prostředí, kde navzdory všem společenským posunům stále fungují nějaké středověké archetypy, jak to v mém rozhovoru trefně pojmenovala Daniela Drtinová. K prostředí, které je z vícero důvodů převážně maskulinní - aspoň na úrovni vedoucích funkcí.

Ženy, které se v českých médiích etablovaly v 90. letech, mi například k tématu sexismu říkaly, že než aby šly za šéfem s tím, že je politik poplácal po zadku, vyřešily si to radši samy. Dneska se o takových situacích v redakcích mluví mnohem otevřeněji a zároveň ženy mají k dispozici mnohem víc platforem, kde mohou problém artikulovat. V porevoluční době se novinářky nemohly jen tak svěřit na sociálních sítích, a navíc se tehdy vymezování vůči sexismu takzvaně nenosilo.

Mateřství ženy v médiích limituje

Bývalá válečná reportérka Petra Procházková ve vaší knize přiznává, že je jí zpětně líto, že měla syna až ve dvaačtyřiceti letech a do té doby byla pohlcená prací. Mohou už dnes české novinářky kariéru s rodinou skloubit, nebo je pro ně dítě pořád nevýhodou?

Myslím, že mateřství ženy v médiích stále limituje. První diskvalifikací je už předpoklad, že děti mít budete. Sama jsem na pracovní příležitosti měla štěstí, v očích mnoha zaměstnavatelů ale nebývá mladá žena s dlouholetým vztahem úplně perspektivní. Když se vám potom dítě narodí, musíte zase řešit, jak znova naskočit do pracovního režimu, a hodně záleží na tom, jestli máte vstřícného šéfa, který vám k tomu poskytne dostatečný prostor. Martina Riebauerová a Jana Klímová měly například dobrou zkušenost. Zřejmě tedy mateřství s prací nějak skloubit jde, jen to asi vyžaduje velké sebezapření.

Ze zkušeností, které vidím a slyším kolem sebe, mi ale stejně připadá, že se ženy s příchodem dětí už nikdy nebudou moct práci věnovat stoprocentně. Zatímco muž v kariéře nemusí nikdy polevovat, v případě ženy bude pracovní nasazení vždycky kolísat, protože ji doma čeká druhá šichta. Mluvila jsem o tom i s Lenkou Kabrhelovou, která dostala několik novinářských cen, strávila rok na studijním pobytu na Harvardu, práci dává sto procent a na výsledku je to vidět. Děti ale nemá a je otázka, kolik žen, které děti mají, by se dostalo na její level.

Sama jste se za osm let v České televizi vypracovala až k moderování pořadů Interview ČT24, Události, komentáře a v době covidu i hlavní zpravodajské relace. Nastoupila jste tam ve druhém ročníku na vysoké škole a v zahraniční redakci jste často přímo z místa informovala o dění na evropských summitech. Jak se vám ve veřejnoprávním médiu, kde aspoň ze zkušeností mých spolužaček vládne docela pevná hierarchie, podařilo prorazit? Potřebovala jste ostré lokty, aby vás pustili k práci, která je opravdu vidět?

Když jsem v České televizi začínala, nebyly pro mě výhodou ani tak ostré lokty, jako spíš ohromná chuť novinařinu dělat a taky velká trpělivost. Tím, že jsem v té době měla za sebou zkušenost se soutěží krásy a modelingem, nijak zvlášť jsem netoužila po tom, abych byla co nejdřív vidět na obrazovkách. Naopak mě bavilo učit se novinařinu od základu, takže mi vůbec nevadilo, že jsem první dva roky seděla na zahraniční směně, kde jsem zpracovávala agenturní zprávy, připravovala podklady moderátorům a občas jsem namlouvala reportáže. První živý vstup z terénu přišel opravdu až po těch dvou letech. Ve srovnání s některými mými kolegyněmi jsem v sobě totiž nikdy neměla takovou dravost, spíš jsem si to vydřela a vyčekala.

Sahat ženám na zadek bylo normální

Zmínila jste svou účast v České Miss, kde jste se v roce 2012 stala jednou z finalistek, a média to v souvislosti s vašim jménem dodnes zmiňují. V málokterém článku už ale připomínají, že jste se do soutěže zapojila v době, kdy jste ještě jako středoškolačka byla na novinářské stáži v Pardubickém deníku. Sám jsem popravdě před maturitou ani nečetl noviny, natož aby mě napadlo přihlásit se do nějaké redakce na praxi.

Já jsem se už ve třeťáku zajela podívat na den otevřených dveří na Fakultě sociálních věd a dověděla jsem se, že na komisi při přijímačkách uděláte dojem, když si s sebou donesete pár vystřižených článků, které vám už v novinách vyšly. To mě přimělo zvednout telefon a zavolat do Pardubického deníku, kde mě pak nechali psát první mini články. Jednou mě poslali udělat anketku na casting České Miss, kde se mě pořadatelé nečekaně zeptali, jestli si soutěž nechci zkusit. Byla to ale jen krátká epizoda, po které jsem si uvědomila, že tenhle svět není úplně pro mě.

Linda Bartošová (28)

Linda Bartošová (28)

  • Vyrůstala v obci Vraclav u Vysokého Mýta a už jako studentka Anglického gymnázia v Pardubicích sbírala první novinářské zkušenosti na stáži v Pardubickém deníku.
  • V roce 2012 se stala finalistkou soutěže Česká Miss. Modelingu se ale dlouho nevěnovala a po maturitě vystudovala žurnalistiku na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy.
  • V roce 2013 nastoupila do České televize, kde brzy začala působit v zahraniční redakci a díky znalosti angličtiny i francouzštiny reportovala z unijních summitů v Bruselu či Štrasburku.
  • Postupně se dostala k moderování publicistických pořadů Horizont ČT24, Interview ČT24 a Události, komentáře. Během pandemie koronaviru uváděla také hlavní zpravodajskou relaci.

Do jaké míry pro vás pak nálepka České Miss byla v novinářském prostředí přítěží?

Vím, že vůči mně ze strany některých lidí panovala jistá nedůvěra. V soukromých stanicích totiž existoval precedens bývalých účastnic soutěží krásy, které šly rovnou do hlavních zpráv, takže se v České televizi možná báli, že taky budu chtít hned moderovat Události. Sama jsem přitom takhle vůbec neuvažovala. Chtěla jsem se od své zkušenosti v České Miss naopak odstřihnout a stát se plnohodnotnou novinářkou. Všichni se ovšem pohybujeme v určitých stereotypech, takže si mě holt asi někteří kolegové na nějakou dobu zařadili do škatulky bývalé miss. Po osmi letech v České televizi je pro mě ale účast v soutěži krásy už jen kolonkou v životopise a trochu se divím, že se mě na to po lidé stále ptají. Spíš si teď v sobě zpracovávám, nakolik je pro mě jako ženu otázka vzhledu důležitá.

Druhá věc jsou pak reakce některých diváků, kteří mi píšou, proč nenosím kratší sukně a větší výstřih, nebo mě posílají zpátky na přehlídková mola. To, že si lidé u televizních moderátorek všímají jejich zevnějšku, je samozřejmě přirozené. Kdykoli se ale snažím veřejně upozorňovat na to, že některé komentáře nejsou v pohodě, narážím u části lidí na velké nepochopení. Taky mi záleží na tom, abych se cítila dobře, a udělá mi radost, když mi někdo řekne, že mi to sluší. Vadí mi jen nedostatek respektu. To, že jsem mladá žena, přece nedává nikomu právo, aby se ke mně choval jinak než k mým kolegům z řad starších mužů.

O zkušenostech se sexistickými narážkami ze strany diváků jste psala už v loňském komentáři pro Aktuálně.cz. Myslíte, že se po jeho přečtení autoři nevhodných příspěvků chytili za nos?

Někteří lidé mi po zveřejnění komentáře psali, že si dřív vůbec neuvědomovali, že mě nebo jiné ženy mohou sexistické reakce ponižovat, a že po přečtení textu začali o tématu uvažovat trochu jinak. Byli mezi nimi třeba otcové, kterým došlo, že by sami nebyli rádi, kdyby za pár let čelily sexismu ze strany učitelů nebo zaměstnavatelů jejich dcery a zažívaly stejně nepříjemné pocity jako já. Tahle skupina sice není úplně početná, ale právě kvůli ní to dělám, pokud tedy pominu ženy samotné. Řada mužů svůj pohled samozřejmě ani po přečtení mého komentáře nezměnila. Namítali, že dřív bylo úplně normální, když chlap ženské řekl tohle a támhleto, a že to tehdy žádné z nich nevadilo.

Vedle nich se ozývaly ještě ženy, kterým se ve feministickém žargonu říká pick-me girl. Prohlašují, že se sexismem samy nemají problém, a znevažují pohled žen, které téma vnímají citlivěji. Z téhle skupiny na mou adresu zaznívaly výkřiky o tom, že když jsem byla v miss, měla bych mlčet. Chápu, že na někoho moje současná iniciativa v kontextu někdejší účasti v soutěži krásy může působit kontroverzně. Na druhou stranu jsem přesvědčená, že každá žena má nárok na respekt, a i kdyby se živila jako tanečnice u tyče, nikdo nemá právo jí na ulici sahat na zadek.

Na závěr bych se ještě vrátil k tématu vztahu k vlastnímu vzhledu, které jste naťukla a kterému se věnujete i v chystaném dokumentárním projektu. Jak o něm momentálně uvažujete?

Hodně se zamýšlím nad tím, proč společnost od žen v takové míře vyžaduje, aby byly krásné. Mnoho z nich má v důsledku toho pocit, že vzhled je jejich hlavní kapitál. Myslí si, že jen díky kráse mohou prorazit a uspět, protože jim to společnost celý život říká. Začíná to už výchovou v rodině, kde holky často slýchají věty jako: "Zhubni! Jinak tě nebude nikdo chtít." Podobné poznámky mohou ženám způsobit strašná traumata. Od chlapů přitom nikdo nic takového nevyžaduje a žena přece může být mnohem víc než jen krásná. Zabývám se tím i proto, že pro mě osobně bylo vždycky dost důležité, jak vypadám. Uvědomuju si, že i když se moje kariéra už dávno neodvíjí primárně od vzhledu, pořád na svůj zevnějšek kladu docela velký důraz. A to si paradoxně velmi často moc hezká nepřipadám.

V obávaném koncentráku věznili i Čapka. 101letého dozorce soud poslal za mříže | Video: Aktuálně.cz

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

reklama
reklama
reklama