reklama

Na šestitýdenní cestu vyrazila s neznámým mužem ze seznamky. Byla to chyba, přiznává

Už je tomu deset let, co se novinářka Kateřina Stibalová vrátila ze svého putování po Číně. Vyrazila na něj s neznámým mužem, kterého potkala na cestovatelské seznamce, což se ukázalo jako šlápnutí vedle. O zážitcích napříč zemí vydala v únoru knížku Čínou nahoru a dolů. „Do Číny už jsem se nikdy potom nevrátila a ani se tam vracet nechci. Je to strašně komplikovaná země pro cestování," přiznává.

"Nejvíc se mi líbil jih Číny, okolí Jang-šuo a řeka Li-ťiang. Je to neuvěřitelně snová krajina, která mi svou krásou učarovala," říká Kateřina Stibalová.
"Nejvíc se mi líbil jih Číny, okolí Jang-šuo a řeka Li-ťiang. Je to neuvěřitelně snová krajina, která mi svou krásou učarovala," říká Kateřina Stibalová. | Foto: Archiv Kateřiny Stibalové

Dá se Čína poznat a pochopit za pouhých šest týdnů?

Ne, myslím, že ne. Člověk se podívá na místa, která chce vidět, a potká spoustu lidí, ale jazyková bariéra je natolik velká, že ani nemůžete říct, že jste se s nimi seznámila. Přesto jsou neuvěřitelně milí a vstřícní. Díky tomu, že jsem cestovala jenom s batohem na zádech na vlastní pěst, jsem měla možnost zemi trochu ochutnat, ale rozhodně ne poznat. Nedovedu si představit, jak dlouho by musel člověk v Číně žít, aby mohl říct, že ji zná. Je to obrovská země a i rozdíly mezi jednotlivými provinciemi a městy jsou velké.

Do Číny už jsem se nikdy potom nevrátila a ani se tam vracet nechci. Je to strašně komplikovaná země pro cestování. Jsem ráda, že jsem ji měla možnost projet a trochu poznat. Že jsem viděla spoustu krásných míst, čínské přírodní parky jsou nádherné a stojí za to je vidět. Ale útrapy dlouhých přesunů jsou strašně vyčerpávající, znovu bych tam už jet nechtěla.

Když člověk čte vaše zážitky z cestování čínskou veřejnou dopravou, zdá se mu to dnešní optikou zasaženou pandemií koronaviru skoro neuvěřitelné.

Veřejná doprava v Číně je neuvěřitelný zážitek. Je tam hlava na hlavě, občas má někdo v podpaží slepici nebo prase na zádech. I tehdy to pro mě bylo kuriózní a z dnešního pohledu pandemie úplně nepochopitelné. Tolik cizích lidí namačkaných v tak malém prostoru.

Země je v mnoha ohledech nechvalně známá, od politiky přes zvyky po rozdílnou životní úroveň lidí v jednotlivých částech země. Měla jste vůči ní nějaké předsudky nebo jste byla naopak otevřená poznání?

Myslím, že jsem byla až moc otevřená, a vůbec jsem si nedovedla představit, co mě vlastně čeká. Snažila jsem se nechat stranou všechny politické soudy, přestože s komunistickým režimem Číny nesouhlasím. Okouzlily mě fotky nádherné přírody, za kterou jsem tam jela především. Toužila jsem poznat i místní lidi, východní kultury jsou mi hodně blízké a Číňané mě, mimo jiné, fascinují tím, jak si dokážou udržet řadu kulturních a náboženských tradic i v totalitním režimu.

Na své šestitýdenní putování jste tehdy vyrazila s mužem z cestovatelské seznamky, kterého jste vůbec neznala. Přestože jste takto nejela s někým neznámým poprvé, nakonec se ukázalo, že to byl krok vedle, který vás po dobu cesty mnohokrát rmoutil. Nebála jste se pak jezdit s cizími lidmi na dovolenou?

Před cestou do Číny jsem cestovatelskou seznamku využila už dvakrát a potom ještě několikrát. Netroufám si jezdit úplně sama, jsem hodně ukecaná a mám tendenci pořád mluvit a sdílet zážitky. Moje jazyková vybavenost angličtinou ale není úplně perfektní, abych si dokázala pokecat s každým, koho cestou potkám. A když vyrazím s cizím člověkem, tolik neřeším, jestli se cestou rozhádáme, protože si na konci cesty můžeme říct ahoj, a když nebudeme chtít, už se nikdy neuvidíme. S kámoškou je to složitější. Případné neshody člověka mrzí a daleko více je řeší. U cizího člověka se přes nesoulad dokážu lépe povznést. I když v Číně to ne vždycky vyšlo, a řešila jsem kdeco. I to je v knize velkým tématem. Nikdy mě nenapadlo bát se cizích lidí, říkala jsem si, že kdyby mi někdo něco chtěl udělat, tak se kvůli tomu nepovláčí do Číny s batohem.

Svého parťáka po Číně, kterého jste nazvala Mistr GPS, v knížce dost kritizujete. Zejména jeho málomluvnost, neprůbojnost a neustále se spoléhání na chybně nastavenou GPSku. Nebojíte se jeho reakce?

I to je možná jeden z důvodů, proč mi trvalo tak dlouho knihu napsat. Popisuju výpravu starou deset let a navíc to není klasický cestopis, podle kterého by se někdo mohl orientovat na svých cestách. Je spíš o mých pocitech a o nešťastné volbě cestovního parťáka, takže je to nadčasová knížka. Sama jsem se potřebovala srovnat s tím, že píšu o někom, kdo nemá prostor říct, jaké to bylo z jeho strany. Věřím, že kdyby tutéž cestu vyprávěl on, taky bych z toho nejspíš taky nevylezla v nejlepším světle.

Za celých deset let jsme se potkali jenom jednou náhodou na horolezeckém festivalu, jinak jsme se už nikdy neviděli. V knize má i změněné jméno a není možné ho identifikovat. Jediný, kdo by se v tom mohl poznat, je on sám. Ale věřím, že po deseti letech by na to už mohl koukat jinak, s nadhledem. Jeho reakce se nebojím.

Jezdíte pořád s lidmi, které potkáte na cestovatelské seznamce?

Kateřina Stibalová (41 let)

Kateřina Stibalová (41 let)

  • Pochází z Berouna.
  • Vystudovala Vyšší odbornou školu publicistiky v Praze, pracuje v České televizi jako reportérka.
  • Za svůj život procestovala řadu zemí, včetně Číny či Malajsie.
  • Ve volném čase se kromě cestování ráda věnuje rodině a sportování všeho druhu.

Jezdím, ale před čtyřmi lety se mi narodil syn, takže jezdím mnohem méně než dříve. Už to není tak, že bych si vzala batoh a mohla na celé léto někam vypadnout. S jednou holkou, kterou jsem potkala na cestovatelské seznamce před pár lety, jsem projela Srí Lanku, Malajsii a Sumatru. Výborně jsme si sedly a jezdíme spolu dodnes. Už ne na tak dlouhé cesty, ale předloni jsme byly třeba týden v Jordánsku a plánujeme i další výlety. Ráda bych prošla trek GR 221 na Mallorce, a kdyby se mnou nemohl jet nikdo ze známých, nemám problém znovu napsat na cestovatelskou seznamku. Ale uvidíme, kam nás korona pustí.

Kromě přírody jste se při putování Čínou nejvíc těšila na návštěvu Tibetu. Byl to tedy nejlepší okamžik celé cesty?

Paradoxně mě Tibet hodně zklamal. Už před těmi deseti lety byl hodně čínský, představovala jsem si jej úplně jinak. Vůbec jsem tehdy nedomyslela, že Lhasa už není tibetské město s prašnými uličkami. Nenapadlo by mě, že pod Palácem Potála by mohla být čtyřproudová silnice, nebo že na posvátných místech najdu atrakce, jako jsou šlapací labutě. Byla jsem z toho v šoku a bylo mi z toho úzko. Je fajn Tibet navštívit a zažít jej, ale tehdy pro mě byla Lhasa zklamáním.

Naopak nejvíc se mi líbil jih Číny, okolí Jang-šuo a řeka Li-ťiang. Je to neuvěřitelně snová krajina, která mi svou krásou učarovala. Vápencové homole porostlé lesem mi přišly jako něco pohádkového. Cestování na jihu bylo navíc mnohem snazší, protože lidé uměli trochu anglicky a bylo tam víc cestovatelů. Na severu jsou jenom asijští turisté.

Asiaté bývají většinou z Evropanů uneseni. Pomohlo vám v Číně, že jste Evropanka?

Je pravda, že na jihu Číny ke mně byli lidé velmi vřelí, většinou se jednalo o muže. Častokrát jsem přemýšlela nad tím, jestli jejich vřelost je ještě kamarádská, nebo už bych měla dát zpátečku. Naštěstí se mi nikdy nestalo nic nepříjemného, vždycky to bylo v pohodě. Bylo vtipné, že na severu, kde se pohybuje málo neasijských turistů, se s vámi každý chce fotit a budíte velkou pozornost. Nejdřív je to úsměvné a člověk si připadá jako filmová hvězda, ale po pár dnech to začne být otravné. Ale je pravda, že jako Evropance se mi častokrát snažili lidé pomoct, i když jsme se nedokázali domluvit slovně a museli jsme používat ruce a nohy. Myslím, že pro ně bylo jistým způsobem zajímavé "pokecat" s běloškou.

Pamatujete si, co vás v zemi nejvíc překvapilo?

Nejvíc překvapená jsem byla sama ze sebe. Bohužel v negativním slova smyslu. Překvapilo mě, jak moc mi bylo smutno. Když jsem do Číny odjížděla, myslela jsem si, že jsem větší hrdinka. Byla jsem na sebe dokonce i naštvaná, že jsem tolik ustýskaná, ale stejně jsem si nedokázala pomoct. Až cestou jsem se sama se sebou lépe srovnala, jiná možnost vlastně ani nebyla.

Vaše cesta po Číně byla spojena i s notnou dávkou nepohodlí, i co se týče hygieny. V knize zmiňujete třeba menstruaci v podmínkách, které se dají označit při nejmenším za tristní. Jak jste to řešila?

Přiznávám, že toho vydržím docela dost a s nepohodlím nemám problém. Dost často mě zachraňovaly vlhčené ubrousky, ačkoliv v každodenním životě se na ně snažím moc nespoléhat, protože nejsou ekologické. Ale na cestách není nic lepšího, nedám na ně dopustit. Dva roky po Číně jsem byla například v Himálajích deset dní na treku, takže bez sprchy. To člověk vlhčené ubrousky opravdu ocení.

V Číně jsme měli většinou ubytování s "koupelnou", a když nebyla vyloženě sprcha, dostali jsme alespoň lavor s vodou. Sprchy a toalety jsou pro Evropana řešeny mnohdy hodně netradičně. Místo mísy jen díra v zemi, na umytí kádě s vodou a plastové naběračky. Člověk kolikrát neví, kde si umýt zadek a kde obličej. Menstruace je na cestách vždycky nepraktická, ale v Číně to bylo ještě o trochu složitější. Diskrétnost Číňanům nic neříká, a vynést nepozorovaně lavor vody, ve kterém jsem se právě umyla, byl často problém. Pořád mi s ním chtěl někdo pomáhat. A to prostě v době menstruace nechcete.

V knize jste napsala: "Řada lidí vyráží na cesty, protože chce změnit svůj život, opustit zaběhlé koleje, zaběhlého manžela, potrestat milence. Nic z toho jsem neměla v úmyslu. Přesto jsem viděla samu sebe zevnitř tak, jako nikdy předtím." Jak to, že až Čína vás tak změnila, když jste už dříve jezdila s batohem po světě?

Asi to bylo tím, že jsem si nesedla se svým cestovatelským parťákem a neměla jsem s kým neustále žvanit. Celých šest týdnů jsem si tak odžila sama v sobě. Tím byla Čína výjimečná a svým způsobem i osudová. Musela jsem se naučit vyjít sama se sebou. Všechny zážitky a emoce jsem si prožila až na dřeň, ať už byly příjemné, nebo hrozné. Ale právě proto, že jsem tam byla více méně sama, neměla jsem je s kým rozmělnit a většina se mi vryla tak hluboko do paměti, že si dodnes spoustu emocí dokážu vybavit a znovu navodit. To už se mi nikdy později na cestách nestalo. Asi bych se měla hecnout a vyrazit někam sama.

Letos jsem si dala sólo víkend v Krkonoších, ale dva dny jsou málo, a navíc Krkonoše jsou tak blízko, že když se člověku zasteskne, je hned doma. To bylo v Číně složitější, což je vlastně dobře, jinak by moje kniha asi nikdy nevznikla, utekla bych domů hned druhý týden.

Lockdown je jediná šance. To, k čemu směřujeme, je smutné a tragické, říká Levínský | Video: Martin Veselovský
reklama
reklama
reklama