reklama

Nina Špitálníková: Ženy v KLDR jsou rády, když menstruaci nemají. Hygiena je strašná

Koreanistka Nina Špitálníková proslula svými přednáškami a knihami o KLDR, krásnými tetováními a nedocenitelnou odvahou. Ať už ve vztahu k druhým, nebo k sobě samé. Před lety se rozhodla odjet na studijní pobyt do Pchjongjangu, kde byla první českou ženou od pádu komunistického režimu v Československu. O pozici severokorejských žen, odvaze i roli samoživitelky vyprávěla Aktuálně.cz.

Nina Špitálníková
Nina Špitálníková | Foto: Lukáš Bíba

Letos dokončujete svou již třetí knihu o KLDR a jste široce známá jako specialistka na tento asijský stát. Do Severní Korey jste se přitom dostala až napotřetí v roce 2011. Neměla jste chuť studium v Pchjongjangu vzdát?

Hlásila jsem se na studijní pobyt pravidelně každý rok, a když už jsem měla domluvenou půlroční stáž v Jižní Koreji, dostala jsem se na něj. Musela jsem se tak vrátit z Jižní Korey do Česka, vyřídit si vízum a pak odletět do Pchjongjangu. Nechápala jsem, proč mě Severokorejci nechtěli, když jsem tak báječná, proto jsem přihlášku podávala pořád dokola. V té době navíc na ambasádě pracoval můj kamarád, takže mi pomohl spoustu věcí zařídit.

Byla jste tehdy první českou studentkou po pádu komunistického režimu v Československu, které se podařilo do KLDR dostat. Jaký to byl pro vás pocit?

Až v Pekingu mi došlo, kam vlastně jedu, a začala jsem mít strach. Po přistání v Pchjongjangu jsem si ale připadala jako Lara Croft, která musí zachránit svět. Což bylo samozřejmě hloupé, bylo mi tehdy 23 let a myslím, že jsem si plně neuvědomovala, kam jedu. Ačkoliv jsem na Severní Koreu psala bakalářskou práci a zemi jsem rámcově znala, realita byla úplně jiná. Když jsem se vrátila do Česka, musela jsem svou práci na propagandu v KLDR přepsat. Skutečná realita v KLDR mi docvakla, až když mě zatkli a později pustili. Zemi jsem pak vnímala úplně jinak.

Přiznáváte, že do svého zatčení jste pokoušela hranice, za které jako cizinka v KLDR můžete jít. Uvědomila jste si tehdy, co všechno by se mohlo stát?

Poté, co mě zatkli, jsem byla nejdřív naštvaná a říkala jsem si, co si to dovolují, když jsem měla mezinárodní ochranu. Myslela jsem si, že razítko české vlády mi zajišťuje bezpečnost a že ze zatčení zahraničního studenta by mohlo být mezinárodní haló. Ale pak mi došlo, že Severokorejci moc neřeší, odkud jste, a že moje blbé chování by mohlo mít fatální důsledky. Když člověka zadrží v Severní Koreji, seberou mu pas a zakážou mu zavolat na ambasádu, nikdo o něm najednou neví. Byl to velmi nepříjemný pocit. Přesná pravidla, která máte dodržovat, vám nikdo neřekne, musíte zkoušet, co se dá a co už ne. Zjišťujete to podle reakcí tajné policie a armády.

Nina Špitálníková (32 let)

Nina Špitálníková (32 let)

  • Koreanistka, produkční a dramaturgyně pražském multikulturním centru Cross Club.
  • Vystudovala koreanistiku v Ústavu Dálného východu na Karlově Univerzitě v Praze.
  • Je autorkou knih Propaganda v KLDR: funkce, metody a vývoj a Mezi dvěma Kimy, v listopadu chystá knihu Svědectví o životě v KLDR.
  • V roce 2018 se stala členkou výzkumného týmu v Peace Research Center Prague. V současnosti studuje historii na Univerzitě Karlově.
  • Angažuje se v aktivitách souvisejících s genderovou nerovností a s problematikou samoživitelek. V roce 2017 založila s britským dubovým uskupením Vibronics mezinárodní projekt Woman on a Mission, který upozorňuje na znevýhodnění žen v hudebním průmyslu.
  • Vloni kandidovala za Českou pirátskou stranu do Evropských voleb.
  • Má syna Malcolma.

Do KLDR jste se vrátila za rok znovu na další měsíční studijní pobyt, nebyla jste místnímu režimu podezřelá?

Do země mě pustili, což bylo podezřelé spíš mně. Psala jsem totiž v té době bakalářskou práci a nemohla jsem nikde dohledat, jak fungují cenzurní vztahy v KLDR, tak mě napadlo napsat o radu na severokorejskou ambasádu. Odpověděli mi, ale neodpověděli na všechno, co jsem potřebovala vědět. Druhý den jsem šla na snídani a zastavilo kousek ode mě auto se severokorejskou vlaječkou, poklonila jsem se jim, oni mně a odjeli.

První setkání mi přišlo jako náhoda, když se to ale dělo každý den 14 dní před odjezdem, došlo mi, že je to průšvih. Váhala jsem tehdy, jestli mám jet, protože jsem se obávala, co se bude dít v Severní Koreji, když jsem je "náhodou" potkávala v Praze. Poté, co jsem viděla film o boji proti komunismu, jsem si ale řeka, že musím být taky statečná, a odjela jsem. Pobyt v KLDR byl naprosto v pohodě, na univerzitě se strašně divili, když mě tam znovu viděli.

V současné době dokončujete knihu o severokorejských uprchlících, na kterou jste vybírala i prostřednictvím crowdfundingové kampaně. Momentálně vám lidi přispěli skoro 300 tisíc. Jak se vám podařilo k emigrantům dostat?

Rozhovory dělám už od roku 2014 a vznikly vlastně náhodou. Jeden kolega mi kdysi nabídl, jestli se nechci na něco zeptat uprchlíků, souhlasila jsem. K nim jsem se dostala prostřednictvím křesťanské organizace, která má systém setkávání docela propracovaný. V Jižní Koreji mají zase spoustu krajanských organizací. Navíc dělám akademickou práci, takže mi věří. Když jsem na rozhovory chodila, nikdy jsem dopředu nevěděla, s kým budu mluvit. U společensky vysoce postavených lidí jsem si občas říkala, že by to mohl být bezpečnostní průšvih, ale už jsem to přestala řešit. Nikdy jsem si nemyslela, že rozhovory vydám, zajímal mě prostě život běžných lidí. Ale zjistila jsem, že to zajímá mnohem více lidí a navíc je to stále neprobádaná část světa. Všichni řeší Kim Čong-una, jaderné zbraně nebo setkání s Trumpem. Co to přineslo severokorejskému lidu, to už nikdo moc neřeší. Já se zajímám víc o Severokorejce a jejich běžný život.

Některá témata Severokorejci, kteří tvořili režim, nepřiznají a krouží kolem nich. Ale protože znám systém, dokážu si dost věcí odvodit. Na začátku bylo těžké potlačit svoje ego a nepředstavovat si, jak získám nějaké státní tajemství. Teď mě to už nezajímá, zjišťuju spíš, kdy byli šťastní, s čím si hráli ve školce a co se učili ve škole. Některé rozhovory jsou strohé a nejdou do hloubky, ale s některými lidmi jsem se setkala vícekrát a podruhé jsme se dostali k citlivým tématům. S jednou ženou jsem třeba řešila intimní hygienu a potraty.

O koreanistice

"Vždycky mě zajímal Dálný východ, ale spíše Japonsko. Tudíž japanologie byla jasnou volbou. Můj nejlepší kamarád mi ale poradil, abych se přihlásila i na koreanistiku a sinologii. No a nakonec jsem se dostal jenom na koreanistiku, o Koreji jsem přitom do té doby nevěděla skoro nic. Ve třídě nás tehdy bylo jenom deset a vyučující byli skvělí. Všichni mi dávali dávali seminárky na Severní Koreu, a přestože mě KLDR nefascinovalo, naučila jsem se v ní kvůli školním povinnostem orientovat a zajímala jsem se o ní každým rokem čím dál tím víc, až se z toho stal hluboký zájem."

Co jste se dozvěděla?

Že se v Severní Koreji dají koupit menstruační vložky jenom na černém trhu, ale jsou relativně drahé. Žena, se kterou jsem mluvila, žila kdysi v Pchjongjangu a přístup k nim měla. Pak je ale stát přesunul na sever a jejich životní úroveň klesla a k vložkám neměla přístup. Udělala si bavlněné polštářky, které prala, jenže v létě je v Koreji vlhko a v zimě zima, takže je nedokážou pořádně přeprat, což je problém. Ženy také používají suché papíry nebo gázy. Říkala ale, že nakonec bylo pro ni lepší, když žádnou menstruaci kvůli svojí podvýživě neměla, což tak má spousta žen a možná je to v panujících hygienických podmínkách vlastně dobře.

V Severní Koreji neteče teplá voda, ani těm nejvýše postaveným. Studená voda navíc v zimě často zamrzne a Severokorejci tak zůstávají úplně bez vody. Představte si, když v takové situaci musí řešit přepírání savých ubrousků. Ženě, se kterou jsem mluvila, navíc umřelo dítě pár týdnů po porodu. Bylo to pro ni velmi těžké, ale překvapilo mě, že řekla, že se jí vlastně ulevilo. V té době neměla nic na to, aby dítě uživila, takže to bylo snazší.

Předpokládám, že ani zdravotní systém a péče není v Severní Koreji na dobré úrovni. 

Zdravotnictví v KLDR vůbec nefunguje, nemají ani dostupnou anestezii a možnost sterilizovat věci. Nemocnice jsou závislé na dávkách od státu, a když stát doktorům například nedodá rukavice, nemají je. Ale domácí doktoři si rukavice můžou sehnat v Číně nebo na černém trhu. Domácí porod je tak v zemi strašně drahý, což je bizarní, ale je bezpečnější. Jít v KLDR na potrat není ani nelegální, ani legální, je to šedá zóna. Nemanželský styk je nelegální, ale dost žen se živí prostitucí. A hodně žen je obtěžováno v práci. V KLDR je navíc velmi rozšířené sexuální násilí, takže nechtěné těhotenství je velmi běžné. Bezpečnější je jít ale na potrat k doktorovi domů než do nemocnice. Kdyby šla žena do nemocnice, bude tam mít horší hygienu než doma.

Co jste ještě z rozhovorů a dosavadního výzkumu zjistila kromě již známých faktů?

Každý člověk mluvil úplně jinak. Třeba učitelka mluvila velmi vznešeně, zatímco dělník jako dlaždič. Učitelka byla z ideologicky smýšlející rodiny, dělník naopak ne. Od dělníka jsem se snažila zjistit, jak to funguje při vojenské službě. Vojna v KLDR trvá deset let. Řekl mi, že vojáci mají zákaz sexuálního styku, aby je nerozrušoval od budování státu, takže je velmi rozšířená homosexualita. Zpovídala jsem taky vysokoškolačku z vrstvy severokorejské zlaté mládeže a z jejího povídání nešlo vůbec poznat, že žila v KLDR.

Bohužel nemám rozhovory s nikým z nejnižší společenské kasty, protože ta se ze Severní Koreje nedokáže dostat. Útěk z KLDR stojí od pěti do sedmi tisíc eur (zhruba 131 až 183 tisíc korun, pozn. red.). Všichni uprchlíci mi dávají souhlas s publikací rozhovoru a poskytuju jim autorizaci, takže zodpovědnost je na nich. Stejně se ale snažím dělat maximum pro to, aby nebyli dohledatelní. V KLDR totiž fungují třígenerační tresty a já nechci kvůli špatné anonymizaci někomu ublížit.

Nemáte strach, že vás sleduje kontrarozvědka?

Dřív jsem řešila problémy, že se mi ztrácely v zahraničí balíky a nedostala jsem víza do USA. Ale nemyslím si, že mám napíchnutý telefon nebo že by mě sledovali severokorejští agenti. Mluvím o zemi docela napřímo, a proto si myslím, že ví, co ode mě čekat. Paradoxně jim nevadí, když člověk o Severní Koreji mluví. Spíš jim vadí, když si člověk o zemi vymýšlí. Někdo jede na pětidenní turistický zájezd a pak vypráví do médií, jak viděl hladomor. To je blbost. Na turisty je tam všechno předem nachystané. Vím, že mě nesnáší příznivci severokorejského režimu, společnost Pektusan, která píše ideologické texty. Napsali o mně, že jsem "jedovatá houba, která vyrostla na hromadě hnoje". Ale strach nemám.

Vloni jste kandidovala v Evropských volbách za Piráty a během kampaně jste dostávala řadu výhrůžek a nenávistných vzkazů, které směřovaly i na vašeho tříletého syna. Nedávno vás pro změnu napadli za to, že jste se zastala Roma při rasistickém výpadu. Řešíte tyto případy s policí?

Vždycky jsem si myslela, že ve veřejném prostoru na mě vytáhnou Severní Koreu, že dělám BDSM (erotické praktiky založené na dominanci a submisivnosti, pozn. red.) nebo že jsem single máma. Ale že někdo bude hejtovat tříleté dítě, které nemluví a nemůže se bránit, s tím jsem nepočítala a bylo to prozření. Rozjely se hejty a rasistické narážky, dokonce kvůli nim vypadl server Parlamentní listy. Když má člověk dítě, řeší víc bezpečnost. Když někdo nadává mně, je mi to vlastně jedno, ale útočit na dítě je něco jiného. Nechci číst SMS, že mému "negerskému synovi rozbijí hubu". Policie mi doporučila, ať si nedávám jméno na zvonek. Většinou vyhrožují frustráti, kteří si nic nedovolí, ale člověk nikdy neví.

Před dvěma týdny jsem dostala "do držky" a všichni to najednou řešili. Nikdo se ale neptal na Roma, kterého jsem se zastala, řešili, že bílá holka dostala. Víte, když slyším rasistické poznámky, jsem na to háklivá. Můj syn je míšenec a můj bývalý přítel byl napůl Rom. Potom, co jsem se zastala Roma, mi přišlo několik set zpráv, buď že jsem hrdinka, nebo že jsem nedostala víc. A musím říct, že mě poprvé přepadla krátká panická úzkost.

Se synem lítáte od jeho osmi týdnů po světě. Vysvětlujete to mimo jiné tím, že chcete, aby poznal svět, protože by mohl být jako mulat do budoucna diskriminovaný a měl by vědět, odkud je. Řešíte to ještě jinak v rámci výchovy?

Když má člověk hranici nebo bariéru, je to spíš slabost. Snažím se prckovi ukázat co nejvíc států a zážitků. Když jsem neplánovaně otěhotněla, bylo pro mě těžké vyrovnat se s tím, že mám dítě. Nečetla jsem žádné příručky a knížky, nesnáším to. Řídím se svou intuicí a ta mi říká, že s ním mám sdílet svůj život a on si pak vybere svou cestu. Teď už je chlapeček, ale když byl maličký, říkala jsem si, že je to moje miminko, o které se musím starat. Teď zjišťuju, že mi nepatří a mám mu jen pomáhat v životě, aby si našel svůj směr. Pořád je moje miminko, ale vnímám taky, že je to osobnost, která si sama vybere. Proto je pro mě důležité, aby znal víc kultur.

O tříletého syna se staráte sama. Jeho otec vás nejdříve podporoval a od potratu vás odrazoval, pak ale změnil názor. Vídá se teď se synem?

České soudy jsou pomalé a měli jsme tak teprve první stání. Náš případ byl nakonec před rokem odložen, protože jsme nevyřešili alimenty. Malcolmovi jsou skoro čtyři roky a ještě nebyly určeny alimenty. Kdybych si sama nevydělávala, byla bych v háji, protože mi skončila rodičovská. Syn se se svým otcem nikdy neviděl, ale začala jsem se trochu bavit s jeho rodinou, která mi napsala, že pokud by chtěl poznat rodinu svého otce, ať kdykoliv přijede do Británie, to je pro mě důležité. Teď už jsem vyrovnanější, ale celé těhotenství jsem proplakala. Všechno se totiž stalo ze dne na den.

Rozhodla byste se tehdy jinak?

Říkala jsem svojí nejlepší kamarádce, že jsem si tehdy otce svého syna měla hned zablokovat. Ale já jsem pořád doufala, že se změní, to se ale nestalo. Když jsem byla ve třetím měsíci, chodily mi od něj dost nechutné zprávy. Mohla jsem si to ušetřit, ale pořád jsem doufala, že změní názor, třeba když uvidí synovu fotku po narození. Nestalo se. V momentě, kdy jsem si uvědomila, že je mu jeho dítě ukradené, ulevilo se mi. Ale bylo to těžké přijmout.

V listopadu vám vyjde další kniha, kandidovala jste za politickou stranu. Nevadí vám někdy pozornost, která je na vás upřena?

Bojuju s tím. Rozhovory už moc nedávám, dřív mě to bavilo, ale teď už vnímám víc těch "ale". V rámci nové knížky to dělám ráda, protože chci, aby lidi začali brát Severokorejce na vědomí a nebrali je jako nějaké roboty. Pozornost úplně nevyhledávám, ale vždycky ke mně nějak přijde.

Prozradila jste na sebe, že vždycky, když ve svém životě něco řešíte, koupíte si letenky do zahraničí. Kam se chystáte teď?

Zavřeli mi hranice, takže jsem v háji. Měla jsem letět do Jižní Korey a na Island, ale byla jsem místo toho na Sněžce. Objevuju Česko, což je fajn, ale jakmile se otevřou hranice, chci letět do Koreje. Když letím do Soulu, je to jako bych jela do Brna. Navíc potřebuju nasbírat materiál na diplomku, protože jsem začala studovat historii. Ale uvidím, jak moc to bude na podzim reálné, vstup do Jižní Koreje totiž už není tak jednoduchý, jako byl dřív.

Lusková: Odloučení seniorů je dramatické, strádají. Musíme k nim návštěvy dostat | Video: Daniela Drtinová
reklama
reklama
reklama