reklama

První Češka na třech vrcholech světa: Život je o pokoušení vlastních limitů, říká

Režisérka Jana Počtová miluje dobrodružné cestování, Klára Kolouchová zase výstupy na vysoké hory. Společně vloni vyrazily do Pákistánu, kde Počtová spolu s kolegou dokumentovala výstup známé české horolezkyně na K2. Kolouchové se její již třetí pokus povedl, a stala se tak první Češkou, jež zdolala všechny tři nejvyšší vrcholy světa. O limitech, výzvách i kritice se rozpovídaly pro Aktuálně.cz.

Klára Kolouchová a Jana Počtová na premiéře snímku K2 vlastní cestou.
Klára Kolouchová a Jana Počtová na premiéře snímku K2 vlastní cestou. | Foto: Bontonfilm, archiv Jany Počtové

Snímek K2 vlastní cestou přichází do kin rok po zdolání druhé nejvyšší hory světa. Podobá se čekání na premiéru výstupu na K2?

K. K.: Dlouho jsem byla nad věcí a říkala jsem si, že po K2 mě už nic nemůže rozhodit. Tím, jak se uvedení filmu protahuje a vleče, přidávají se různé peripetie, tak bych řekla, že film je s Janou náš společný vrchol. Dal nám zabrat víc, než jsem si dřív připouštěla a představovala. Ta lehkost na konci je občas vydobytá slzami, trápením, tisíci hodin práce. Tím, že jsme obě dvě perfekcionistky, si navíc věci komplikujeme, protože chceme, aby byly dobře.

J. P.: Samotný marketing, PR a rozhovory kolem jsou strašně náročné. Kromě toho desetkrát kontrolujete film kvůli anglickým překladovým titulkům, do toho řešíte plakáty, trailery, marketing anebo venkovní výstavu. Já vlastně nemám ráda začátky a konce.

Jano, dokument měl premiéru 30. července, kdy slavíte 40. narozeniny, znamená to pro vás jistý přelom?

J. P.: Říkala jsem si, jestli je premiéra na moje narozeniny dobré znamení. Každopádně je to jeden z nejhezčích dárků, který jsem kdy dostala. Říká se, že po čtyřicítce život začíná, tak se mám na co těšit. Film jako přelom v kariéře ale nevnímám. Někdy mě mrzí, že z celé mojí tvorby jsou známé jen dva velké filmy, které měly největší mediální pokrytí. Jsem za ně samozřejmě ráda, podle mě měly dopad na společnost a nastartovaly společenskou diskusi, ale vedle toho dělám i spoustu jiné práce. Udělala jsem mraky portrétů a posledních pět let dělám nejvíc cestopisy, díky kterým jsem projela celý svět. Jsem ráda, že tenhle film je vidět, mluví se o něm a není spojen se vztahy. Můj další celovečerní distribuční snímek totiž s nimi opět bude. Šťastně až na věky ovšem završí moji "vztahovou" trilogii.

Jak se shání peníze na takovou výpravu?

J. P.: Velmi složitě. Úplně na začátku jsme nedostali grant z Fondu kinematografie a vypadalo to, že v natáčení nebudeme moci pokračovat. Producent do něj už investoval hodně peněz a pochopitelně nechtěl riskovat ještě další. Naštěstí 14 dní před odletem jsem částku sehnala díky štědrosti Karla Janečka. Budu mu za tenhle "risk" do smrti vděčná. Rozhodl se ještě předtím, než Klára na K2 vylezla. Když jsme se vrátily úspěšně zpět, musely jsme ovšem najít peníze na dokončení filmu. To už se ale dělalo mnohem snadněji, protože jsme měly happy end. V tu chvíli pomohla Klára, většinu peněz jsme sehnaly díky ní. Celý film je tak natočený téměř za soukromé peníze. Na poslední chvíli se přidala Česká televize, což taky pomohlo.

Kláro, zdolala jste jako první Češka tři nejvyšší vrcholy světa. Co to pro vás znamená?

Klára Kolouchová o kritice při výstupu na K2:

Výstup Kláry Kolouchové byl podle některých horolezců krajně nebezpečný kvůli nepříznivým podmínkám. Česká horolezkyně však tvrdí, že rok 2019 byl výjimečný a všichni, kdo na K2 vylezli, se šťastně vrátili domů.

"Je absurdní tvrdit, že bych někoho nutila k tomu, aby riskoval svůj život. Když se kdokoliv z horolezců nebo šerpů pokouší o K2, jsou si všichni vědomi míry rizika, které podstupují. Pokud se někdo rozhodl nelézt a druhý pokus neabsolvovat, vím, jak je to těžké, takže mi přijde nefér dělat z toho všeho zkratkovitý závěr a úžasný novinový titulek. V týmu Tomáše Petrečeka (horolezec, který se stejný rok pokoušel o výstup. Více k tématu zde, pozn. red.) přitom byl i lezec, který se rozhodl jít druhý pokus, a nevšimla jsem si, že by jej někdo osočoval. Je to rozhodnutí každého z nás a naprosto respektuji a chápu, když se někdo rozhodne ve výstupu nepokračovat. Myslím, že když se někomu něco podaří, má mu člověk pogratulovat. S Tomášem jsme si jeho komentář vyříkali po telefonu a shodli jsme se, že to nebylo úplně šťastné. Víc už to nechci řešit." 

Režisérka Jana Počtová k tomu dodává: "Šerpové přece nejsou muly, na které naložíte náklad a jdou. Když se jim nechce jít, neprásknete je bičem. Jsou to lidi, pro které je to zaměstnání a kteří rozhodují o svých krocích sami. Měli šanci se rozhodnout, jestli nahoru půjdou znovu, nebo ne. Přímo ve filmu je scéna, kdy po prvním Klářiném pokusu vystoupit na K2, dva šerpové řeknou, že tam nejdou. A horolezkyně mu na to říká 'OK' a nikdo je k ničemu nenutí. Na K2 jste od třetího výškového tábora neustále v zóně smrti, stačí blbý krok, změna počasí a je po vás, a to si všichni moc dobře uvědomují, i Klára, i šerpové."

K. K.: Myslím, že mám důvod mít radost a být na sebe hrdá. Znamená to pro mě přesvědčení, že jsem schopná dotahovat věci a poprat se i sama se sebou. Dává mi to sílu a nadhled pro fungování v tomhle světě. Nemyslím si, že bych měla být vzorem, ale pokud můj výkon někoho popostrčí, aby se sám rozhodl k něčemu, co jej někam posune, je to vždycky dobře.

První žena na Everestu, Japonka Džunko Tabeiová, chtěla být původně učitelka, nakonec se stala horolezkyní. Čím jste chtěla být vy jako dítě?

K. K.: Chtěla jsem být doktorkou jako moje máma, která je zubařka. Máma ale dělala dlouho všechno pro to, aby mi vysvětlila, že to není dobrý nápad. Protože věděla, co obnáší práce lékaře, tušila, že to pro mě není. Věděla, že jsem rozevlátá, potřebuji pestrost a vzrušení a nevydržela bych osm hodin soustředěně v zubařské ordinaci. Horolezectví pro mě není povolání, ale koníček.

Nechala jste se slyšet, že loňský třetí pokus byl tím posledním. Šla byste na vrchol znovu, kdyby se loňský pokus nepovedl?

K. K.: Jsem ráda, že to napotřetí dopadlo a nemusím se o K2 pokoušet dál. Ale kdyby se výstup nepovedl, určitě bych se nevrátila hned v následujících letech, ale někde v hlavě by mi to zůstalo a bylo by to velké lákadlo. Nerada utíkám od rozdělaných věcí, a dokud jsem měla pocit, že to můžu udělat jinak a lépe, šla jsem do toho. Před každým pokusem jsem byla přesvědčená, že se dokážu zlepšit. Kdyby tomu tak nebylo, přestala bych to zkoušet, v určité momenty je lepší se sklonit a říct si, že je to přes limit. Myslím si, že o tom je i život - neustále hledáme a pokoušíme se překročit vlastní limity. A je jedno, jestli je to na horách nebo v jiné disciplíně.

V rozhovorech jste uvedla, že se svůj strach a stesk po domově snažíte na horách filtrovat. Daří se vám to?

K. K.: Někdy lépe, někdy hůře, ale za ty roky jsem se to už naučila. Mám pocit, že se teď rok po expedici rozněžňuji a sama sebe překvapuji, s jakým ledovým klidem jsem to dávala. Děti mi teď odjíždí na týden na tábor a prožívám to mnohem hůř, než když jsem odlítala na dva měsíce na expedici.

Jano, vy jste část cesty absolvovala s Klárou, přestože vám podle vašich slov sportovní výkony nic moc neříkají. Proč?

J. P.: Protože je to moje práce, která se spojila s dobrodružstvím. A takovéhle spojení se neodmítá. S vysokými horami už nějaké zkušenosti mám, byla jsem v horách v Afghánistánu, v Bílých Kordillerách v Peru či v Bolívii, na sopkách v Guatemale. V Pákistánu jsem byla už v 19 letech, dolezla jsem pod Nanga Parbat. Jsem schopná ujít treky, ale nemám to ráda. Nejsem ten typ, který si lebedí v tom, že čtyři dny někam jde s batohem na zádech. Navíc myslím, že mám jistou výhodu, i když moji blízcí to vnímají spíše jako moji hloupost, že dopředu nepřemýšlím o možných překážkách. Když jsem byla na FAMU, rozhodla jsem se jet točit bakalářský film do Afghánistánu. Bylo mi tehdy 24 let, bylo dva roky po válce a země byla zaminovaná a rozbombardovaná. Všichni mě strašili, že mě tam zabijí, ale já přesto jela. Možná to opravdu je hloupost, ale díky tomu jsem zažila spoustu skvělých věcí.

Očima redaktorky:

Jana Počtová a Klára Kolouchová za sebou mají náročný rok a den před premiérou se těšily na společnou dovolenou u moře. Jak ale tvrdily, pohorky tentokrát nechají doma a budou jen odpočívat. Hovořit s nimi bylo jako povídat si s kamarádkami, které se právě vrátily z neuvěřitelného dobrodružství a nad šálkem flat white popisují své zážitky.

Tentokrát jsem si před cestou na K2 koupila svoje nejdražší boty v životě - kožené pohorky - a ušla jsem 130 kilometrů do pěti tisíc metrů (základní tábor, pozn. red.) bez příprav. Asi bych vyšla i výš, ale nebyla bych absolutně schopná držet tempo s ostatními horolezci, akorát bych je zdržovala. Pro ně je primární vylézt na kopec, ne točit film. Ze všech možných cest už vím, že člověk má obrovské limity a dostává se za ně málokdy.

A jaké jsou vaše další plány, když jste si splnila výstup na K2?

K. K.: V osobním životě se chci více včlenit do běžného fungování rodiny a vyskočit z kolotoče kolem K2. Doma se mě několik měsíců po návratu ptali, jestli už jsem slezla z K2, protože jsme chystali film a měli spoustu povinností kolem. Mám doma budoucího prvňáčka, takže se teď chci víc překlopit do role mámy. A co se týče práce, mám vymyšlený projekt, který zatím nechci odhalovat, ale vrátím se do byznysového prostředí a skříně horolezeckého vybavení teď na chvíli zůstanou zavřené.

Právě to, že jste matkou dvou dětí, která odjíždí na několikaměsíční výpravy, je často zdůrazňováno. Je podle vás společnost dostatečně otevřená k tomu, aby si i ženy-matky mohly plnit svoje sny jako vy?

Klára Kolouchová a Jana Počtová

Klára Kolouchová a Jana Počtová

Klára Kolouchová (41)

  • Horolezkyně a manažerka vystudovala Anglo-American College v Praze.
  • Pracovala na vysokých postech v zahraničních společnostech a také v britské státní správě. Po návratu do Česka pracovala pro  McKinsey & Company či Havas.
  • Vystoupala na tři nejvyšší vrcholky světa - Mount Everest, K2, Kančendžengu. Mezi její další vrcholy patří například osmitisícová Cho Oyu nebo McKinley. 
  • Je vdaná a má dvě děti - dceru Emmu (12) a syna Cyrila (6).
  • Kromě horolezectví se věnuje tenisu či lyžování.

Jana Počtová (40)

  • Režisérka a scenáristka vystudovala FAMU.
  • Pracovala pro filmové festivaly i Člověka v tísni, momentálně spolupracuje s Českou televizí (Na cestě) i s řadou firem.
  • Natočila několik snímků a cestopisů, mezi nejznámější patří Eshq, Oči tygra, Generace Singles, Sněhová pole Ivana Hartla nebo Nerodič. Podílela se také na seriálech Vyprávěj či První republika.
  • Díky práci procestovala celý svět.
  • Je svobodná, ale zadaná.
  • Kromě dokumentaristiky ráda cestuje.

K. K.: Samozřejmě otázky mateřství vždycky zazní, ale je to přirozené, role mužů a žen, stejně jako rovnoprávnosti je teď velké téma. Takové otázky mi nevadí třeba od žen, protože to dává smysl, ptají se s dávkou zvědavosti, většinou je tam upřímný zájem. Když se mě na to zeptá chlap, který sám ještě nemá rodinu nebo nemá vyřešený partnerský život, přijde mi to úsměvné. Myslím si, že vzít si čas sama pro sebe a být někde chvíli postradatelná, je velmi důležité.

J. P.: Musím přiznat, že mě otázka mateřství taky napadla, a to jsem v podstatě nezávislá ženská, která pár let žila sama a rodinu ještě nemá. A je to normální, přece jenom jsou ženy pořád vnímány víc jako rodiče než muži. Bohužel. Bohužel i pro muže, protože oni jsou stejně nezastupitelní a podstatní jako ženy. A bude dlouho trvat, než se to změní. Ale záleží, jak se k tomu postavíte. Začátek dokumentu jsem postavila na rozporu, že matka dvou dětí riskuje svůj život, což ale vyplynulo z toho, že to sama Klára řešila. Důležité pro samotný příběh je i to, že Klára má s rodinou velmi úzký vztah. Kromě toho Klářin manžel ji maximálně podporuje, sám leze po horách, a zatímco ona lezla na K2, on lezl v Číně na jiný kopec. Ideální manželský pár, ne?

V rozhovoru pro magazín Reportér jste, Kláro, řekla, že expedice bývá jako odlet na Mars: "Získám svůj hájený čas, na který nemám v normálním životě šanci. Najednou jsem sama a na starosti nemám nikoho jiného než sebe." O podobném tématu - hledání rovnováhy mezi osobními sny a rodičovskou láskou, pojednává film Proxima s Evou Greenovou. Našla jste takovou rovnováhu?

K. K.: Každá máma to podle mě hledá stylem pokus-omyl-náhoda. Na věci, které jsem řešila před pár lety, teď s odstupem nahlížím jinak. Egoisticky si myslím, že to mám dobře vybalancované. A myslím, že můj přístup dává dětem do života vědomí, že by v první řadě měly myslet samy na sebe a být schopné se postarat o sebe, teprve pak můžou být silné a pomoci ostatním. Rodičovství je o vzájemné lásce a schopnosti předat dětem životní inspiraci a dovednosti, díky kterým se životě budou umět prosadit a najít si svoje místo. Není nutné stát jim 24 hodin za zadkem a neustále je opečovávat. To, že odjíždím na pár měsíců, může vypadat, že jsem krkavčí matka. Na druhou stranu to nedělám dvakrát do roka, taková expedice je výjimečná pro mě i celou rodinu. S K2 se to znásobilo několika pokusy, ale zatím jsem vylezla na čtyři osmitisícovky a nejstarší dceři je 12 let, takže myslím, že když se to zprůměruje, trávím s nimi dostatek kvalitního času.

Na Instagramu máte několik fotek, jak si kupujete na letišti před výpravou rtěnku. Takže na vrcholky si berete do batohu rtěnku?

K. K.: To jsou krásné připomínky ženství. Baví mě být ženou i v extrémních kopcích, a když to nejde jinak, rtěnka je úžasně jednoduchá a symbolická věc. Myslím si, že každá žena by měla mít v kabelce nebo v batohu vždycky rtěnku, protože s tou se dá zachránit spousta věcí.

reklama
reklama
reklama
reklama
reklama