Už je to pět let, co manžel Veroniky Hurdové náhle zemřel a ona zůstala se dvěma dětmi a třetím na cestě sama. Založila si blog Krkavčí matka, vydala třináct knih a minulý rok svůj první román. V rozhovoru mluví o tom, že už si nepřipadá divná jako dřív a že ví, že je na své cestě. Na takové, ve které s třemi dětmi dobrovolničí po celém světě, vzdělává je doma a na Vánoce a narozeniny je obdarovává jen maličkostmi.

Na svém blogu píšete: "Vždycky jsem byla ve spoustě věcí 'ta divná'. Na rozdíl od svého patnáctiletého já se za to dnes už nestydím." V čem jste byla divná?

Obecně jsem měla dřív problém s tím, že jsem se cítila pokažená. Moje okolí nějak fungovalo a já nechápala jak. Jako bych neměla ten správný klíč. Chtěla jsem se zapojit do kolektivu, ale nešlo mi to, zajímala mě úplně jiná témata, než řešili třeba spolužáci. Cítila jsem se hodně sama a snažila se smířit s tím, že takhle to bude už asi navždycky. Vůbec mě tehdy nenapadlo, že nemusím být nutně porouchaná jen já.

Byl to i váš manžel, který vám ukázal, že divná nejste?

Hrál v tom velkou roli. Svoji vnější, ale hlavně i vnitřní krásu jsem začala rozkrývat právě až s ním. Odvedl ohromný kus práce, úplně ho vidím, jako by měl v ruce obří krumpáč a otesával ze mě obrovské nánosy, které jsem si za svůj život na sebe naplácala, abych aspoň budila zdání normálnosti. Pořád mi říkal: Hele, nemusíš mi lhát, já chci vědět, co si doopravdy myslíš. Měla jsem pocit, že je to první člověk, co do mě vidí. A co víc, to, co viděl, se mu líbilo a chtěl právě to. Tehdy jsem si začala poprvé pěstovat radar, který mi dodneška - a už mnohem citlivěji - hlásí, že se od sebe odchyluju a že je něco v nepořádku.

Takže jste se naučila dělat si věci po svém?

Ano, je důležité si uvědomit, jestli v dané chvíli jdeme proti sobě, či nikoli. Jestli poslechneme volání svého srdce, nebo doporučení lidí, kteří to s námi "myslí dobře". Někdy je hrozně těžké z těchhle okovů vykročit. Zvlášť pokud nás naše srdce volá do ne úplně prošlapaných cestiček. Ale když tohle volání začnete poslouchat a na cestu se vydáte, zjistíte, že čím déle po ní kráčíte, tím spíš není cesty zpátky. A nakonec se ukáže lehčí jít tou neprošlapanou cestou zkrátka jen proto, že je to cesta vašeho srdce.

"Stačí, když dnes napíšeš jeden odstavec"

Agnes a Zakázaná hora je váš první román. Byla jeho tvorba v něčem odlišná od předchozích knih?

Pro mě je psaní veskrze příjemná činnost a nemusím se do ní nutit. Jen musím pozorovat, které večery na mě sedne psací nálada. Když nepřijde, tak si radši zalezu do postele a čtu si. Na druhou stranu je pravda, že psaní knih je svým způsobem i návyk, který vyžaduje jistou sebekázeň. Když nad vámi nikdo nestojí, kdo by po vás dupal s termínem, mohlo by se takové psaní protáhnout donekonečna. I když máte třeba promyšlenou kostru knihy, je potřeba na ni nabalit maso v podobě písmenek. A to prostě nejde jinak než "si to odsedět u počítače". V tomhle mi pomáhá být k sobě shovívavá. Řeknu si třeba: Veru, úplně stačí, když dneska napíšeš třeba jen jeden odstavec, cokoliv navíc je bonus. No a ono většinou nezůstane jen u jednoho odstavce, takže se nakonec můžu ještě pochválit.

V románu se lidé z kmene Magrejů rodí s nějakým neobyčejným darem a Agnes hledá ten svůj. Jaký dar je ten váš?

Docela dlouho mi trvalo, než jsem objevila své schopnosti. Byla jsem dlouho přesvědčená, že to musí být něco uchopitelného, instantně převeditelného do podoby zaměstnání. Potíž byla v tom, že jsem neuměla nic pořádně. Všechno mi šlo jen tak trochu. Až teprve před pár lety jsem byla schopná pojmenovat si, že ve všem, co jsem dělala, se opakovaně projevovala moje analytičnost, schopnost najít propojení mezi dvěma zdánlivě oddělenými výstupy, schopnost podívat se na věci z nadhledu a vytáhnout to důležité. Do toho poměrně dobře vládnu písmenky, umím popsat to, co lidé třeba jen cítí, ale nemají pro to slova. Svůj dar jsem ale objevila teprve nedávno. Souvisí to i s tím, že jsem odmala samorost. Je fakt těžké mě naštvat nebo urazit. Jdu si po svém prkně, i když kolem lítají hromy blesky, nenechám se stáhnout někam, kde se mi nelíbí. Všechny tyhle schopnosti jsem dostala do vínku proto, abych mohla svítit jiným lidem na cestu, dávat jim naději, že i oni mohou jít svou cestou, jakkoliv je třeba jejich okolí sráží nebo tomu jejich situace nepřeje.

Bylo nalezení tohoto daru bolestivé?

Ano, někdy to bolelo. A hodně. Ale nemyslím si, že je to chyba. Podle mě není cesta odstranit ze života veškerou bolest a být za každou cenu pozitivní. To by mi přišlo jako znásilňování duše. V čem se ale posunout dá, je způsob, jak s bolestí nakládáme. Jestli si do ní umíme vlézt, zpomalit svou mysl, začít i přes ten obrovský tlak na hrudi klidně dýchat a čekat, co z nás díky tomuhle očistnému procesu vykvete. To si myslím, že je obecně problém dnešní společnosti. Neumíme čekat, všechno chceme vyřešit hned.

Není důležité, co se konkrétně učíme 

Vaše děti učíte v doma. Má tato forma vzdělávání nějaké obtíže?

Obtíže bych ani neřekla. Protože jakmile jednou přičichnete k té obrovské svobodě, kterou sebeřízené vzdělávání přináší, tak ty průvodní projevy tohohle rozhodnutí začnete přijímat s čím dál větší shovívavostí a pokorou. Největší výzva pro mě byla a stále zčásti je přijmout to, že každý z nás jsme jiný, vládneme jinými dary a učíme se jinými způsoby. Samozřejmě si kladu otázku, jestli pro ně dělám opravdu to nejlepší a jestli to dopadne dobře. Nakonec mě ale vždycky uklidní to, že v nich vidím už teď tři úžasné bytosti, které si jsou samy sebou jisté, vyznají se v sobě líp než leckterý dospělý a k tomu všemu je hrozně příjemné pobývat v jejich společnosti. Těžko říct, jestli se tenhle výsledek vzdělávání shoduje se stanovami určenými ministerstvem školství, ale za mě je to pro život víc než dostačující.

Jak to vypadá v praxi?

To se špatně takhle v pár větách popisuje. Neumím popsat náš typický den. Nedokážu vám ani říct, co se konkrétně učíme a jak. Ono to vlastně ani není důležité. Podstatné je to, že z hlediska vzdělávání jsou pro mě děti plně kompetentními bytostmi, které si tenhle proces dokážou řídit líp, než kdybych se to snažila já vymyslet. Moje role je spíš zajišťovat pro tenhle proces prostředí, být jim k dispozici a nebrzdit je svými představami a očekáváními. Každý z nás se sem narodí s něčím jedinečným, co může rozvinout a udělat tím lidi kolem sebe spokojenější a svět hezčí. Důležité je nechat tomu prostor, aby to mohlo vykvést.

Pro spoustu rodičů je čas, kdy museli zůstat s dětmi doma, náročný. Máte pro ně nějakou radu, povzbuzení, jak toto období zvládat?

Ono se to zdá pro někoho, kdo to nezažil, jako hrůza, ale opak je pravdou. Čím víc času spolu trávíte, tím víc se znáte, a abyste se navzájem nepozabíjeli, naučíte se vycházet si vstříc. Krom osobního štěstí vás zajímá i štěstí celé jednotky, ve které se pohybujete. Jako společnost se dneska sice kasáme tím, že rodina je pro nás to hlavní. Ale ve skutečnosti většina z nás každé ráno odjíždí žít své single životy do práce nebo do školy. Žití se nám smrsklo na víkendy a svátky. A to mi přijde setsakra málo.

Nikdy jsem se nesnažila věci zvládat

Máte tři děti, napsala jste třináct knih. Máte přesto stanovený nějaký řád, pravidla?

Já moc na řád a programy nejsem. Tedy konkrétněji: já sama jsem velmi pořádkumilovná, na všechno mám seznamy, když mám ve věcech i úkolech systém, líp se mi v tom orientuje a cítím klid. Ale jsem daleka toho tahat do tohohle svého nalinkovaného světa kohokoliv jiného. Týká se to třeba i úklidu. U nás se neuklízí proto, aby bylo uklizeno. Prostě chápu, že moje potřeba pořádku je mnohem vyšší než potřeba pořádku u mých dětí. Takže uklízíme proto, abych se cítila líp já.

A podobně to mám i s tím, jak děti fungují. Já mám nějaké potřeby - třeba utéct si do samoty ke klavíru či ukulele, poslouchat dospěláckou audioknížku, dát si v klidu sprchu. A když si ty potřeby naplním, budu spokojená. Jsou dny, kdy můžu být od rána do večera s dětmi a nevyčerpá mě to. A pak jsou dny, kdy času pro sebe potřebuju celkem dost.

Je důležité dětem předat, že i maminka chce mít čas sama pro sebe?

Ano. Snažím se to komunikovat ven a děti vedu k tomu samému. Je prostě potřeba brát na sebe ohledy a zároveň to umět citlivě vyjádřit tak, abyste neublížili lidem kolem sebe.

Takže se toho i s dětmi a bez partnera dá zvládat hodně?

To je možná to, já se nikdy moc nesnažila věci zvládat. Je pro mě v tom slově příliš mnoho chtění, tlačení, urputnosti. A já mám radši, když život jen tak zlehoulinka plyne. Je pravda, že když jsem čekala první dceru, tenhle pocit "a skončil ti život" jsem zažívala. Byl to velmi silný vzorec, který jsem si nesla z vyprávění žen, které se kolem mě během dospívání vyskytovaly. Jenže pak se Gréta narodila a my začali zjišťovat, že dítě není konec světa. Že je prostě jen potřeba si některé věci uspořádat jinak, možná i víc plánovat. Nicméně na dětech je fajn, že jsou přírodou vytvořené tak, aby se přizpůsobily celkem čemukoliv a aby byly takřka nerozbitné a připravené na nešikovné zacházení svých nezkušených rodičů.

Když ucítíte motýlky v břiše, skočte

S dětmi cestujete, dobrovolničili jste v Izraeli, pomáhali na farmě ve Španělsku a v prosinci jste se vrátili z měsíčního pobytu v Portugalsku. Spousta matek by asi řekla, že tohle by už s dětmi sama nezvládla…

Primárně si nemyslím, že je potřeba cestovat, aby člověk došel k nějakému novému poznání. Když máte klid a pokoj v sobě, tak si svůj zen můžete žít i na samotě u lesa. Pokud ale někdo cítí, že ho cestování láká, tak je to podle mě jenom o tom, udělat první větší krok. Já to třeba tenkrát před čtyřmi lety, když jsem poprvé kupovala letenky na naši měsíční cestu po Španělsku, podpořila půl láhví vína. Pak už si z toho uděláte návyk. Tedy z toho dělání velkých kroků, ne z vína. Prostě víte, že když cítíte ty motýlky v břiše a zároveň se bojíte, tak že prostě musíte skočit, protože pak to bude boží.

Nepřipadala jste si někdy mezi ostatními dobrovolníky, kteří jsou nejčastěji studenti, stará?

Já jsem v tomhle trochu magor. Čím jsem starší, tím se cítím líp. Jako by konečně tělo "dostárávalo" do toho, jak se cítí moje duše. Dokonce mám pocit, že nyní jsem na tom fyzicky líp, než když mi bylo dvacet. Umím už s pokorou přistupovat ke svému tělu, což jsem dřív moc neuměla. Rvala jsem spoustu věcí na sílu. Mně je ale celkem jedno, jak jsou lidé staří. Koukám se spíš na to, čím jsou zajímaví. Podle toho si vybírám přátele.

Jak cestování vnímají vaše děti?

Myslím, že je to pro ně jedinečný způsob, jak poznávají, že fyzická práce může být zdrojem radosti. Že lidé po světě jsou různí, ale v jádru dobří. Že svět je skvělé místo k žití a že si život mohou poskládat tak, jak chtějí.

Dětem dáváte na Vánoce a narozeniny jen drobnost. Musela jste jim někdy vysvětlovat, proč nedostávají třeba tolik dárků, jako jejich vrstevníci?

Nikdy to nebylo potřeba. Děti v sobě podle mě nemají potřebu soutěžení v materiálních statcích, dokud je tomu nevystavíme. Takhle ve zkratce se to špatně vysvětluje, možná to zvenku může vypadat i krutě, že dětem nechci dopřát ani na Vánoce. Jenže u nás to není jen o dárcích, to už je jen taková špička ledovce. Je to hlavně o tom, že spolu trávíme spoustu času, jehož velkou část můžeme věnovat povídání o zdánlivě nepodstatných věcech. Třeba jako je nelpění, odvozování vlastního statusu od množství vlastněných věcí, o způsobech, jakým se dá projevovat láska…

Výsledek je nicméně takový, že i když se samozřejmě setkávají s dětmi, které dárků dostávají násobně víc a třeba se jimi i chlubí, tak moje děti neprojevují závist. Spíš se nadšeně zeptají, jestli si s tím mohou taky pohrát.

Hledání, kdo jsme, je zábavná část života

Vyděláváte si svým blogem, knihami, besedami. Udělala jste ve vašem podnikání někdy nějaký přešlap?

Ano, většinou to jsou okamžiky, kdy se pustím do něčeho, co sama necítím, ale nechám se do toho uhudrat. Třeba překlady mých pohádkových knížek do slovenštiny, které jsem udělala na základě četných přání čtenářů ze Slovenska. Teď mi knížky leží na skladě a nejdou na rozdíl od těch českých moc na odbyt. A pak bude ještě spousta přešlapů, které jsem udělala nebo naopak způsobila svou nečinností, a nevím o nich. V součtu mi to ale nepřijde podstatné.

Máte velmi pozitivní přístup k životu, který nemá spousta lidí, kteří přitom nikdy nezažili žádnou tragickou událost. Myslíte si, že musí člověk zažít něco tragického, aby si tu krásu života a jeho hodnoty uvědomil?

Nemyslím si, že je to nutné. Nicméně cesta skrz nějakou silnou událost je podle mě taková potenciální zkratka. Ne každý ji využije, některé lidi to naopak uvrhne do stavu, ve kterém zanevřou na svět, který se proti nim spiknul. Věřím tomu, že každá duše se sem rodí s tím, aby si mohla projít konkrétními zkouškami, které jí mohou pomoct se posunout. Život jí pak nabízí přesně to, pro co si sem přišla. Jestli toho využije, už pak záleží na spoustě okolností. Ale šanci rozhodnout se, jak se ke každé události postavíme, máme každý z nás.

Na svém Facebooku máte úvodní motto: "Rozvzpomeň se na to, kým doopravdy jsi". Kým je dnes Veronika Hurdová?

Těžko říct. Myslím si, že se tomu poznání každý den blížím, ale nevím, jestli se finální odpovědi někdy doberu. Krom toho mám pocit, že se to každým dnem mění. Podstata člověka je podle mě neuchopitelná. Dost možná by se na ni dal aplikovat Heisenbergův princip neurčitosti. Čím blíž půjdeme a budeme mít pocit, že tohle už je to ono, tím víc se budou některé části nás samých rozostřovat. Nicméně to samotné bádání a neustále opakované přibližování a oddalování se od své podstaty je nádherné samo o sobě. A možná právě to hledání je ta zábavná část života, kvůli které jsme sem přišli.