Nejslavnější rolí Simony Stašové je nejspíš maminka Šebková z Hřebejkova filmu Pelíšky. I když se objevila v desítkách filmových i televizních rolí, považuje se hlavně za divadelní herečku. Jaký vztah má s matkou Jiřinou Bohdalovou, proč tajila smrt otce a jak vnímá stárnutí?
Simona Stašová patří k nejlepším českým herečkám a 19. března slaví 71. narozeniny. V jejím případě platí, že jablko nepadlo daleko od stromu. Původně si myslela, že na rozdíl od své slavné mámy, herečky Jiřiny Bohdalové, nebude dělat komedie, ale tragédie. V nesčetných svých rolích však přesvědčila, že ani v komediích nezapře herecké geny.
Svou živelností a spontánností i v osobním životě připomíná mnohým slavnou italskou hvězdu Sophii Lorenovou. Podobně jako její maminka i Simona stárne s grácií, a věk jí dokonce prospívá. Rodinný lék na dlouhověkost a vitalitu? Humor.
Stašová se narodila do rodiny známé české herečky Jiřiny Bohdalové a doktora přírodních věd, seizmologa a geofyzika Břetislava Staše. Přestože se rodiče rozvedli, udržovali spolu dobré vztahy.
To, že tatínek zemřel Stašová před veřejností tajila více než rok. „Bylo to před Vánocemi a já nechtěla kazit lidem náladu tím, že mám smutek. Tak jsem to pojala jako čistě soukromou záležitost. Naposledy jsme se viděli 8. prosince 2021, byla jsem za tatínkem jako vždy, popovídat si, přinést mu, co potřeboval. Nic nenaznačovalo, že se vidíme naposledy. Jen pár hodin na to zemřel,“ řekla Stašová v léta 2023.
Stašová se narodila do rodiny známé české herečky Jiřiny Bohdalové a doktora přírodních věd, seizmologa a geofyzika Břetislava Staše. Přestože se rodiče rozvedli, udržovali spolu dobré vztahy.
To, že tatínek zemřel Stašová před veřejností tajila více než rok. „Bylo to před Vánocemi a já nechtěla kazit lidem náladu tím, že mám smutek. Tak jsem to pojala jako čistě soukromou záležitost. Naposledy jsme se viděli 8. prosince 2021, byla jsem za tatínkem jako vždy, popovídat si, přinést mu, co potřeboval. Nic nenaznačovalo, že se vidíme naposledy. Jen pár hodin na to zemřel,“ řekla Stašová v léta 2023.
Vystudovala konzervatoř a DAMU. Rok působila v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích, pak na čtrnáct let zakotvila v pražském Divadle E. F. Buriana. Během této doby na sebe upozornila ztvárněním řady rolí, ať už dramatických, nebo komediálních jako Agáta v Ženitbě, Varja ve Višňovém sadu, Viola ve Večeru tříkrálovém.
V roce 1991 přešla do Městských divadel pražských. Nejprve spolupracovala s Divadlem K a současně hostovala i v Divadle za branou II. a Činoherním klubu. Od roku 1993 se začala pravidelně objevovat v Divadle ABC, a to například ve hře Ideální manžel, Sestup Orfeův, Taxi na věčnost nebo Třikrát život. V Divadle ABC hraje dodnes.
Její herecký život je spjatý také s Divadlem Na Jezerce, Divadlem v Řeznické nebo s příbramským divadlem, kde si zahrála v divadelní hře Drobečky z perníku a za svůj výkon získala Cenu Thálie.
V rozhovoru řekla, že je její životní rolí monodrama Shirley Valentine. To mělo premiéru v roce 2003 a od té doby patří mezi nejoblíbenější inscenace Městských divadel pražských. „Je veliké požehnání, že jsem se s tou rolí mohla potkat. Dneska už nerozlišuju postavu Shirley od sebe samé, od Simony. Je to už můj život. A jistěže nepřináší jen samé radosti. Štěstí je prý momentální indispozice člověka, to je krásná myšlenka, ne? Shirley Valentine to takhle má. Učím se od ní, splývám s ní a miluju ji.“
Herečka také dodala, že je to velmi náročné představení, ale jsou to podle ní právě náročné úkoly, které když dobydete, získáte krásný pocit. "Když člověk překoná sám sebe, když myslí, že to nezvládne - a zvládne, to je veliké štěstí. Tohle já prožívám na jevišti se Shirley Valentine."
Simona Stašová své role vnímá jako psychoterapii. "Díky těm nádherným figurám si kompenzuju všechny svoje prohry a učím se mít nadhled nad maléry. Na tom jevišti si vlastně umývám a peru svoji duši. A to je to nejkrásnější, co na tom jevišti mám. A cítím, že to lidi ode mě chytají. Já jsem vlastně takový průtokový ohřívač," řekla v pořadu Blízká setkání Českého rozhlasu Dvojka.
Herečka přichází na jeviště vždy perfektně připravená a s pocitem jistoty. Platí u ní pořekadlo "těžko na cvičišti, lehko na bojišti" a přesně ví, kdy se diváci zasmějí, a pokud ne, ví, že udělala chybu.
Ve filmu se poprvé objevila v polovině sedmdesátých let v roli Wandy ve válečném dramatu Mys dobré naděje. Následovaly role ve filmech Neúplné zatmění, Pětka s hvězdičkou nebo Nemocný bílý slon.
Jedna z nejlepších rolí přišla v roce 1998 s filmem Pelíšky Jana Hřebejka. Za roli maminky Šebkové byla následně nominovaná na Českého lva za nejlepší herecký výkon ve vedlejší roli, cenu ale nakonec nezískala. Simona Stašová se nicméně považuje především za divadelní herečku a divadlu dává ve svém životě přednost.
"Člověk nemůže mít všechno. Nemůže být hvězda tam a tam a tam. Možná ve čtyřiceti se dá obejmout všechno. Ale dnes?! V mých letech je to tak, že jsem si musela vybrat. Lidé do divadla přijdou a pak říkají ostatním: Tu Stašovou musíš vidět! A kvůli téhle větě jsem se musela vzdát jiných krásných věcí, které tohle povolání nabízí," řekla v pořadu Blízká setkání.
Rok po premiéře filmu Pelíšky se objevila v dalším Hřebejkově filmu Musíme si pomáhat, v Babím létě Vladimíra Michálka nebo ve snímku Štěstí Bohdana Slámy, ve kterém vytvořila pár s hercem Bolkem Polívkou.
Podruhé byla na Českého lva za vedlejší roli nominována za film Román pro ženy na motivy knihy Michala Viewegha a v režii Filipa Renče. Za roli tlumočnice a překladatelky Jany ale cenu nezískala. V roce 2016 nominaci neproměnila ani za film Lída Baarová, ve kterém ztvárnila maminku Lídy.
Během své kariéry se objevila také v několika seriálech. Zahrála si v Nemocnici na kraji města a v Arabele. Větší prostor získala v seriálech Sanitka, Létající Čestmír a Přítelkyně z domu smutku. V posledních letech se na televizních obrazovkách objevila v seriálech Místo v životě a Místo nahoře.
Simona Stašová byla vdaná celkem třikrát. Poprvé byl jejím manželem herec a dabér Pavel Trávníček, ale vztah netrval příliš dlouho. Skončil rozvodem, stejně jako zbylá dvě manželství, ze kterých má Simona dvě děti. Staršího syna Marka má s italským profesorem a kritikem Eusebiem Ciccotim a mladšího syna Vojtu, kterého porodila ve čtyřiceti letech, má s hercem Pavlem Skřípalem.
Herečka věří, že se v životě dá ledacos změnit. "Co se nedá změnit, je smrt. Tam je konečná. Všechno ostatní se chováním změnit dá. To, co si ráno zvoral, do večera naprav. Člověk nemá věci nechat vyhnít. Ani ve vztazích k rodičům, dětem i partnerům. A mění se to i věkem. Dnes bych řekla, že tolerovat druhého je nad lásku."
Když mluví o vztahu se svou matkou Jiřinou Bohdalovou, říká, že ještě nepřestřihly pupeční šňůru. "A doufám, že dlouho nepřestřihneme. Máma je mou velikou inspirací, jak v soukromí, tak v profesi. Je mnohem silnější člověk než já, taky měla daleko tvrdší život, proto jí stále naslouchám. Nemusíme spolu ve všem souhlasit, ale vnímáme se a respektujeme. Dnes už ve všem."
Herečka říká, že u nich v rodině vždy vládl upřímný humor a že jej nikdy nebyl nedostatek. "Když tak o tom přemýšlím, je to možná recept na dlouhověkost. Ten první smavý člověk, kterého si živě pamatuju, byla babička Mařenka Bohdalová, zapálená divadelní ochotnice, která vlastně přivedla k divadlu moji mámu a máma potom mě."
Podle herečky je smích jeden z nejdůležitějších momentů v životě a myslí si, že po zdraví je to nejcennější, co jako lidé máme, a že přímo souvisí se zdravím.
"Víte, když někdo do rodiny přinese humor, je na věky nezapomenutelný a vděčíte mu i za svůj vlastní přístup k životu. Na otázku, proč se pořád tak srdečně směje, babička odpovídala, že na neduhy a trable je smích ta nejlepší medicína, a že se tedy raději směje, jinak by z pláče nevyšla. Měla svatou pravdu. Mít v sobě humor je síla osobnosti."
Podle jedné z nejznámějších českých hereček není stárnout umění, ale je umění stárnutí snášet. Během svého života si uvědomila, že život je sbírkou zážitků a že ne velikých věcí. Právě ta malá štěstí jsou důležitá.
"Čím je jich víc a čím jsou drobnější, tím je to celkové štěstí větší. V mládí člověk letí životem a spousta těch nejdůležitějších maličkostí mu uteče. V mládí člověk netuší, že právě ty maličkosti se časem stanou nejdůležitějšími body v životě. Přitom je mládí nejkrásnější období života a je škoda, že nejdřív musíme zestárnout, abychom to poznali."
