Odbornice: Dát si i nohy na stůl přináší spokojenost. Žijeme v klecích, stavíme si je
Proč je někdy úplně v pořádku zařvat si z plných plic? Co udělat jako první krok k tomu, aby nám bylo lépe? A trávíme volný čas opravdu tak, jak chceme, nebo se spíš obětujeme? To jsou témata, kterým se v novém pořadu České televize bude věnovat odbornice na psychologii sportu a životní styl Klaudia Zusková.
Šťastný život není nic, co nastane jen tak samo od sebe. Alespoň to poukazuje nový dvanáctidílný populárně-naučný pořad České televize Ke štěstí, který má premiéru již tuto sobotu. Jak to udělat, abychom vedli spokojený život? Návrhy v seriálu nabízí odbornice na psychologii sportu a zdravého životního stylu Klaudia Zusková, která celým seriálem provází. "Já jsem například během natáčení pořadu zjistila, že mě uvolňuje zpěv. Přitom jsem si jej léta zakazovala, protože mi v dětství bylo řečeno, že neumím zpívat," říká v rozhovoru devětačtyřicetiletá Zusková, která se nebojí na svých vlastních zkušenostech poukázat na to, že často žijeme v klecích, které jsme si na sebe vytvořili sami.
V současné situaci, kdy spousta lidí trpí, může být pro některé osoby složité prožívat pocity štěstí, vyčítají si například své "požitkářské" aktivity. Co může pomoci?
Pokusím se odpovědět. Jestli si někdo v současné situaci potřebuje obhájit, že si užívá kávu v kavárně nebo že jde na masáž, tak by měl myslet na to, že třeba když pracuje, tvoří něco, z čeho může stát zafinancovat nějakou pomoc nebo on sám může díky svému zaměstnání finančně přispět. Bude mít třeba více energie na to, aby měl sílu pomoct i v komunitě.
Jeden z dílů pořadu se věnuje práci s emocemi. Konkrétně tomu, jak je projevit, aby se člověk cítil lépe. Protagonistovi Jirkovi se psychicky uleví tím, když si zařve z plných plic. Je podle vás problém, že málokdy dáváme emoce najevo těmito přirozenými způsoby?
Je pravda, že společensky akceptované chování v nás právě takovéto přirozené projevy jako křik utlumuje. Ale na každého člověka platí něco jiného. Někomu bude stačit jen procházka v parku. Důležité je každopádně něco udělat. Když to v člověku "vře", tak zpívat, řvát - najít si sám pro sebe prostor, jít ven, zacvičit si, vyběhat to… Já jsem například zjistila, že mě uvolňuje zpěv. Přitom jsem si jej léta zakazovala, protože mi v dětství bylo řečeno, že neumím zpívat.
Můžete tento svůj "objev" přiblížit?
Moje maminka byla hudebně nadaná, a tak jsem v dětství chodila do lidové školy umění na klavír. Když jsem v hudebce dostala špatnou známku, tak bylo zle. Když jsem nedokázala zazpívat dvoučárkové C a improvizovat při hře, řekla jsem si, že to prostě neumím, a tuto kapitolu jsem si v sobě uzavřela. Najednou ale vidím, že to ve mně někde je, že když mi tyto dvě věci nešly, tak to neznamená, že hudba nemůže být mým vyjádřením. Sami si vytváříme klece, ve kterých pak žijeme. Byla bych ráda, kdyby diváci tyto své klece rozpoznali a otevřeli je. Je třeba k sobě být jen vlídný a trpělivý.
Když se někdo právě teď psychicky či fyzicky necítí dobře, jaké jsou první kroky, které má podniknout, aby mu bylo lépe?
Jděte se projít někam do zeleně nebo si sedněte alespoň na lavičku na čerstvý vzduch. Spousta vědeckých studií potvrzuje, že pět minut pohybové aktivity v zeleni výrazně zlepšuje aktuální náladu. Nemusíte jít do lesa, třeba na to ani nemáte sílu, postačí nejbližší park nebo zelený vnitroblok. Když si bude člověk tyto "injekce" dávkovat pravidelně, nálada se zlepší.
V anotaci pořadu se píše, že "člověk má neustále prostor na to, aby se rozvíjel". Znamená to, že bez ohledu na věk můžu se svým životem vždy něco udělat?
Určitě. Konkrétním příkladem můžu být i já sama. Učím na univerzitě, věnuji se kvalitě života, zdravému životnímu stylu, psychologii sportu a cvičení. I když jsem v televizi nikoho neznala a neměla jsem s natáčením zkušenosti, rozhodla jsem se vytvořit televizní pořad. Měla jsem potřebu být více kreativní, sdělit odborné informace široké veřejnosti volným způsobem. Říkala jsem si, že se mi to možná nepovede, ale aspoň budu mít dobrý pocit, že jsem to zkusila. Začala jsem tak psát podklady pro scénář a anotace dílů, které jsem České televizi nabídla. Jedna kamarádka mi na to řekla: "A to si myslíš, že tam na tebe v tomhle věku čekají?" A já jsem si v duchu odpověděla: "Proč ne? Naopak, je mi skoro padesát, ale mám zkušenosti, které třicetiletý člověk nemá." A vyšlo to.
Je cesta ke štěstí tedy nenechat se odradit názory ostatních a poslouchat sám sebe?
Ano, každý z dvanácti dílů pořadu by mohl přimět k naslouchání sobě samému. Divák se dozví, jak je pro něj prospěšný spánek, otužování, výživa, pohyb… ale ve výsledku by se měl sám sebe ptát, jak tu danou oblast zdravého životního stylu prožívá on, co je pro něj dobré, co potřebuje. Odpovědi na tyto otázky nenajde hned, ale když to bude zkoušet krok za krokem, začne lépe vnímat, jak se cítí a co jej dělá šťastným.
Jsme od svých pocitů a těla odpojení? Neposloucháme je?
Spíš bych řekla, že nám chybí jejich propojení. Můžu to zase ilustrovat na konkrétním příkladu ze svého života. Hodně jsem sportovala, musela jsem dodržovat disciplínu, a tím pádem jsem se odnaučila poslouchat své tělo, když bylo unavené. Vždy jsem se řídila tím, že jsem sice unavená, ale ve tři hodiny něco mám, tak tam půjdu, udělám to, ať se cítím, jak se cítím. Byla jsem výkonově orientovaná. Nenaučila jsem se rozeznávat, co je únava a co je lenost. S postupem věku s tím ale pracuju. Objevuji, že když si dám občas nohy na stůl a nedělám vůbec nic, můžu být také spokojená.
Jak poznám rozdíl mezi únavou a leností?
Lenost je pro mě to, že se mi něco nechce dělat. Souvisí to často s prokrastinací - mám něco dělat, takže se tomu bráním tím, že si řeknu, že si potřebuju odpočinout. Odpočinek mám spojený s relaxací a regenerací.
Klaudia Zusková (1972)
- Docentka na Univerzitě Pavla Jozefa Šafárika v Košicích, vysokoškolská pedagožka, odbornice na psychologii zdravého životního stylu, sportu a kvalitu života a autorka pořadu České televize Ke štěstí.
- Narodila se ve slovenském Bardějově a vyrůstala v československé rodině. V dětství a mládí aktivně sportovala, hrála na klavír, a především ráda malovala.
- Vystudovala tělesnou výchovu, angličtinu a psychologii.
- Přednáší a publikuje doma i v zahraničí.
- Věnovala se lektorské činnosti v oblasti společenské etikety, tréninku osobnostního rozvoje pro podniky a firmy, sportovní psychologické přípravě sportovců a týmů.
- S partnerem žije v Praze a má šestadvacetiletého syna.
Jeden z dílů vašeho pořadu se zabývá právě volným časem. Jak jej správně trávit?
Volný čas by měl člověk trávit podle své libovůle a chuti. Když vás baví uklízet, uklízejte. Když nechcete dělat v danou chvíli nic, nedělejte nic a koukejte z okna. Hodně lidí říká - nejraději trávím čas sportem, nejraději trávím čas s rodinou. Mnohdy si do volného času obsazujeme velice smysluplné činnosti, aby to nevypadalo, že nic neděláme. Stane se ale, že uběhne víkend a člověk není vůbec zregenerovaný, spíš uštvaný. Důležitá otázka je, jestli si najdeme aspoň nějaký čas ryze pro sebe, nebo jej celý obětujeme jiným lidem a činnostem na základě toho, co je objektivně smysluplné.
Jak dosáhnu pocitu štěstí? Je to něco, co už je, nebo co nastane, až něco udělám?
Pojďme opět uvést konkrétní příklad. Když se mě někdo teď zeptá, jestli jsem šťastná, tak řeknu, že jsem. A měla jsem prožitky štěstí, i když jsem ležela doma se silnou chřipkou. Je to o úhlu pohledu. Sice jsem byla nemocná, ale mohla jsem mít radost z toho, že ležím doma v teple a v posteli, můžu si něco uvařit, a když bude nejhůř, vím, že mám možnost zavolat si záchranku.
Takže je to o klasickém životním přístupu - radovat se z maličkostí?
Ano, moje babička mi jako malé ukazovala, jak si kytička najde svou cestu i skrze beton. Říkala, jaká je to nádhera, a sálalo z ní štěstí, kterým jsem načichla. Štěstí jsou okamžiky, z nichž se nám vytvářejí dlouhodobější prožitky štěstí. Je to o vnímání tady a teď, což už začíná být klišé, ale je to tak. Nicméně při vnímání přítomnosti by člověk také neměl zapomenout být vděčný za to, co zažil, a za to, co jej čeká. Důležité je taky snít a mít vize.
Mohlo by vás zajímat: Pesimismus se dědí, pocit štěstí musíme trénovat, je to jen dovednost, říká expertka (5. 8. 2021)
