Ani ne za čtvt hodinky to můžete mít za sebou - doslova. Ale ještě zhruba sedm minut se můžete rozmyslet, jestli skutečně chcete zemřít.

Bude jen na vás, jak strávíte poslední minuty: poslechnete si hudbu, něco sníte, nebo si naposledy promluvíte s někým, koho máte rádi? Pak vám personál přinese dvě tabletky proti zvracení. Po deseti minutách - pokud vaše odhodlání opustit svět trvá - na vás bude čekat chemický koktejl na bázi pentobarbitalu sodného - stejné látky, jakou se v USA popravují zločinci, odsouzení k smrti. Během tří minut vyvolá hluboký spánek, který přejde v bezvědomí. Nápoj si musíte vzít sami, nikdo vám ho nesmí podat. Dávka je tak silná, že do sedmi minut dojde k zástavě srdce. Život skončil.

Lauru trápí "jen" duše

Zemřít chce i čtyřiadvacetiletá Laura z Belgie, jejíž celé jméno není známé. Její příběh však oběhl svět. Netrpí bolestmi, nemocnou má jen duši. Deprese, jimž trpí od dětství, jí způsobují nesnesitelné psychické utrpení. Úřady jí už povolily eutanázii, která je v této zemi legální. A jedině Belgie jako první na světě posvětila eutánázii i pro děti bez jakéhokoliv omezení věkem.

Doporučujeme: Smrt má modrou barvu. Vědci ji viděli

Laura už sice není dítě, ale je ještě hodně mladá. Proto její případ vzbuzuje takovou pozornost. "Smrt pro mě není volba. Kdybych měla volbu, volila bych snesitelný život, ale udělala jsem všechno a všechno bylo neúspěšné," uvedla mladá Belgičanka pro International Business Times. Žije v ústavu, jen na pár dní se stěhuje do bytu, ale je pod neustálým lékařským dozorem. Nestojí o samostatnost, ztratila - nebo nikdy neměla - důvod stát o život.  Už od základní školy se několikrát pokoušela o sebevraždu. Během letošního léta zemře.

Když si člověk hraje na Boha

Teď si úspěch pojistila tím, že jí eutanázii povolily úřady. Den ještě neví, ale už si prý chytá pohřeb. Podle platného zákona si zajistila souhlas tří lékařů a od lékařů také dostane smrtící injekci. V tom je totiž rozdíl -  při eutanázii vykonává akt usmrcení napomáhající osoba (většinou zdravotník), zatímco při asistované sebevraždě sám nemocný člověk. Asistující mu pouze připraví látky způsobující smrt. Při sebevraždě je přítomen, případně se postará o tělo.

Lauřin osud vzbudil snad ještě víc otazníků než bývá v podobných případech obvyklé. Především se tak potvrdily obavy, že legalizace eutanázie otevírá dveře do neznáma. Kritici varují, že se časem zvrhne v uznání lékařsky asistované sebevraždy kohokoli, kdo o ni požádá. A kam až lze posunout hranice, když si člověk hraje na Boha (Prozřetelnost, Matku přírodu, Osud - jak chcete)?

Legální jen někde

Proč ale vlastně do tak soukromého rozhodnutí tahat byrokracii? Chuť a vůle žít je je navýsost soukromým rozhodnutím, do něhož stát a jeho orgány nemůže mluvit. A kdo chce opravdu odejít ze života, nakonec to stejně udělá.

Přčtěte si: Co je po smrti? Mohou mrtví mluvit?

Není potřeba proto tvořit zákony a otázku eutanázie nechat skutečně pro případy, kdy je v bezvýchodné zdravotní situaci jakákoliv další lékařská péče marná. Není pochyb, že jde o dilema, které nemá a zkrátka ani nemůže mít jednoznačné řešení. Proto eutanázii ve všeh podobách zakazuje mezinárodní Úmluva o lidských právech a biomedicíně, a povoluje ji jen minimium zemí.

Kam si jet pro smrt

Legální je v Belgii, Lucembursku, Nizozemsku a některých státech USA. Další státy pak povolují asistovanou sebevraždu, vykonanou s pomocí jiné osoby. Jde o Kanadu, Kolumbii a především "velmoc smrti" Švýcarsko, kam jezdí lidé umírat už od roku 1942. 

Podmínky jsou následující:  Při sebevraždě smí pomáhat jen ten, kdo nemá přímý zájem na smrti pacienta. Nemusí to být lékař, může jít i o laika, avšak ne o nejbližšího příbuzného. Pacient ale musí splňovat čtyři podmínky: vědět, co dělá, nejednat v afektu, projevovat dlouhodobě a nepřetržitě přání zemřít a konečně odejít ze světa vlastní rukou.

V Dánsku a Německu je možná tzv. pasivní eutanazie, tedy zastavení péče, zaměřené na umělé prodlužování života.

Život je zlomyslný

V ČR není možná ani jedna z těchto forem - aspoň ne oficiálně. Češi jsou zato jedinými zástupci států východní a střední Evropy, kteří jsou mezi klienty švýcarských společností, poskytujících asistovanou dobrovolnou smrt, jako jsou Exit nebo Dignidad. Počet klientů Exitu v roce 2014 dosáhl rekordních čísel - přibylo jich 13 413. V loňském roce společnost pomohla 583 nevyléčitelně nemocným při asistované sebevraždě tím, že jim zprostředkovala smrtelné dávky léků.

Smrt jako vysvobození?

Laura z Belgie si vybrala odchod ze života, který byl dosud vyhrazen pacientům s velkými bolestmi, u nichž selhává nebo není žádná léčba. Než ale ke dni D dojde, třeba změní názor. Jako loni čtrnáctiletá Chilanka Valerie. Osud však bývá zlomyslný: začala chtít žít, ale letos v květnu zemřela přirozenou cestou. 

Žít pod dohledem médií může být pro Lauru v posledních týdnech života trestem. Takhle odpověděla na dotaz, jaká že budou její poslední slova: "Co řeknu v posledním okamžiku, to ještě nevím. Hodně jsem o tom psala do dopisů pro své přátele. Myslím, že všechno už bylo jednou řečeno. Myslím, že nakonec si uvědomím citát: Morituri te salutant - Ti, kdož jdou na smrt, tě zdraví."  

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Kdy člověk zemře? Hledá se nová definice smrti

Kosmetika z ropy ve vaší koupelně: Jak vás ničí?

Smutek po sexu: Je to vůbec normální?