Dcera nechce jít na potrat. Ale je jí teprve 16

Nejsem tak hloupá, abych si myslela, že tenhle problém vyřeší čtenáři. Nemůžu ho vyřešit dokonce ani já sama. Musím jen čekat, jak to dopadne - a snažit se, aby výsledek byl co nejlepší.

Tak začínal dopis Terezy, z něhož člověka zamrazí. Tolik lásky, strachu a, bezmoci! Situace, kterou zná každá máma, jejíž dítě je dost velké na to, aby si dělalo, co chce, a zároveň dost malé/mladé, než aby vidělo dosah svých rozhodnutí.

Zasněná princezna

Jsme taková normální rodina z krajského města - aspoň pokud je normální to, když se její členové mají rádi. S Mírou jsme se brali před 18 lety, žijeme si spokojeně a máme dvě děti. Když se dva roky po Péťovi narodila holčička, byli jsme o to šťastnější, že máme páreček - následníka a princeznu, jak jsme z legrace říkali. A Anetka skutečně taková princezna byla. Každé dítě je pro svou mámu to nejkrásnější, ale Anetka byla opravdu kouzelná. Velké šedé oči, lokýnky a pořád se usmívala - každý ji měl rád už kvůli povaze.

Doporučujeme: Válečná fotografka: Nejhorší je vidět umírat děti

Od malička byla taková zasněná a hodně citlivá. Nezašlápla by mravence, litovala včelu, že umře, i když jí dala žihadlo, a ze smutné scény ve filmu byla třeba celý den zamlklá. Když byla větší, myslela hodně na lidi kolem sebe. Nejen na nás s Mírou nebo třeba na bráchu, kterého zbožňovala (a on ji), ale i na cizí. "Mami, pojď, stavíme se u paní Vomáčkové, ať tam není tak sama," říkala třeba při procházce kolem domku staré paní.

Matka Tereza?

Dobře se učila, ve škole se zastávala slabších, ráda všem pomohla a každá nespravedlnost ji vždy zasáhla. O všem hodně přemýšlela, jakoby se jí týkaly všechny hrůzy světa. Přemýšlela o válkách, chudých lidech, nemocech. Nekoupila si třeba margotku, jen aby mohla hodit ušetřenou dvacetikorunu do plyšového psa, do něhož se v lékárnách dávají peníze na pomoc slepým. A takhle přistupovala ke všemu.

Ale nemyslete si, že jsme ji v tom nějak podporovali a drželi ji v růžovém kufříčku. Měla prima kamarádky, jezdila na kole, spala pod stanem a chodila stejně jako brácha do turistického oddílu. Chtěli jsme, aby se víc otrkala, protože ta její citlivost nám dělala starosti. Kdo si tolik bere k srdci neštěstí druhých, má těžký život. "Z tebe bude matka Tereza," žertoval Míra, a já jsem radši ani nevyslovila obavu, aby se opravdu nedala k nějaké církvi.

Pak přišel Jáchym ...

Jenže to, co se stalo, jsme prostě nikdo nečekali. V turisťáku si nejvíc rozuměla s Jáchymem. Kamarádili spolu už od nějakých dvanácti let a byli taková zavedená dvojka. I nám se líbil - chytrý šikovný kluk, a hezký! Ani mě nepřekvapilo, když se mi v patnácti svěřila, že se do něj zamilovala, a hrozně jsem jí přála, že Jáchym to cítil úplně stejně.

Náš tip: Vyspali jsme se na prvním rande. Už jsme 25 let manželé

Byla to taková ta štěněcí láska, čistá a dojemná - a nevinná. Ano, to jsme si samozřejmě mysleli, a vlastně si to myslíme i teď, i když se stalo, co se stalo. Už to víte - Anetka je těhotná.

Jasně, že mě jako mámu napadlo, že asi k fyzickému sblížení  dojde, vždyť jsme o tom s dcerou vždycky normálně mluvili. Pomalu jsem sbírala odvahu, abych se nedotkla čistých citů,  a navrhla jí, ať zajdeme na gynekologii pro recept na antikoncepci. Jenže než jsme tam došly, bylo pozdě.

Je potrat řešení?

Nikdy v životě by mě nenapadlo, že budu potrat považovat za řešení. Jenže co jiného teď dělat? Anetka ani Jáchym, kterého si Míra hned vzal na paškál, o něčem takovém nechtějí ani slyšet. Nehnuli s nimi ani jeho rodiče, kteří jsou stejně zoufalí jako my,  a s nimiž jsme se samozřejmě domluvili na společném přístupu.

Jáchym je ve třeťáku na gymplu, ale prý nechá školy a půjde pracovat, aby uživil "ženu a dítě", jak sám říká. Oba jsou přesvědčení, že společnost okolo je dost hnusná a zraňující na to, aby si v ní vytvořili svůj vlastní svět, kde si budou žít po svém, a navždy, jak věří, se milovat. Plánují, jak se časem odstěhují někam na venkov a tam budou žít v souladu s přírodou. 

"To by byla vražda!"

"Mami, to by byla přece vražda," řekla mi dcera s úděsem v těch velkých upřimných očích, když jsem se jí zmínila poprvé o interrupci. A nezměnila názor - stejně jako Jáchym - ani když jsme o tom mluvili podruhé, potřetí, po osmé... Pokaždé slyším, že Natálie Kocábová taky porodila syna, když ještě studovala, a všechno s partnerem zvládli - i svatbu a druhé dítě. A nám,  a rozumným a skeptickým dospělým, dojdou argumenty.

Nějaká práce se prý vždycky najde, o kariéru totiž nestojí a nepotřebují ani moc peněz, aby si žili po svém. Už opravdu nevíme, jak je přesvědčit. Zkazíte si život, bez školy z vás nic nebude, čeká vás chudoba a starosti - všechny ty řeči si umíte jistě představit.

Nechci dceru ztratit

Dobré na celé situaci je však aspoň to, že nás Anetka nezavrhla a pořád nás má ráda, ale cítím, že pokud na ni budeme ještě víc tlačit, mohlo by se mezi námi všechno pokazit.  Donutit ji nemůžeme, na to nemáme právo (ani z hlediska zákonů). Nepřežila bych, kdybych dceru ztratila - a už se stalo spoustu případů, kdy spolu mladí odešli a třeba se už nikdy ani neukázali. A já už občas v koutku duše váhám, zda ten náš "rozumný" přístup je opravdu ten správný. Máme na něj vůbec právo, nebo je to skutečně už jen jejich život, i když o něm ještě vůbec nic nevědí? 

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Potratová pilulka: Bez lékaře se neobejdete

Následky mírné zimy: Domácí plíseň vede k rakovině

12 zlozvyků, které z vás postupně udělají blázna