Svůj první aparát dostala Alžběta Jungrová v šesti letech a byla z toho láska na celý život. To ještě netušila, že bude fotografovat překupníky heroinu v Pákistánu, pouliční nepokoje v pásmu Gazy, HIV pozitivní děti ve Vietnamu, vrakoviště lodí v Bangladéši nebo železniční provoz v Kambodži...

Procestovala s fotoaparátem skoro celý svět. Byla v zemích, které - zpustošené a v plamenech - vídají Evropané ve večerním zpravodajství, aniž by si tu hrůzu uměli představit. Ona uprostřed ní žila a fotila.

Díky tomu ve svých třiceti šesti letech pochopila, že neexistuje spravedlnost. A také, že je fajn mít měkký toaletní papír - mít vůbec nějaký toaletní papír - a teplou sprchu. "Svět se zbláznil," říká válečná fotografka v rozhovoru pro Ženu.cz. A protože si myslí, že štěstí je vyčerpatelné, nechce ho už dál pokoušet.

Jste krásná žena - usnadňuje vám to život, nebo naopak komplikuje?

Usnadňuje. Se ženou víc soucítí nejen muži, ale i ženy. Mají tendenci pomáhat. Na spoustu míst jsem se dostala jen díky tomu, že muži měli vůči mně ochranitelský pocit. Nemluvím samozřejmě o extrémistech a magorech, ale ty můžu potkat i v Praze v metru!

Stalo se někdy, že vám krása život opravdu zkomplikovala?

Asi nejdramatičtější zážitek jsem měla v Indii, která je vlastně nejturističtější ze zemí, ve kterých jsem byla. V narvaném chrámu mi někdo sahal na zadek, takže jsem se otočila a začala toho chlapa na místě mlátit. Ostatní v tu chvíli přesně věděli, co se stalo, takže se konečně kolem mě udělal prostor, a já mohla dýchat.

Čtěte také: Svatby dětí: Nevěstě byly 3 měsíce, ženichovi rok

Jinak v zemích, kam jezdím, jsem bizarní už jen tím, že jsem bílá Evropanka. Nerozlišují, jestli jsem hezká. Větší extrém už by mohl být jedině, kdybych byla blondýna. Takhle naštěstí vypadám od Kolumbijky po Afgánku, takže splynu s davem.

O co horší to musí být v ortodoxně muslimských zemích...

V těch nejnebezpečnějších zemích mají největší respekt vůči cizincům. Tohle by se mi třeba v Pákistánu nestalo. Stejně tak by mě tam neokradli, protože jsou za to přísné tresty. Je to paradoxně jedna z nejbezpečnějších zemí, když pomineme sebevražedné útoky. Samozřejmě pokud nejedu na kmenová území.

Znáte to v pásmu Gazy, v Bangladéši, na hranicích Pákistánu. Ocitla jste se v přestřelkách a přitom fotila. Dá se na nebezpečí zvyknout?

Riziku se dá předejít. Pravidla jsou jasně daná. Bezpečnost se mezi válečnými fotografy z agentur strašně řeší. Já neodletím do Pákistánu s tím, že bych sama vystoupila na letišti, agentura mi zajistí kontakty. Nebudu někde běhat po horách nebo jezdit autobusem v noci. Nepohnu se v pásmu Gazy, dokud mě někde nevyzvedne fixer (zkušená místní spojka, která zajišťuje bezpečnost novináře - pozn. red.).
 
Osobně vidím jako problém válečnou turistiku, která se v poslední době hrozně rozmáhá. To jsem nikdy nepochopila. Co budu dělat v Pákistánu? Dívat se na to, jak lidi umítají? Svět se zbláznil! Nerozumím, proč tihle lidé dobrovolně riskují život. Spousta dvacetiletých dětí přijede do Sýrie, všichni jsou oblečení podle stejné módy, mají foťáky na filmy, ale nemají zázemí, ochranu, nic. To jsou právě ti, co to pak většinou odnesou. Zeptala jsem se jednoho takového: Co s těma fotkama budeš dělat? No, za měsíc se vrátím do New Yorku a pokusím se to prodat… Musela jsem se mu smát. O kus vedle seděli fotoreportéři Reuteru, AP, AFP, kteří budou mít fotku za hodinu v centrále. Koho bude zajímat za měsíc?

Podívejte se na svět očima Alžběty Jungrové:

Co byl váš nejhorší zážitek? Je něco, co byste chtěla vymazat z hlavy?

Pro mě je nejhorší vidět umírat děti. Když se nedá nic dělat a současně si člověk uvědomuje, že je to všechno totálně nesmyslné. Díky mé práci jsem pochopila, že spravedlnost neexistuje. Neplatí, že pokud bude člověk dobrý, vrátí se mu to. Prostě jen chvíli žije a pak je konec. Lidstvo nemá žádné poslání. A vidět umírat děti je vrchol té bezmoci a nespravedlnosti.

Obrečela jsem spoustu věcí. Není dobré držet to v sobě. Není se za co stydět. Rozbrečím se klidně uprostřed focení. Sednu si tam, vybrečím se a pak jdu fotit dál.

V Kambodži vás rodiče umírající na AIDS prosili, abyste si vzala jejich tříletého sirotka, aby neskončil na ulici. Dokázala jste odmítnout - nelitujete toho někdy?

To jsou věci, kdy se člověku zastaví srdce. Pro Evropana je prostě nepředstavitelné, že se matka vzdá dítěte. Ona ho miluje stejně jako my naše děti. Ale taková je většina planety, v Africe se vám to stane každý den.

Doporučujeme: Vítěz Czech Press Photo: 10 tipů, jak fotografovat děti

Podobných dětí bych už měla stovky. Ne desítky, opravdu stovky. Co bych s nimi dělala? Přestala bych pracovat, byla na podpoře a živořili bychom všichni? Jeden člověk nemůže zachránit svět. Moje cesta je fotit a posílat to dál.

Dokážete ještě vnímat city v obyčejné intenzitě, když jste viděla takové hrůzy? Neokorá člověku srdce, aby se ubránil?

Mám jiný přístup k životu a smrti. Abych tuhle práci mohla dělat, musím být smířená s tím, že můžu umřít. Konečnost mi nepřijde tak strašná. My v Evropě lidský život a svou vlastní důležitost strašně přeceňujeme. Teď tady jsme a jednoho dne prostě umřeme, necítím to jako tragédii. Když jste mrtvá, už vás to nebolí.

Je to tahle myšlenka, co vám umožňuje se pod palbou nebát?

Já se bojím! To je přirozené, je to pud. Když jde o život, máme všichni podmíněné reflexy, akorát je každý máme posunuté někam jinam. Znám lidi, co mohou stát uprostřed palby a fotit, to já nejsem. Já si aspoň lehnu a fotím, i když se mi u toho klepou ruce. A pak jsou lidi, kteří mají reflex lehnout a už nedělat nic jiného - to je asi civilizovaná většina.

Fotografka v civilu a v civilizaci | Foto: archiv Alžběty Jungrové

Jak řešíte etický problém válečného reportéra: Fotit, nebo pomáhat obětem?

Na to neexistuje pravidlo, všichni to máme nějak nastavené. Když mám pocit, že můžu pomoct, pomůžu. Jsou prostě situace, kdy položím foťák, jdu, udělám spoustu věcí a pak se zase vrátím k focení. A když mám pocit, že pomoc nemůžu, tak aspoň fotím. Ale nedramatizovala bych to. O co jde? O jednu fotku? Pro mě je důležitý proces focení. Kdybych se nemusela živit, klidně házím fotky do šuplíku a nestresuju se, jestli vyhraju Czech Press Photo.

Vážíte 55 kilo, neprůstřelná vesta a brašna s profesionálním fotografickým vybavením má víc než polovinu té váhy. Dokážete naplno utíkat o život?

Já jsem utíkala, a jak! Jsou situace, kdy člověk běží a vůbec mu nevadí, že má na sobě třicet kilo zátěže...
 
Jaká je ekonomika zakázky válečného fotografa? Dá se reportážní fotkou dobře uživit? Proč potom provozujete v Praze vlastní fotografické studio?

Už nepotřebuju tolik dramat. Je fajn neležet při focení na zemi, když vám nad hlavou sviští kulky. Užívám si teď toho, že si můžu objekt v klidu nasvítit, bydlet v hotelu, mít dobré kafe, teplou sprchu, splachovací záchod - a za den si vydělám to, co jsem si vydělala za měsíc v Afghánistánu. I když vás platí zahraniční agentury.

Aktuálně: Matka "norských" dětí: Má vina? Plácnutí přes zadek...

Sedět uprostřed etiopské osady na latríně, kde mě každý uvidí, není věc, kterou by si člověk užíval. Beru to jako součást práce. Vrátila jsem se třeba ze Súdánu, kde jsem byla měsíc sama, nejedla jsem. A vzápětí jsem odletěla fotit reklamu: Jedna fotka, štáb osmi lidí a týden na Kanárských ostrovech… Svět se prostě zbláznil, a nikdo to nevnímá.

Rozhodla jsem se prostě po letech cestování pro změnu. Žiju nyní docela usedlý život. Jsem doma, fotím módu, reklamy, pracuju víc v ateliéru, věnuju se portrétům, kolážím a hlavně: Založila jsem s kolegou PopUpStudio. Je to vlastně můj první podnikatelský projekt a mám z něj velkou radost. PopUpStudio totiž nabízí možnost pronájmu fotografického ateliéru, galerie, prostoru pro workshopy, showroomu i obchodu na jeden či několik dnů. Dělám také i vlastní projekty - časosběrné dokumenty, které trvají třeba už pět let, a dalších pět v tom budu pokračovat. Fotím i burlesku, už rok a půl, čistě pro sebe. To můžu dělat jen díky tomu, že se teď živím komerční fotkou.

Čím se vlastně fotí válka?

Fotím fotoaparátem Nikon D800 a nejraději používám "střední tafo", což je objektiv 24-70 mm.

Na svých cestách jste musela sníst a vypít leccos. Co bylo nejhorší?

To, co bylo neidentifikovatelné. O čem člověk netuší, z čeho to je a chutná to příšerně a dvacet lidí kouká, jak polykáte. Takových situací bylo hodně - žáby, brouci… Kdybych odmítla, nepředstavitelně bych hostitele urazila. Prostě musíte polknout a nepozvracet se. Tak polykáte. Modlíte se a polykáte. Navíc leckdy není co jíst, každá cesta mě stojí pět kilo na váze. Zaplať pámbu za kachnu se zelím a s knedlíkem!

Co na tohle všechno říká maminka?

Máma je světice! Ale já už jsem s tím vším skončila. Štěstí je vyčerpatelné a člověk se navíc s věkem mění. Doteď jsem jen zaznamenávala, teď se snažím fotkou i něco říct sama za sebe. A taky je mi šestatřicet, chci rodinu, děti.

Jenže nebojí se vás chlapi, když vědí, kdo jste?

Bojí. Ale tím se aspoň vyselektují. Já bych nechtěla zbabělého chlapa, hledám takového, co má koule. Co umí prostě přijít a říct čau, líbíš se mi. V Čechách je komunikace nepřekonatelný problém - hlavně se neztrapnit! Bereme se strašně vážně.

Takže teď je v plánu umění, muž a děti?

Ano, přesně v tomhle pořadí. Nejtěžší bude ten muž. Ale nechci dítě za každou cenu. Chci ho vychovávat ve dvou, s někým to sdílet. Když to nevyjde, nebojím se být sama.

úvodní foto: Alžběta Jungrová

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Jak se fotí slavné rodiny: Inspirujte se!

Jsem ta druhá. Ta, která miluje tvého manžela

9 známek blížící se demence: Bez ohledu na věk

Vstoupit do galerie | 14 Svět se zbláznil, říká válečná fotografka

Vstoupit do galerie | 9 Příliš mladé na vdávání

  Video Mohlo by Vás také zajímat:

"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal

"Jsem rád, že se toho Iveta nedožila." Seriál o Bartošové to od blízkých schytal | Video: Michaela Lišková