Zaručená cesta ke štěstí? Zkuste víc plakat
Pláč prý funguje jako účinné řešení problémů...
Všichni (nebo alespoň většina z nás) jsme byli vychováni v tom, že pláč je vyjádřením slabosti, a že by člověk, muž především, vůbec plakat neměl. Nebo alespoň ne na veřejnosti. Co když je to ale všechno úplně jinak?
Určitě sami znáte několik lidí, kteří nepláčou nikdy. Ani když přijdou o práci, ani když jim zemře pes, prostě nikdy. A také jistě znáte druhý extrém, a sice lidi, které rozpláče kde co, klidně i reklama na jogurt.
Ať už patříte do jakékoli z těchto dvou skupin, anebo zastáváte nějaký střed, většina psychologů by vám asi řekla, že pokud jste šťastní i bez pláče, anebo naopak s jeho velkým množstvím, je to naprosto v pořádku. Jedině pokud se takto necítíte komfortně, měli byste s tím něco dělat.
Tři druhy pláče
Pojďme se na to ale podívat trochu podrobněji. Z odborného hlediska existují tři typy slz. Dva z nich fungují jako jakési zvlhčovače očí a nemají nic společného s pocity a emocemi. Spouští se třeba tehdy, když vám spadne něco do oka, anebo když krájíte cibuli.
"Jedním z poznatků o třetím typu slz je, že odplavuje stresové chemické látky, takže se člověk po pláči cítí lépe," vysvětluje pro britskou Elle profesor farmacie William H. Frey, který se zabýval výzkumem pláče.
Vztah = častější pláč
Podle něj však prý také platí, že lidé žijící ve vztahu pláčou častěji než nezadaní. Je to však prý logické a neznamená to, že by na vztazích bylo něco špatného. Zadaný člověk se prostě jen víc snaží s druhým vyjít a zažívá víc emočních situací než ten, kdo je single. Tomu tyto starosti odpadají.
Na nizozemské Tilburg University zase vznikl výzkum, který zkoumal štěstí a uplakanost různých národů. Zjistilo se, že ti, kdo jsou nejšťastnější, zároveň i nejvíce pláčou. Zároveň samozřejmě nemají pocit, že by pláč byl ostudou. Možná tomu nebudete věřit, ale nejvíce pláčou "chladní" Skandinávci.
Čtěte také: Proč ženy tak často pláčou? Mužům to vadí
Častěji samozřejmě pláčou ženy než muži, a sice zhruba třicetkrát až šedesátkrát do roka. To je plus mínus každý týden jednou. Zatímco muži si zapláčou v průměru jen šestkrát až sedmnáctkrát ročně. Důvodem toho rozdílu jsou jednak hormony - mužský testosteron potlačuje pláč, zatímco prolaktin, kterého mají víc ženy, ho podporuje.
Vliv prostředí
Velký vliv na to ale má společnost a prostředí, ve kterém se pohybujeme a ve kterém jsme vyrostli. Pokud si tedy žena odmalička hrála s chlapci, měla dva bratry, a i během dospívání jí byl "klučičí" svět bližší, je logické, že bude plakat méně, protože to u kluků kolem sebe nevídala.
Naopak pokud jsou ve vašem okolí lidé, kteří například běžně mluví o tom, že plakali, anebo před vámi rovnou pláčou, nemáte důvod považovat slzy za tabu, a tak si také celkem často klidně pobrečíte.
Tabu padá
Na druhou stranu ani pláč u mužů už není takové tabu jako bývalo. Jen se podívejte na nějaký důležitý fotbalový zápas a všimněte si, kolik chlapíků bude na konci úplně klidně brečet, a to i přesto, že je v televizi sledují miliony lidí.
Pláč nicméně není bezprostřední reakcí na to, že se nám stalo něco nepříjemného. "Není to odpověď na nějaký tlak, je to spíš řešení," upozorňuje profesor psychologie z americké Temple University a dodává: "Pláč přichází, aby nás vyléčil, aby nám pomohl zapomenout, nechat to být a zase najít rovnováhu."
Z evolučního hlediska má pláč ještě jeden důvod, a sice upozornit na problém a získat podporu, a to dokonce i od svého nepřítele. Tomu by měl pláč údajně napovědět, že se má stáhnout a konflikt ukončit.
Kdyby to bylo tak jednoduché, že?
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:
Co udělá stres s vaším tělem? Zestárnete o 10 let
Nikdo mi nikdy neřekl: "Miluji tě!" Co dělám špatně?
Každá druhá žena by nejradši své "poprvé" zažila jinak
