Vlastní sestra mě připravila o domov
Dědictví - kolik rodinných vztahů už poničilo, kolik závisti, zášti a křivdy už zaselo? Čtenářka Eva na zmíněné téma do naší redakce zaslala dopis, v kterém se svěřila nejen se svým smutným příběhem, ale žádá i o radu..
Dědictví - kolik rodinných vztahů už poničilo, kolik závisti, zášti a křivdy už zaselo? Čtenářka Eva na zmíněné téma do naší redakce zaslala dopis, v kterém se svěřila nejen se svým smutným příběhem, ale žádá i o radu...
S mojí o pět let starší sestrou jsme si nejen nebyly podobné vizuálně, ale hlavně jsme se lišily povahami. Zatímco na mě by sedělo označení „myška", na Martu stoprocentně „dračice". Díky našim rozdílným náturám jsme si moc nerozuměly a od puberty už vůbec ne. Protože já povahou byla po otci a Marta po matce, rodiče si role „ochránců" podvědomě rozdělili a bylo dané, že když jsem se potřebovala s čímkoli svěřit, nebo poradit, šla jsem za tátou a sestra za mámou. Když mi ale bylo čtrnáct, můj „ochránce", můj drahý táta, zemřel. Bylo to tak strašné období, že se divím, že jsem smutkem neumřela.
Upřímnost jsem hledala u cizích
S nástupem na střední školu se můj život změnil. Bydlela jsem na internátu, domů jezdila jen na víkendy a prožila první lásku. I když měla jepičí život, rozchod mě bolel a toužila se někomu svěřit. Sestra se jen ušklíbla a ani v mámě jsem spřízněnou duši nenašla a jako vždy mi sestru dávala za vzor.
„Z Marty si vezmi příklad - ta věci bere, tak jak jsou, netrápí se blbostma a jde si tvrdě za svým! Ta se v životě neztratí." Po pár špatných zkušenostech jsem se svěřovala kamarádkám, nebo spolubydlícím na intru. Daleko víc mě ale trápilo, že jsem se doma necítila dobře. Sestra s matkou si pořád něco špitaly, chodily spolu nakupovat, do kavárny, půjčovaly si šaty - prostě na nich bylo vidět, jak se mají rády, jak si rozumí. Mockrát jsem se snažila zapojit do debaty, nebo když někam šly, jsem se k nim připojila, ale zřetelně jsem cítila, že jsem navíc. Časem jsem to vzdala a upřímnost a důvěru hledala u přátel.
Šance na uzdravení byla mizivá
Odmaturovala jsem, nastoupila do práce a i když jsem - narozdíl od sestry - mámě dávala skoro půlku výplaty a se vším, co bylo třeba, pomáhala, její nezájem vůči mně se nezměnil. Když jsem se ve dvaceti zamilovala, přestala jsem se chováním matky a sestry trápit a užívala si Pavlovy lásky a pozornosti. Moje šťastné období skončilo ve chvíli, kdy mámě diagnostikovali rakovinu slinivky. Nejen z informací z internetu, ale i od kamarádky, která končila medicínu, jsem věděla, že v tomto případě šance na uzdravení bývá mizivá. Snažila jsem se matce i sestře být co nejvíc oporou, jenže Marta o to nestála.
„Když jsi bydlela na intru a domů jezdila jen na víkendy, všechno jsem zvládala sama, takže to zvládnu i teď." Chápala jsem, že sestra k matce měla daleko blíž, že její nemoc ji hluboce zasáhla, ale pořád jsem i já byla její dcera a i mně to moc bolelo a trápilo. Po šesti měsících naprosté bezmoci máminy útrapy milosrdně ukončila smrt.
Během minuty jsem neměla domov
Ještě na hrobě neuschly kytky a sestra mi oznámila, v který den budeme muset zajet za notářem. Překvapeně jsem se na ni podívala - nebylo co řešit. Na účtu bylo třicet tisíc a v domku, z kterého nám každé patřila polovina, bylo pro obě místa dost. Jak šeredně jsem se mýlila, jsem zjistila o deset dní později. Mně, kromě poloviny peněz z účtu, už nic jiného nepatřilo! Věřila jsem, že jde o chybu v zápisu, ale notář mě vyvedl z omylu.
„Vaše matka ještě za života, přesně před třiceti osmi měsíci, domek darovala vaší starší sestře. Chápu, že to pro vás je hodně nepříjemná situace, ale v tomto případě je závěť nenapadnutelná. Záleží jen na vaší sestře, jak se zachová." Marta se zachovala nejhůř, jak to šlo. „Bylo to přání mámy a já na něm nic měnit nehodlám!" Do domku si za pár dní nastěhovala svého přítele a mně dala měsíc na vystěhování. Byla jsem psychicky na dně a nebýt Pavla, který mi je obrovskou oporou a s kterým jsme si našli podnájem, nevím, jestli bych neprovedla nějakou hloupost.
Od mého nuceného odchodu uběhlo osm měsíců a já se s nastalou situací nemůžu smířit a obávám se, že nikdy nesmířím! Co jsem mámě udělala tak špatného, že na mě udělala takový podraz? A skutečně je možné, pokud jeden ze sourozenců nebyl vyděděný, aby byl z pozůstalosti vyškrtnutý? Opravdu není šance se bránit? Za jakoukoli radu budu moc vděčná...
Dokážete Evě poradit?
Zapojte se do diskuze pod článkem! Tento a další podobné soukromé problémy bude už tento čtvrtek řešit Dámský klub na rádiu Frekvence 1. Váš názor tak možná zazní i na vlnách tohoto rádia.
