Nikdo mi nikdy neřekl: "Miluji tě!" Co dělám špatně?

Ve svých sedmatřiceti letech ale stále ještě nevím, jaké to je, když vám někdo řekne: "Miluji tě!"

Foto: Isifa/Thinkstock

21. 4. 2015

Běžný člověk to za život slyší od několika různých lidí, ten šťastnější to slýchá každý den. Já ve svých sedmatřiceti letech ale stále ještě nevím, jaké to je, když vám někdo řekne: "Miluji tě!"

Když se s tím někomu svěřím, setkávám se se třemi různými reakcemi. První je: "Ale nee, určitě se to už muselo stát, jenom si to nepamatuješ." Ale ne, opravdu bych tohle nezapomněla.

Druhá reakce je, že mi někdo poví, že je to škoda. Což mě samozřejmě jenom naštve, protože nehledám žádný soucit, a navíc moc dobře vím, že je to škoda. A třetí reakcí je, že se mí přátelé zasmějí a prohlásí: "Ale prosím tě, já tě přece miluju." No, tak alespoň něco, že.

Šťastná, ale nemilovaná

Na první pohled byste asi nepoznali, že je se mnou něco "špatně". Jsem ve svém životě šťastná. Myslím, že jsem celkem chytrá, mám práci, která mě baví, mám spoustu skvělých přátel, ráda běhám a docela mi to jde. Už jsem absolvovala několik půlmaratonů.

Takže jak se stalo, že jsem nikdy nepotkala muže, který by mi ta dvě slůvka řekl? Zřejmě jsem si odjakživa vybírala špatné partnery, u kterých bohužel moje láska zůstávala jednostranná. Jednou to byl syn rodinných známých, jindy nejlepší kamarád mého bratra, potom zase můj nejlepší kamarád, samozřejmě několik kolegů z práce...

Po všech těch zkušenostech se zřejmě stalo, že jsem se začala bát znovu se zamilovat. Nechtěla jsem další odmítnutí nebo nezájem. Kromě toho jsem se neustále motala v kruhu mých bývalých neopětovaných lásek a nechtěla se pohnout dál.

Tři roky a nic

Samozřejmě jsem pár vztahů měla. Na vysoké jsem dokonce s jedním chodila tři roky. Ale asi to byla příliš mladická láska, protože za celou dobu jsme si lásku ani jednou nevyznali. Užívali jsme si čas strávený společně, podnikali spoustu věcí a nějakou lásku neřešili.

Pak jsem se kvůli práci přestěhovala do většího města, které najednou nabízelo tolik možností, jak se bavit, jak trávit volný čas. Neustále jsem potkávala nové a nové lidi a ani náhodou jsem nechtěla žít ve vztahu, který by mě svazoval a o to všechno ochuzoval.

Přiznávám, tehdy mi vyhovovala jednou za čas nějaká známost na jednu noc a víc jsem nepotřebovala. Je asi pochopitelné, že s tímhle stylem života jsem si pak našla muže, který to měl podobně. Vídali jsme se pravidelně, ale nebyl to vztah.

Oba jsme si zakládali na tom, že jsme stále single, a že mezi námi jde především o sex, a to i přesto, že jsme se takhle vídali asi dva roky. Jenže pak se zamiloval. Do jiné.

Čtěte také: Každá druhá žena by nejradši své "poprvé" zažila jinak

Dvakrát byl v mém životě okamžik, kdy jsem byla kousek od toho, abych někomu řekla, že ho miluju. Poprvé to bylo zhruba před pěti lety. Byla jsem ve vztahu asi nejdelším hned po tom vysokoškolském. Což znamená, že jsme spolu byli pět měsíců. Už jsme znali své přátele, své rodiče, měla jsem ho opravdu ráda, a cítila jsem, že bych to měla konečně nějak slovy vyjádřit.

Jenže jsem byla tak nervózní a nejistá, že jsem se vzmohla na pouhé: "Mám tě ráda." A ještě jsem to řekla naprosto přiškrceným hlasem, takže mě asi ani neslyšel. Nakonec jsme se rozešli a dnes vím, že jsem spíš než do něj byla zamilovaná do představy, že mám konečně partnera.

Podruhé to bylo s mužem, kterého jsem poznala na internetové seznamce. Připadal mi tak dospělý a rozumný. Pracoval ve stejném oboru jako já, takže jsme měli mnoho společného, včetně stejného smyslu pro humor. Jenže on to tak asi nevnímal, neustále si nebyl jistý, zda chce se mnou mít vztah, nebo ne...

Opatrnější než kdy dřív

Rozmýšlel se tak dlouho, až jsem si řekla, že se na to vykašlu. Že už nebudu ztrácet čas čekáním na někoho, kdo mě nakonec stejně zase milovat nebude.

A tak se vlastně cítím teď a v poslední době. Už nehledám za každou cenu nějakého muže. Chci sice slyšet, že mě někdo miluje, ale když jsem to neslyšela doteď, chci, aby mi to nakonec řekl ten pravý. O to déle se tedy rozmýšlím, než do něčeho dalšího jdu, a naopak brzy z toho couvám, když se mi něco nezdá.

Vím, že je to asi další chyba, kterou ve vztazích dělám, jenže nemůžu si pomoc. Možná tak budu nadosmrti ta, kterou nikdy nikdo nemiloval, která neměla manžela, děti, vnoučata a tak dále...