S manželkou jsme spolu už patnáct let, máme dva pětileté syny, dvojčátka. A přesně od té doby, co se narodili, začal náš vztah stagnovat. A nejen to, je čím dál horší. Nemluvíme spolu, nic společně nepodnikáme. Jediným důvodem, proč spolu zůstáváme, jsou děti.

Nikdy by mě ani nenapadlo, že to s námi skončí takhle. Respektive že se mezi námi všechno totálně pokazí, a my navíc nebudeme ani schopni to skutečně ukončit. Všechno začalo dětmi. Zní to hrozně, protože je nadevše miluju, ale když manželka otěhotněla, začala se mi doslova měnit před očima.

Do té doby to byla veselá a strašně chytrá holka, všichni zbožňovali její smysl pro humor. Byla děsně podnikavá, pořád jsme jezdili po nějakých výletech, scházeli se s kamarády, chodili do kina, na koncerty, na večeře, zkrátka jsme si užívali života a nic nám nechybělo, na nic jsme si nestěžovali.

Čtěte také: Většina rodičů lže dětem. Tady je odpověď proč

Po nějakých osmi letech vztahu jsme začali mluvit o miminku. Oba jsme moc chtěli založit rodinu, ale já jsem měl v plánu ještě rok nebo dva počkat. Chtěl jsem ženu vzít na naši vysněnou cestu po Jižní Americe. Jenomže pak jednoho dne přišla s tím, že je těhotná. Jasně že jsem měl obrovskou radost, ale nechápal jsem, jak se to mohlo stát. To ty prášky vůbec nefungují?

Rána pod pás

Ukázalo se, že by zřejmě fungovaly skvěle - kdyby je bez mého vědomí nepřestala brát. Věděl jsem, že mám právo být naštvaný. Hodně naštvaný, protože ona rozhodla o mém životě sama, na nic se neptala. Ale na dítě jsem se těšil, o to víc, když jsem se dověděl, že to bude kluk, dokonce dva. Místo scén jsem radši začal plánovat, jak je naučím hrát fotbal a hokej.

S přibývajícími měsíci těhotenství se žena stávala čím dál nervóznější. Často na mě křičela jak na malé dítě, řešila naprosté banality. Omlouval jsem to hormony a nezvyklou situací.

Podobně jsem to omlouval ještě pár měsíců po porodu. Jenže bylo čím dál hůř. Žena pořád mluvila jen sama o sobě a o dětech, pokud si někdy náhodou všimla druhých, dokázala je jen kritizovat a pomlouvat. Nechápal jsem, kde se v ní tolik negativních myšlenek bere, ale pro změnu jsem to omlouval tím, že je doma na mateřské a tolik se nestýká s lidmi, není tolik ve společnosti. A utěšoval jsem sám sebe, a vlastně i naše okolí, které si té proměny už začínalo všímat, že se všechno změní, až se vrátí do práce. Přece být celé dny doma jen se dvěma miminy musí být tak náročné!

Proto jsem se jí snažil pomáhat, jak jsem mohl. Dokonce jsem skoro každý den vařil večeře, žehlil oblečení a pořád dokola vymýšlel, jak jí udělat radost, kam ji vytáhnout. Nějak se mi to ale nedařilo.

Mateřská za to nemůže

Když se žena vrátila do práce a absolutně nic se nezměnilo, došlo mi, že problém není v její situaci, ale v ní samotné. Konečně jsem otevřel oči. Vybavil jsem si, kolikrát jsem třeba zajistil hlídání, abychom si mohli vyrazit na večeři nebo do baru a kolikrát mě ona odbyla s tím, že na překvapení není zvědavá, protože jí tím bez jejího vědomí organizuju život. 

Čtěte také: Kdy je rozvod nejlepším řešením?

Naprosto si mě přestala vážit, nedokázala se mnou mluvit jinak než hystericky, všechno mi vyčítala, nedokázala se radovat z maličkostí a vlastně ani z velkých věcí, jako je dovolená. Pořád byla jenom protivná - nejen na mě, na svoji rodinu a na naše známé, ale bohužel i na naše kluky. Zkoušel jsem to s ní po dobrém i po zlém, ale nic nepomohlo.

A tak jsem si začal žít svůj život. Začal jsem si plánovat vlastní dovolené, vlastní zábavu, vlastní kamarády, vlastní večírky... Samozřejmě jen tak, abych se stíhal pořád věnovat i dětem. Spousta mých kamarádů a kamarádek se diví, proč v té tiché domácnosti zůstáváme. Vlastně i naši rodiče se tomu diví. 

Jenomže víte, jak je těžké odejít od dětí? Já naše kluky miluju a chci, aby vyrůstali s oběma rodiči. Chci je vidět vyrůstat, ne je jen navštěvovat. Spousta z vás i spousta psychologů by mi asi teď řekla, že čím dřív se rozvedeme, tím menší vliv to na děti bude mít. A že se jim pak dokonce možná uleví, když přestanou žít v napjaté atmosféře, kdy se spolu jejich rodiče vůbec nebaví a nevyjadřují si žádné city, vlastně už ani ty negativní.

Abych byl upřímný, všechny tyhle argumenty beru a teď, jak to všechno píšu, si uvědomuju, že je to vlastně jen moje sobeckost a možná i pohodlnost. Možná si nechci přiznat, že bych i já patřil do těch rozvodových statistik. Ale hlavně nechci svoje děti vídat jen dvakrát do měsíce. Chci je vidět usínat, ráno jim chystat snídani, chci jim čistit rozbitá kolena, radit s úkoly, každý den se ptát, co bylo ve škole, nebo se s nimi jen tak líně dívat na televizi.

Poslouchejte rádio Frekvence 1 online ZDE! >>

Možná že to chci na jejich úkor. Jenže co mám dělat? Jak sám sebe přesvědčit? Pokud někdo z vás byl v podobné situaci, budu strašně vděčný, když mi svěříte svůj recept, jak z toho začarovaného kruhu ven. Nechci nikomu ubližovat - nejen svým dětem, ale ani sobě.

Co si o tom myslíte vy?

Stejné téma bude už zítra tématem pořadu Dámský klub na rádiu Frekvence 1. 

 

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Co vám ničí požitek ze sexu? Vlastní sebevědomí

Pálím mosty: Po rozchodu mě žádná bývalá už nezajímá

Stačí jedna noc: Málo spánku je horší než alkohol!