Jsem vybíravá: Na každém muži mi něco vadí

Neumím si najít muže, který by mi vyhovoval. Buď mi nevoní, nebo si kouše nehty, špatně se obléká, je moc hubený, nebo naopak tlustý, a o vlastnostech ani nemluvě. To všechno by bylo v pohodě - kdyby mi bylo dvacet a ne padesát.

Foto: Isifa/Thinkstock

25. 11. 2013

Neumím si najít muže, který by mi vyhovoval. Buď mi nevoní, nebo si kouše nehty, špatně se obléká, je moc hubený, nebo naopak tlustý, a o vlastnostech ani nemluvě. To všechno by bylo v pohodě - kdyby mi bylo dvacet a ne padesát.

Moje potenciální známosti nejčastěji ztroskotají už u vzhledu. Na první pohled třeba vypadá dobře, jenže pak zjistím, že nemůžu ani vidět jeho prsty u nohou. Nebo že má strašně chlupatá záda. Nebo pupek, kterým mě zavalí.

A přestože bych už ve svém věku měla mít dost rozumu a vědět, že vzhled není všechno, neumím se od těchto věcí oprostit a když si něčeho takového všimnu, myslím na to pokaždé, když se na něj podívám, a tak se žádný vztah samozřejmě nemůže nikam vyvíjet.

Ale jsou muži, u nichž žádnou vadu na kráse nespatřím a dám jim šanci. Tedy rozumějte, já nepotřebuju žádné vyložené fešáky, stačil by mi úplně normální chlap. Ale normální člověk podle mě nemá křivé nohy nebo akné. Anebo ať si je pro mě za mě klidně má, ale já s ním bohužel nedokážu žít.

Prostě mě jen nudí

A když už tedy žádnou vadu na kráse nemá, zase si na něm najdu nějakou vlastnost nebo nějaký zlozvyk, se kterým se nedokážu smířit. Alespoň doteď to tak pořád bylo. Jeden moc kouří, jiný moc pije, další si po sobě neumí uklízet, ten po něm lže, žárlí, je výbušný, líný, nebo zase naopak workoholik, nemá žádný všeobecný přehled nebo je prostě jen nudný.

Hodně dlouho mě trápilo, že si neumím najít žádného partnera a dlouho jsem měla pocit, že mám prostě jen pekelnou smůlu. Někdy kolem čtyřicítky mi ale došlo, že nejde o žádnou smůlu, že problém je asi ve mně. Že než bych nějaký problém řešila či přehlédla, raději to rovnou zabalím a jdu o dům dál.

Poslouchejte rádio Frekvence 1 online ZDE >>

Tímhle šíleným přístupem jsem se i připravila o možnost mít děti. Přesto se mi nezdá, že bych si zničila život. Pořád mám to štěstí, že zdaleka nevypadám na svůj věk, a tak se kolem mě chlapi pořád točí, a tak se nenudím. A děti mají moje sestry, a tak si je často půjčuju a hlídám a užívám si to. Ale vím, že jednou zestárnu i fyzicky a začne mě strašně štvát, že žiju sama, že se u mě dlouho nikdo nezdrží a že děti mám jen půjčené.

Zatím jsem v pohodě, ale mám slabé chvilky, kdy mě napadá, že jsem s tím měla něco dělat, ale jednak mě ani jednou nenapadlo, co bych s tím tak mohla udělat, a navíc nad těmi myšlenkami stejně musím mávnout rukou, protože už je prostě pozdě.

Co si o tom myslíte vy?

Vážně si za to, že nenašla toho pravého, může naše čtenářka sama? A že je nyní už pozdě, aby svoji situaci měnila? A pokud není, napadá vás, co a jak by měla změnit?

Tohle téma bude mimo jiné námětem dnešního pořadu Dámský klub na rádiu Frekvence 1.