Jsem single a vyhovuje mi to. V páru už žít neumím

Příběh o tom, že zklamání ze vztahů může člověka přesvědčit, že samota je ta nejlepší věc na světě.

Foto: Isifa/Thinkstock

12. 6. 2015

Říká se, že člověk nedokáže žít sám, že je stvořen k tomu, aby žil v páru a zakládal rodinu. Tím pádem jsem asi zjevení, které funguje úplně proti přírodě. Radši než abych žila ve špatných vztazích, nebo čekala, až se z hezkého vztahu zase stane zvyk či přehlížené utrpení, budu žít sama.

Vím, že i to, že lidi zůstávají ve vztazích, které by si znovu už asi nevybrali, je přirozené. Člověk má od přírody strach žít sám. Jenže pro mě je to už natolik přirozené, že mám spíš strach být ve vztahu.

Nechce se mi podstupovat první rande, plýtvat energií, nebo naopak do někoho vložit důvěru, aby ji pak on zase zklamal. Mnohem jednodušší a přijatelnější je pro mě všechny tyhle věci ze svého života vyřadit.

Zní to divně

Vím, že to běžnému, a tedy normálnímu, člověku může znít dost zvláštně, proto bych se chtěla pokusit vysvětlit vám, proč je pro mě takový život lepší a proč mám strach se o něj dělit s někým dalším.

Tak například. Zatímco ostatní nechtějí za žádnou cenu usínat o samotě, mě děsí představa, že bych se o tak intimní prostor ve své posteli měla s někým dělit. Navíc s někým, s kým pravděpodobně nebudu až do konce života, a tak se nejspíš stane, že jednou budu litovat toho, že jsem ho do té postele pustila. A to nechci.

Čtěte také: 20 let jsem byla single. Byla to nejlepší škola života

Navíc znám spoustu párů, které vedle sebe sice každý den spí, ale nespí spolu. Kromě toho se spolu před usnutím, po probuzení ani nikdy jindy moc nebaví, nezajímají se o sebe. K čemu by mi někdo takový byl? Vždyť bez něho jsem mnohem šťastnější, nikdo mi svým nezájmem nekazí náladu, nepřekáží.

Stejně tak radši budu snídat, obědvat i večeřet sama, než abych si každý den kazila jídlo konverzací s někým, kdo mě vlastně tak trochu štve, na kom mi vadí, jak mlaská a podobně. Když chci, zajdu si na večeři s kamarády, na snídani s rodinou, ale nikdo mě nenutí jíst s ním pravidelně, i když ze zvyku.

Radši se vzdám sexu

Také se radši úplně vzdám sexu, než abych střídala partnery, riskovala nemoci a zažívala špatný sex. Nepotřebuji muže, aby uspokojil mé potřeby. Navíc od sexu není alespoň u nás žen daleko k citům, tím pádem bych zase riskovala, že mě někdo zradí a využije.

Tím, že jsem sama, navíc odpadá spousta starostí. Od toho, že se nemusím strachovat, jestli mi vůbec ještě někdy zavolá, přes to, že je mi líto, že na mě kvůli práci nemá čas, až po žárlivé myšlenky a podezírání. Veškeré vztahové problémy se mě vůbec netýkají, a tak z mého života odpadá mnoho zlého a nepříjemného.

Nejsme samy sebou

Z mých zkušeností také vím, že se velmi často, ne-li pokaždé, stává, že jakmile žena začne žít s mužem, přestává být sama sebou. Nevědomky se mu přizpůsobuje, ráda zapomíná na své názory, koníčky i přátele. I mně už se to stalo a už nikdy tomu nechci znovu podlehnout.

Zároveň vím, že se ve vztahu může stát, že když zůstanu sama sebou, bude můj protějšek mít potřebu mě měnit k obrazu svému. Asi je to také přirozené jednání, ale proč bych se měla někomu podřizovat, když je mi dobře se všemi svými zvyky a vlastnostmi, které teď mám?

Víc času na přátele

Mimochodem, pokud nemáte vztah, máte víc času na přátele a žádného z nich nezanedbáváte. Neděsí vás, že pokud se s vámi jednou ten váš rozejde, vy nebudete mít komu zavolat, aby vám pomohl se stěhováním, protože jste se na všechny známé kvůli lásce vykašlala.

Možná za to všechno může moje neschopnost najít si správného partnera nebo možná smůla, ale dospěla jsem už k tomu, že raději chodím všude, kde jsou ostatní v páru, sama, než aby se mě mí známí pokaždé ptali, kdo je ten nový muž a jestli tenhle už je konečně ten pravý, případně proč to zase nevyšlo.

Obecnou výhodou života single je totiž také to, že nemusíte nikomu nic vysvětlovat. Přátelům, rodině, ale ani partnerovi, kterému musíte vždycky říkat, kam jdete, kdy se vrátíte a podobně.

Čtěte také: Proč zůstáváme single: Jde o svobodu, nebo lenost?

Už pár let to takhle praktikuji a stále silněji cítím, že mnohem víc osamocená se dokážu cítit, když jsem ve vztahu. Naopak když žiju single, mám kolem sebe mnohem více lidí a mohu si lépe užívat jejich upřímných přátelství.

Protože znáte to - novému partnerovi dobrovolně obětujete úplně všechno, pár let trávíte čas hlavně s ním, potom to začne skřípat a vy najednou zjišťujete, že ani nemáte komu zavolat, aby s vámi šel na kafe. Sedíte doma, sama, čekáte, až se vrátí bůh ví odkud, a doufáte, že se to třeba jednou zase zlepší, i když už v tu chvíli moc dobře víte, že ne.

Svůj velmi výjimečný přístup k partnerským vztahům nám popsala čtenářka Magdaléna.