Jen nás nechte, ať si hrajem, radí svůdce žen
"Kolegyně má taky nového přítele, a on jí každý den napíše do práce dvacet esemesek!" kulila na mne svá modrá kukadla kamarádka. Nevím, zda to měla být výčitka, nebo výzva k mému polepšení. Pravděpodobně obojí.
"Kolegyně má taky nového přítele, a on jí každý den napíše do práce dvacet esemesek!" kulila na mne svá modrá kukadla kamarádka. Nevím, zda to měla být výčitka, nebo výzva k mému polepšení. Pravděpodobně obojí.
Jiná kamarádka mi zase říkávala: "A proč se uvidíme až večer?" "A proč spolu nemůžeme být celý víkend?" "A proč si na mě neuděláš víc času?"
Tak skutečně nevím, jestli po románu Hledám štíhlou ženu nenazvu jeho pokračování Hledám zaneprázdněnou ženu. Proč? Prostě proto, abych ten druhý díl vůbec dopsal. Mnoho žen, ne-li většina, žije v klamné představě, že když je někdo spisovatel, živí se psaním. Znám několik takových. Několik. Všichni ostatní, natož my, kteří se spisovatelováním začínáme (dokonce v relativně pokročilém věku), se prostě musíme živit něčím jiným.
To "jiné" nám umožní nejen neumřít hlady a platit složenky, ale vydělat si na to, abychom si knihu sami vydali, protože nakladatel začínajícímu spisovateli nabídne maximálně desetikorunu z prodaného výtisku. Pracujeme tedy na dvě směny, nikoli střídavě, ale po té jedné, chlebodárné, nastupujeme do směny druhé, literárně-tvořivé. A pak už toho času moc nezbývá…
Co s nudou mezi dvěma orgasmy?
Nebudu si stěžovat, že když se zmíním v některém ze svých článků, že jsem stále ještě (popřípadě už zase) sám, nebo když mi loupne v kebuli a dám si nějaký seznamovací inzerát, že se jako nic neděje. Děje. Najde se relativně dost velké množství seznámeníchtivých žen, které si počínají převážně následujícím způsobem: Nepošlou fotku a chtějí si psát.
"S tebou se tak hezky píše," píší mi. "Ale já si nechci psát!" píšu já. "Musíme se přece poznat, tak napiš, jak velké máš děti a co dělají a jak dlouho jsi rozvedenej a proč ses rozvedl a co rodiče a jaké máš koníčky a co děláš mimo to psaní a co sport a hraještenisalyžuješabavítěpřírodaajakoumášškoluacojsi-
-napodledyčetlakohojsivolilacoříkáštomupočasí…
A já to vzdávám, protože na tuhle multikorespondenci prostě nemám čas, a předepisuju si celibát. Alespoň do dopsání té další knížky.
Ten celibát mi logicky nikdy moc dlouho nevydrží, a pak činím předsevzetí, že si najdu nějakou zaneprázdněnou, která bude třeba taky psát, nebo malovat, nebo dálkově studovat, nebo se prostě bude umět nějak zabavit, že nějak prostě samostatně překlene tu nudu mezi dvěma orgasmy, ve které se mnoho jiných žen domáhá mužovy tělesné i duchovní přítomnosti jen za účelem odbourání té nudy, se kterou se neumějí vypořádat samy.
Všechny příběhy Jana Zlatohlávka najdete ZDE
Nechtěl bych ale v rámci této evidentní nadsázky vzbudit dojem, že mne přítomnost ženy obtěžuje. Tak to není. Pouze mi vyhovuje, když si partnerská dvojice umí naplánovat čas, a když ten čas, který si věnuje, tráví aktivně. A je jedno, zda spolu jde do tělocvičny, bazénu, divadla, na pivo, jede na lyže, nebo se miluje. Jen takové to posedávání u televize s přepínání kanálů a znuděné konstatování, že zase nic pořádného nedávají, nebo takové to jalové posedávání pod heslem "tak něco řekni" mi přijde nepřijatelné. Na to prostě čas nemám…
Muži jsou velké děti a … kdo si hraje, nezlobí!
Možná bych se mohl dopustit i určitého zobecnění. Nejsem totiž žádnou výjimkou. Mám řadu kamarádů, kteří také mají "dvousměnné" zaměstnání, nebo své koníčky a koně. A také slýchávají: "Proč si na mě neuděláš víc času!" Vy ženy o nás říkáte, že jsme velké děti. Proč nás tedy nenecháte, abychom si hráli? Kvalita vztahu se přece neměří množstvím volného času, který partnerská dvojice prožije spolu, dokonce bych řekl, že čím více toho času je, tím více se ho v mnoha případech prohádá.
A tak vás prosím, milé ženy: Vždy, když se vám zachce kňučet či až vřískat něco na způsob: "To máš radši fotbal (knížky, šachy, ryby, dílnu) než mě?!" napočítejte pomalu do deseti a rozmyslete si to. Ta otázka je totiž zcela absurdní. Koukejte se taky něčím zabavit samy a nechte nás, muže, abychom si hráli. Ono to známé "kdo si hraje, nezlobí" totiž skutečně neplatí jen pro děti!
Už vidím ty reakce, ve kterých se dozvím, že to může být i úplně naopak. A ono to tak skutečně leckdy bývá. Jedné mé kolegyni vyčítá manžel, že se pustila do dálkového studia. Že jej zanedbává. Jiný známý zase žárlí na děti své nové partnerky, kterým se ona svědomitě věnuje. Tedy i v opačném gardu můžeme trpět, nudit se, obtěžovat a "prudit" jen a jen proto, že se (dospělí lidé!) neumíme - zabavit sami.
A co ten váš? Může si hrát, nebo jej držíte na krátkou oprať? Nebo je to naopak? Napište o tom do diskuze!
Zajímají vás další Honzovy příběhy, názory, postřehy?
Líbí se vám Honzovy příspěvky, které jste už četly na našich stránkách? Jste nadšené jeho zápletkami a komentáři na ženy, na jejich (ne)pochopitelný svět? Pak by vás měl zajímat úspěšný humoristický román Jana Zlatohlávka s názvem "Hledám štíhlou ženu" i jeho volné pokračování s názvem "Jak jsem (ne)našel ženu", které se právě chystá k vydání. Obě knihy si můžete objednat přímo u autora na adrese [email protected] , který vám je rád zašle i s věnováním.
PŘEČTĚTE SI TAKÉ:
Jak si udržet partnera? Ochočte si ho
Prevence infarktu: Sledovat erekci se vyplatí!
Nikdy nebudu mít vnoučata? Jedina dcera je lesbička!
