"Jak se můžeš jako feministka vdát?" Svatební tradice jsou sexistické, tvrdí ženy
Nejlepší představy o ideální svatbě mívají ti, kterých se netýká. Své o tom vědí Adéla i Petra, které se dopředu chtěly vyhnout patriarchálním a sexistickým svatebním tradicím. Svatbu si zaplatily s partnerem na půl, neoblékly si bílé šaty, nechaly si své příjmení a neházely kyticí.
"Lidé se mě ptali, jestli se jako feministka můžu vdát, nebo byli přímo překvapení, že jsem se jako feministka vdala," říká čtyřicetiletá PR manažerka Petra. Pramení to podle ní ze základního nepochopení toho, co je to feminismus.
"V českém prostředí má negativní zabarvení a pojí se s představou, že feministky nesnáší muže. Přitom feminismus je o rovnosti, a nikoliv nenávisti k mužům nebo instituci manželství," popisuje žena, která se vdávala minulý rok na podzim. "Pro mě i mého manžela stojí manželství mimo jiné právě na vzájemném respektu a rovnosti," říká.
Podle socioložky Terezy Jiroutové Kynčlové z Karlovy univerzity jsou podobné otázky reakcí na historicky patriarchálně a heterosexuálně ustavenou instituci manželství. "Když to ale vnímáme takhle, je nutné říct, že partnerské vztahy mohou být hierarchické a patriarchální i bez sňatku a oficiálního stvrzení manželství. Zároveň to, že se dva lidé rozhodnou vstoupit do manželství, neznamená, že právě obřad najednou učiní dosud férový a rovný vztah hierarchickým, kde bude jedna strana podřízena druhé," upozorňuje.
Myšlenka, že svatba a vstup do manželství s sebou automaticky nesou jakousi formu "kolaborace s patriarchátem", podle ní znamená, že navíc upíráme lidem jakoukoliv schopnost své vztahy aktivně a vědomě utvářet a vyjednávat.
Během obřadu nechtěli zmiňovat děti
Petra s partnerem se tak rozhodli některé tradice ze svatebního obřadu vynechat. "Od začátku mi bylo jasné, že nechci, aby mě otec předával ženichovi. Vnímám to jako patriarchální prvek, kdy jeden muž předává ženu druhému muži, jako ti, kdo nad ní mají dohled a moc," říká Petra, která šla k oltáři v doprovodu obou rodičů, stejně jako její jako partner.
Tato symbolická směna podle Jiroutové Kynčlové přímo souvisí s českým jazykem, kdy se žena "vdává", zatímco muž se "žení". "Odráží to historický fakt, kdy žena byla transakčním prostředkem mezi dvěma muži a jejich rodinami," vysvětluje.
Petra s partnerem nechtěla mít na svatbě ani rozbíjení nádobí, jezení z jednoho talíře či únos nevěsty. "Únos nevěsty je z mého pohledu další patriarchální prvek. Muž ji musí hledat a pak ji vykoupit nazpět, jako by byla jeho majetek," vysvětluje Petra, která si také namísto bílých šatů zvolila béžové. "Bílou jako symbol nevinnosti a čistoty nevěsty vnímám jako přežitek a důkaz dvojí morálky. Na muže se požadavek panenství nevztahoval a naopak se čekalo, že bude mít před uzavřením sňatku nějakou sexuální zkušenost. Ale rozumím tomu, že je to individuální záležitost a některým ženám se bílé šaty líbí," říká.
S partnerem se o tom, jak chtějí, aby jejich svatba vypadala, bavili předem a na výsledné podobě se společně domluvili. Například také nechtěli, aby oddávající zmiňoval děti. "Sňatek je o nás dvou, a co bude dál, se uvidí. My třeba s dětmi nepočítáme. Automatický předpoklad, že pokud se vezmete, děláte to kvůli založení rodiny, tedy dětem, je také stereotypní," míní Petra.
Spousta svatebních tradic je sexistických
I když sedmadvacetiletá architektka Adéla primárně nepřemýšlela nad tím, které svatební tradice jsou v rozporu s feminismem, nakonec jich našla několik. "S partnerem jsme přemýšleli, jaké svatební zvyky nechceme. Rozhodujícím aspektem bylo, aby ani jednoho z nás neponižovaly nebo abychom se necítili nepatřičně. V ten moment nám došlo, že na svatbě je spousta takových věcí a že jsou to právě zvyky, které jsou sexistické a patriarchální," říká.
"Například jsem rozhodně nechtěla házet kytkou, jelikož se kytkami podle mě nehází, a taky proto, že si to podle mě neužije nikdo. Kluci nechtějí koukat, jestli jejich doprovod chytí kytku, moje kamarádky nechtějí chytat kytku a pak ji ukazovat klukovi, jako že to něco znamená," uvádí příklad Adéla.
Do svatebního programu odmítla zařadit také typickou svatební hru se zvedáním bot. Nevěsta a ženich během ní sedí k sobě zády, v jedné ruce mají svou botu a v druhé ruce botu partnera či partnerky. Jsou jim kladeny otázky a novomanželé podle toho, koho se domnívají, že se otázka týká, zvednou příslušnou botu. "Otázky typu: 'Kdo víc chrápe' a 'Kdo víc utrácí' jsou podle mě ryzí sexismus. A vlastně strašný zásah do soukromí těch dvou zaobalený do jakéhosi vtipu," říká Adéla. S tím podle ní souvisí i poznámky o dětech, chomoutech a konci svobody. "Nebo neustálé pomrkávání na téma svatební noc, jako by to ještě v dnešní době něco znamenalo," dodává.
Adélu také provokovalo tvrzení, že svatbu má platit rodina nevěsty. "My jsme se chtěli vzít, tak jsme si na svatbu našetřili sami. I když pro mě to bylo mnohem náročnější než pro partnera, jelikož má jako muž vyšší plat a šetří se mu podstatně jednodušeji. Což ho štve stejně jako mě," vysvětluje Adéla.
Sňatek má smysl přetvářet
Vynechání tradic, které pár považuje za nepřijatelné či nevystihující jejich vztah, vnímá Jiroutová Kynčlová jako velký potenciál pro kreativu. "V našem prostředí máme docela veliký prostor realizovat svatební obřad tak, aby se odklonil od patriarchálních zvyků a tradic. Současně se ale nemůžeme vyhnout skutečnosti, že tento rituál je historicky hluboce zakořeněný v patriarchálních a heteronormativních strukturách," říká.
I když je zavrhnutí svatby podle ní alternativou, je to právě manželské soužití, které je u nás jako jediné institucionalizované. Nicméně právě proto, že má sňatek hierarchické patriarchální kořeny, stojí podle ní za to jej kreativně přetvářet. "Pokud chceme, aby vztahy při obřadu i soužití byly férové a skutečně partnerské," říká.
Rodné příjmení je má součást
I z toho důvodu se Petra zamýšlela nad formou svého příjmení. "Vždy jsem věděla, že jej úplně neopustím. Beru ho jako svou nedílnou součást. Ještě donedávna jsem si myslela, že si nechám pouze to svoje," říká. Jelikož od začátku loňského roku zákon umožnil ženám nepřechylovat příjmení, rozhodla se mít příjmení dvě. Manželovo má v nepřechýlené formě. "Přípona -ová ve mně vzbuzuje pocit, že někomu jako žena patříte, tedy že jste majetkem nějakého muže. A ještě hrála roli i čistě praktická věc. Dvě přechýlená příjmení by byla hodně dlouhá jak pro psaní, tak pro vyslovování," vysvětluje.
Podle stávající legislativy si pár může zvolit jedno příjmení, které bude jejich společné. Pokud si tak žena vezme mužovo jméno, muž si její ke jménu přidat nemůže. Jedno příjmení pak musí zvolit také pro případného potomka.
"Fakt, že preferovaný úzus je, že ženy častěji přejímají jméno muže, a fakt, že naprostá většina párů zvolí pro své případné potomstvo příjmení po otci, stále ukazuje na přetrvávající patriarchální struktury, které jazyk často stvrzuje a reprodukuje," míní Jiroutová Kynčlová.
Emancipace je dělat si to po svém
Adéla zdůrazňuje, že by celou svatební problematiku shrnula do toho, že o tom, jak má jejich svatba vypadat, mluvili především ostatní. "To mě štvalo nejvíc. Kolikrát jsem se přistihla, že plánuji svatbu podle někoho, a ne podle sebe. Když jsem si to uvědomila, stálo mě to hodně vysvětlování. Jednalo se například o to, koho pozvat. Chtěli jsme pozvat jen nejbližší rodinu a raději blízké kamarády než vzdálené strýce a tety," říká.
Petra se s Adélou shoduje. "Je to den dané dvojice. Neměla by být do něčeho tlačená jen proto, že se to tak dělá nebo že to očekává jejich okolí. To vnímám jako důležitý emancipační prvek, že si o všem rozhoduje daná dvojice," uzavírá.
Video: Nvotová: Všichni máme názor a neposloucháme se. Hony na čarodějnice jsou dodnes živé (9. 10. 2022)
