Vypnout mobil nestačí. Mladí lidé kvůli technologiím ztratili jednu lidskou vlastnost
Digitální technologie využívají toho, že lidský mozek vyžaduje nové informace. Nepočítalo se s tím, že na nás na gauči před televizí už odnikud nevyskočí tygr. Ztratili jsme trpělivost, kterou bohatě musely oplývat generace před námi. Michaela Slussareff, výzkumnice dopadu digitálních technologií, ve svém komentáři upozorňuje, že rodiče neučí své děti prožít nudu a jak tím trpí i školství.
Zvykáme si na to my i naše děti. Stará dobrá instituce školy se stále intenzivněji potýká s kritikou ze strany dětí i rodičů, že nedokáže žáky zaujmout, podle nich nedovede obstát v tomto světě přeplněném rychlými informacemi a pohybujícími se obrázky. Učitelé a učitelky se zase často i přes svou snahu udělat výuku zábavnou potýkají s problémem, že děti jejich výuka nebaví a nedokážou udržet pozornost.
I když interaktivní výuka, zapojování technologií a her nabízí nesporné benefity, jisté znalosti a dovednosti vyžadují delší poslouchání, hlubokou práci a často i nudné monotónní opakování. Naučily nás digitální technologie hledat okamžité řešení na každý problém běžného života a slovo "pomalu" má spíše negativní konotace? Kam se ztratila trpělivost?
Zvykli jsme si, že příjemné pocity vzniknou po jednom kliknutí myši
V dnešní společnosti, ve které jsme si zvykli dělat více věcí najednou, kde se hodnota naší práce cení zejména s ohledem na to, jak rychle jsme ji schopni vykonat a na jak velký objem e-mailů v pracovní době (i mimo ni) odpovíme, se zdá rčení "S trpělivostí nejdál dojdeš" přinejmenším zastaralé. I když je zřejmé, že technologie, které v kapse nosíme, rozhodně nejsou jediným, kdo se v této věci provinil, naše dovednost trpělivosti a trpělivého čekání je dnes neustále oslabována množstvím informací, služeb a zábavy vzdáleným od nás pouhý jeden klik.
Instantní zábava je rychlá a vysoce efektivní v navozování příjemných pocitů. Většinou ji vytvářejí lidé, kteří moc dobře vědí, jak funguje lidský mozek a jak ho přenastavit tak, aby se sám od sebe dožadoval tohoto veselého rozptýlení stále častěji. A tuto vlastnost ztrácí nejen generace mileniálů a generace Z, ale neumíme to už naučit ani rozvíjející se dětský mozek.
Seriály, krátká videa, ale i vzdělávací pořady, jako jsou TED Talks, nám servírují informace v krátkých, maximálně dvacetiminutových sekvencích se zábavným nebo překvapivým vyvrcholením a jasnou odpovědí a vyústěním na konci. Školství a učení však nelze vždy přetransformovat do formátu podobně krátkých dramat. Z toho důvodu je ale stále těžší soutěžit s tím, co většina společnosti denně na obrazovkách konzumuje.
Multitasking, nebo roztěkanost? Kvalita činností i mozek trpí
Rychlý, líbivý a krátký formát téměř veškerého digitálního obsahu však není jediným problematickým bodem digitálního světa. Mnoho dospělých a ještě více dospívajících rutinně používá více aplikací či zařízení najednou. Povídají si s kamarády, poslouchají podcast, přitom přidávají lajky pod posty na sociálních sítích. Píší domácí úkoly, přitom sledují youtubery a odpovídají kamarádům na zprávy na messengeru. Vždyť dělat víc věcí najednou - tedy takzvaně multitaskovat - přece není problém a někdy to může vyvolávat i emoce blízké pohodě.
Představte si například situaci, kdy doma uklízíte, přitom posloucháte rozhovor v rádiu nebo audioknihu. Možná si také vzpomínáte na příjemný pocit efektivnosti. A v těchto chvílích často nejde jen o pocit, ale o skutečnost. To by se dalo opravdu označit jako efektivní multitasking. Náš mozek využívá pro každou z aktivit jinou část mozku nebo je jedna z činností natolik automatizovaná, že nad ní vůbec nemusíme přemýšlet. Proto si takové aktivity nijak nekonkurují a lze je vykonávat zároveň a přitom dostatečně efektivně.
Potřebujeme-li ale používat na víc úkolů jednu část mozku, celé to najednou přestane fungovat. Náš mozek se s tím nedokáže vyrovnat jinak než neustálým přepínáním z jedné aktivity na druhou. Měli bychom tento proces spíše než multitasking nazývat switchtasking, tedy přepínání úkolů.
Časté přepínání z jedné věci na druhou má na naši pozornost dlouhodobé dopady. Velmi zjednodušeně řečeno, pokud to děláme příliš často, máme později větší problém soustředit se delší časové úseky a neodbíhat pozorností od vykonávaných činností. Náš mozek jako by stále vyrušoval sám sebe, protože si navykl na časté přepínání a přísun nových impulzů. Může nám tedy dělat větší problém vydržet delší dobu u pracovního úkolu, studia, čtení nebo poslouchání.
Výzkum nizozemského týmu z roku 2015 upozornil na to, že častý multitasking (nebo tedy swichtasking) může být ve srovnání s dospělou populací výrazně nebezpečnější pro budoucí pozornost dětí a dospívajících, protože jejich mozek zdaleka nedokončil fyziologický vývoj.
Děti, které se nechtějí nudit
Téměř všechny aplikace na našich zařízeních, co nosíme v kapse, se neustále dožadují naší interakce. Asi tak jako tříleté dítě, které nás každé dvě minuty musí s neodkladnou potřebou informovat o tom, co se mu právě děje či na co úžasně zajímavého přišlo. Vyžaduje naši plnou pozornost a snaží se jí urvat co nejvíce na co nejdelší dobu. Jen pro sebe.
Jenže i když přistoupíme na ty nejvíce trendy digitální návyky - vymažeme si z telefonu všechny aplikace, které často svádí naši pozornost, vypneme notifikace a přepneme displej našeho chytrého telefonu do černobílého režimu, aby nevypadal tolik lákavě, kýženého zenového klidu nedocílíme. Začneme si možná všímat, že mnohem více nás vyrušuje naše mysl samotná. Ne ona zlá digitální zařízení.
Jak být dětem příkladem a neodbíhat do digitálního světa:
- Menším dětem se pokaždé vysvětlovat, co na počítači nebo telefonu děláte. Ukažte jim, jak vypadá vaše práce, že jde jen o nástroje k něčemu - stejně jako pro zedníka zednická lžíce nebo lopata.
- Předškolní děti mají obrazovky většinou spojené s čirou zábavou. Ukažte jim proto, že to tak není a že jsou nástrojem k práci, například pro hledání informací.
- Zkuste společně se svými malými potomky společně něco najít a odpovědět si na zvídavé otázky nebo se pusťte do kreativních úkonů, udělejte společně třeba z fotek koláž a vyrobte pro někoho přání.
- Pokud cítíte, že sami bojujete s nutkáním trávit čas na telefonu nebo počítači, svým větším dětem se svěřte. Udělejte z toho rodinnou akci, v rámci které budete společně vymýšlet strategie, jak se obrazovkám vyhnout a jak procvičit vlastní vůli. Nechte děti, ať vás kontrolují nebo vám připomínají, když svá pravidla nebudete dodržovat. Kromě toho, že děti uvidí, že jde o náročnou věc i pro vás a že se nestydíte o ní mluvit, naučí se aktivně o problému přemýšlet a aplikovat různé strategie.
- Reflektujte své pocity. Zkuste společně s dětmi jednoduché cvičení: ve chvíli, kdy zavibruje nebo pípne telefon, odolejte nutkání hned ho vzít do ruky a podívat se, o co jde. Sledujte, co se ve vašem těle děje a jak to lze překonat. Čím více takových zkušeností získáte, tím přítomněji a racionálněji budete schopni reagovat na nástrahy nových technologií.
Částečně může jít o ono přílišné přepínání z jedné věci na druhou, ale také je to proto, že náš mozek miluje novost. Věnování pozornosti novým a překvapivým podnětům byla důležitou výbavou pro stepního člověka. Zachovávala jeho bezpečí tím, že jej upozorňovala na každý nový zvuk, pohyb, poskytovala tendenci zjišťovat jakýkoliv nový a zajímavý detail všeho, co mohlo ohrozit jeho přežití. Proto si náš mozek tak snadno navykne na přísun nových informací a vjemů. Chce jich poté víc a víc. Zároveň máme, stejně jako všechna zvířata, tendenci vyhýbat se čemukoliv nepříjemnému. Ať už jde o fyzickou nebo psychickou nepohodu.
Když se věnujeme kognitivně náročné práci, můžeme až nevědomě překliknout na zpravodajský portál nebo sociální sítě, kde bude jistě něco zajímavého, nenáročného a uspokojivého. Něco, co nás na chvilku zbaví té náročné práce. Stejně tomu tak je v době, kdy se nudíme.
Z výzkumu Pew Research Center před lety vyplynulo, že nejčastější důvod používání chytrého telefonu dospívajícími je zahnání nudy. Naprostá většina lidí nudu nesnáší, připomíná jim ty dlouhé letní dny, kdy jsou všichni kamarádi někde na prázdninách a rodiče tráví dny v práci. Není co dělat, všechno vypadá šedivě a my se cítíme vším tím nicneděláním příliš unaveni, než abychom se do něčeho nového nutili. Pokaždé, když se k nám nuda blíží, tenhle pocit se ozve a my se od něj snažíme jakkoliv utéci. Z odbíhání od nudy se stal jakýsi reflex.
Často to lidé omlouvají tím, že potřebují zjistit, zda je náhodou někdo neshání, zda se neděje něco ohrožujícího jejich rodině. Když ale zjistí, že je na telefonu žádná katastrofická zpráva nebo nepřijatý hovor nečeká, telefon zase zpět do kapsy už neschovají. Místo toho zkontrolují Facebook, Instagram, TikTok a podobně, jestli nenajdou nějakou novou zábavu, nebo ještě lépe lajky a srdíčkové komentáře pod svým příspěvkem, které je potěší.
Když tohle nevyjde a všechny sociální sítě zejí prázdnotou, projdou alespoň zpravodajské aplikace a servery, protože tam na něco nového určitě narazí. Ve chvílích, kdy jsme odříznuti od svých zařízení, vystaveni nudě zcela neozbrojeni, můžeme se cítit hodně nepříjemně, pokud na ni nejsme zvyklí.
Sledování sýkorky na krmítku už nikdo nedělá
Jeden nedávný experiment sledoval chování osob ponechaných na 15 minut o samotě v místnosti bez jakýchkoliv předmětů, které by mohly poskytovat rozptýlení. Jediným přítomným předmětem byl přístroj na elektrošoky. Všichni zúčastnění dostali na začátek tímto přístrojem elektrošok, všichni se shodli, že to je krajně nepříjemná zkušenost a že by ji neradi opakovali. Osoby, kterým se elektrošok líbil, i ti, kteří prohlásili, že by zaplatili nemalou sumu, aby to již nikdy nemuseli podstoupit znovu, byli pro jistotu vyřazeni z experimentu. I přesto si téměř polovina zúčastněných během oněch patnácti minut dala přístrojem alespoň jednou elektrošok, jeden z nich dokonce 190krát.
Těkání pozornosti u rodičů může nepřímo ovlivňovat jejich děti i tím, že pomalu ztrácejí dovednost jen tak sedět a být, hrát si s dítětem, aniž by se museli zabývat něčím důležitým jinde či na telefonu. Nebo společně s dítětem tiše čekat, než se objeví ptáček na krmítku. Proto takové aktivity s dětmi často ani neprovozují. Přitom právě soustředěná pozornost a trpělivé čekání jsou klíčovými dovednostmi pro zdravý rozumový, sociální a emocionální vývoj dětí. Také pro budoucnost všech dětí bude mnohem výhodnější, když se budou učit, že nuda dokáže vždy přinést něco zajímavého, a zdokonalovat se spíše v jakémsi unitaskingu než multitaskingu.
Mohlo by vás zajímat: Žijeme paralelní světy na internetu, neumíme být v kontaktu se svými emocemi, tvrdí Hollý (26. 5. 2019)
