Příběh: 20 let jsme se neviděli. Mám s ním zkusit žít?

Na třídním srazu jsem nebyla snad deset let. Nač oživovat staré vztahy, říkala jsem si. Výjimku jsem udělala až teď - a oživila jsem něco, co snad mělo zůstat pohřbené. Nebo ne?

Foto: Isifa/Thinkstock

Na třídním srazu jsem nebyla snad deset let. Nač oživovat staré vztahy, říkala jsem si. Výjimku jsem udělala až teď - a oživila jsem něco, co snad mělo zůstat pohřbené. Nebo ne?

Byla to taková "štěněcí" láska. Chodili jsme spolu na základku i do turistického oddílu, a když začaly mluvit hormony, vodili jsme se za ruce, líbali a občas zkoušeli hladit.

Zvítězila zvědavost

Vlastně jsme to ale brali jako takovou rozcvičku na žhavější vztahy. Když pak přišly, nějak úplně přirozeně to mezi námi vyšumělo. Kamarádi jsme ale zůstali, jenže dá se na něco takového vůbec navázat?

Po maturitě se naše cesty rozdělily a celých jednadvacet let jsme se neviděli. Já jsem po studiích zůstala v Praze, Dan využil nových možností a odešel do Ameriky. Pořídil si rodinu, podnikal a dařilo se mu. Prý. V kontaktu jsme nebyli.

Když jsem se teď nechala přemluvit, abych do našeho městečka přijela na třídní sraz, mělo to hned několik důvodů. Co doma? S mužem jsem se dávno rozvedla, holky jsou velké a žijí si svůj život a já jsem teď už docela dlouho sama. Ale ano, přiznávám i zvědavost. Tentokrát měl přijet i Dan a prý (!) se po mně ptal. Zvítězil i sentiment, přece jenom na mládí každý vzpomíná rád. A tak jsem jela.

Víkend jako z filmu

Bylo to jako z hollywoodského filmu. Ze špatného hollywoodského filmu. Zachytila jsem Danův pohled už ve dveřích a od té chvíle jsme jeden z druhého nespustili oči. Byl to pořád stejný Dan, jen mužnější, sebevědomější, charismatický.

Čtěte také: Láska kvete v každém věku: Když si starší pánové berou mladé ženy

S postupujícím večerem a náladou, podpořenou vínem, v pohledech přibýval žár. Nemohli jsme se dočkat, až sešlost skončí a budeme spolu někde sami a přejdeme od společenských řečí k něčemu důvěrnějšímu. Myslela jsem rozhovor, ale stalo se…

Prožili jsme víkend, který uběhl jako vteřina. Dan neustále tvrdil, že v poslední době, když se rozvedl, měl čas přemýšlet o životě a že ví, že se mnou tehdy před lety prošvihl životní příležitost. "Byla jsi to nejlepší, co mě v životě potkalo, lásko," opakoval pořád dokola. A ty společné hodiny mu jakoby dávaly za pravdu, úplně mě dostal. Nebylo jich moc, oba jsme museli zpátky.

Chce, abychom spolu zkusili žít

Dva měsíce jsme si psali, volali, posílali fotky. Pak jsme se domluvili na společnou dovolenou v Itálii. Podzim v Toskánsku byl pro oba novým jarem. Nádherným, živým, plným příslibů. Byla jsem zamilovaná jako malá holka. Jenže co dál? Dan se nechce spokojit jen z pár společnými týdny, chce, abychom spolu zkusili žít.

Ale kde? Oba máme své životy, já tady, on v Kalifornii, kde učí na univerzitě. A jak? Kdo z nás se má vzdát svých jistot? Jeho postavení je rozhodně významnější než to moje, nedivím se, že o něj nechce přijít.

Možná řeknete, že v dnešním světě něco takového už není problém. Ale je. Není nám už dvacet, abychom chtěli někde začínat znovu. A zároveň čekat, až jak se to vyvrbí, může znamenat, že prošvihneme příležitost na nový život - možná poslední, kterou nám osud nabízí.

Ujede mi poslední vlak?

Mám prý přijet na dva tři měsíce. Zatím. Ale i to "zatím" znamená totální převrat v mém životě. Musela bych dát výpověď v práci, na tak dlouho mě nikdo neuvolní. A co pak, když to nevyjde? Co když to mezi námi nebude fungovat?

Teprve teď jakoby i spadly po sedmi měsících růžové brýle. Vždyť se vlastně vůbec neznáme. To, co kdysi bylo, možná už vůbec neplatí. Nic o něm nevím, jen to, co mi řekl - a těch pár hezkých chvil. Stačí to ale, abych hodila všechno za hlavu a vyrazila do neznáma? Je jen jedna možnost, jak to zjistit: když to udělám. Jenže toho se právě bojím.

Vůbec nevím, co mám dělat. Mám riskovat a vsadit všechno na jednu kartu? Nebo nechat věci plynout a možná se dočkat, že to mezi námi zase vyšumí? Co byste na mém místě udělaly vy, ženy, kterým možná jede poslední vlak?