Jedna z nejrespektovanějších českých novinářek Daniela Drtinová dokáže v politicích vzbudit strach, čiší z ní sebevědomí, nenechá se rozhodit a na každý rozhovor je skvěle připravená. Je taková i v soukromí?

Nápad udělat s Danielou rozhovor se zrodil ještě v době, kdy měla vlastní pořad v České televizi. Než jsme ho ale stihly domluvit, staly se z nás vlastně kolegyně. Spolu s Martinem Veselovským a dalšími totiž nastoupila do vydavatelství Economia a chystá tu zcela nový a ojedinělý on-line projekt s názvem DVtv.

Nakonec tedy kvůli rozhovoru ani jedna z nás nemusela opouštět kancelář, stačilo se jen přemístit od pracovních stolů do pohodlnějších křesílek. Daniela je už na první pohled úplně jiná než v televizi. Je malá a drobná, velmi milá, směje se smíchem malé holčičky a raději než s Barackem Obamou či jiným vlivným politikem by si prý povídala s Terezií z Avily. Prozradila toho na sebe však ještě mnohem víc…

Také hážete z okna po lidech meruňky jako vaše maminka?

Je pravda, že příliš nezapadám do představy, jakou o mě televizní diváci mají. Moje osobní poloha by spoustu lidí asi překvapila. Stejně jako jsem já kdysi říkala mámě, ať se chová "normálně", tak moje dvanáctiletá dcera dnes napomíná mě. Přesně si vzpomínám na chvíle, kdy mně s nástupem puberty ta rozverná poloha mojí mámy vadila. Měla mě hodně brzy, v osmnácti letech, takže byla taková nedospělá a dělala spoustu vylomenin. Třeba jednou jsme šli na nákup a ona v zelinářství rozsypala zelí, kutálelo se všude po podlaze. Ona měla záchvat smíchu, zatímco já jsem tam stála, říkala jsem: "Mami, to snad nemyslíš vážně!", sbírala zelí a vyčítavě na ni koukala. Tak to se teď trochu obrací, i když zelí nekutálím.

Co tedy provádíte vy?

To asi není úplně publikovatelné… Například se s partnerem bavíme tím, že jdeme po schodech našeho domu nebo po ulici a vydáváme zvuky, jako že jde tyranosaurus. Natalie jde deset metrů za námi, zle se na mě dívá a dělá, že mě nezná. Kolikrát mě dopředu vyzývá: "Prosím tě, mohla by ses chvíli, alespoň před mými spolužáky, chovat normálně?" Já jsem ale taky tuhle potměšile vtipnou polohu v sobě objevila až po pubertě.

Jaká jste máma?

Já jsem mámě dlouho říkala křestním jménem, vůbec ne mami. Táta o nás často říkal, že jsme jak jeho čtyři děti (Daniela pochází ze tří sourozenců, pozn. red.). A já mám s Natalií podobný vztah. Spíš než abych jí říkala, co má dělat, snažím se jít příkladem. I když nevím, jestli je zrovna příkladné děsit lidi na ulici vydáváním zvuků (směje se). Ale v těch zásadních věcech se o to opravdu snažím. Ale dostáváme se i do konfliktů. Mně vadí nepořádek, to je klasický boj mezi matkou a dětmi. Ona mi pak zase vyčítá, že ji zbytečně stresuju s pořádkem, a také že tam nejsem. Nedávno jsme měly jít k zubaři, já jsem to nestíhala, musely jsme to odložit a Natalie mi pak dramaticky říkala: "Ty vůbec nemáš čas a došlo to tak daleko, že mě už kvůli tobě bolí čtyři zuby." (směje se) Ale že bych ji úplně klasicky vychovávala a byla důsledná, to musím říct, že ne. Spoléhám taky na její inteligenci.

Vy jste ji dlouho vychovávala sama…

Úplně sama ne. V manželství jsem byla do jejích tří a půl let, ale s tatínkem se pravidelně vídá a myslím, že mužské vzory kolem sebe má, přestože hodně času je hlavně se mnou. Snažím se, aby mužskou rovinu blízko sebe měla, protože si myslím, že není úplně dobré, když holky vychovávají jen matky. Občas mě napadne, že jsem ji připravila o to vyrůstat s oběma rodiči, často se toho dotkneme a vlastně to vnímám jako prohru. Na druhou stranu v její třídě je rozvedených rodin víc než těch nerozvedených. Bohužel dnes už je to normální. A až časem se ukáže, jaký vliv to na tuhle generaci má.

Působíte jako člověk, který partnerské vztahy moc neřeší. Je to správný odhad?

Je to komplikované. Moc ráda bych došla naplnění v partnerském vztahu. Tu touhu v sobě mám, ale ne za každou cenu. Nejsem ten typ žen, které jsou v partnerství za každou cenu jen proto, aby nebyly samy. Ani kvůli tomu naplnění nejsem ochotná dělat kompromisy, které by nakonec ubližovaly všem, a nedokážu sama sebe zatlačit do rohu jen proto, aby vztah přetrval.

Ale říkala jste, že ty zvuky děláte s partnerem. Tak asi k nějakému naplnění už dochází.

Ano, v tomhle směru na sto padesát procent. Ale v partnerství se naplňuju postupně. Je vlastně zvláštní, že sama sebe vnímám jako přehnaně svobodomyslnou, protože od svých sedmnácti let jsem nikdy nebyla sama. A moje vztahy jsou vždy dlouhotrvající. Ta svoboda je asi v pocitu, uvnitř mě.

Jak na vás obecně reagují muži? Nebojí se ostré novinářky?

Politici se bojí hodně. Ale jsou typy mužů, kteří si chtějí dokázat, že mě zvládnou, to potom končí velmi rychle. Nesnesu jakýkoli tlak. Pak je skupina mužů, kteří se vůbec nepřibližují, a zřejmě si říkají, že takovou satorii raději vůbec nebudou pokoušet. A pak je typ mužů, kteří ze mě vycítí hlubší vnitřní rovinu, a když jsou schopni s ní spolupracovat, to pak bývá zajímavé.

Před lety jste říkala, že se bojíte hypotéky. Pořád to tak je?

Pořád. Pro mě je svoboda opravdu důležitá. Řekla bych, že vůbec nejdůležitější. Nechci se podvolit nejrůznějším diktátům. Nerada se k něčemu poutám, ale taky nerada střídám věci, nerada nakupuju novou techniku, dokud slouží, neměním je. Obecně si od věcí držím odstup, protože mám pocit, že vás věci zavazují, berou vám svobodu, protože pak musíte vydat strašně moc peněz a životní energie, abyste ty věci obstarávala. A hypotéka vás zavazuje k tomu, že se pak spoustu let ve stresu musíte starat o to, abyste ji mohla splácet.

Nepřeváží ani ten oblíbený argument, že v pronajatém bytě vyhazujete peníze oknem, ale s hypotékou je dáváte do svého?

Ne, já si ráda zaplatím ten pocit, že se můžu kdykoli zvednout a odejít. Možná že ten moment odcházení je pro mě taková vnitřní pojistka. Jistota, že tam ta možnost je, i když ji třeba nakonec ani nevyužiju.

V České televizi jste tu možnost využila až po jednadvaceti letech. Kolegové vás marně nutí založit si kvůli novému projektu Facebook. Jste konzervativní člověk?

Jsem, i když to trochu vypadá jako protimluv. Kluky jsem hned zkraje tak trochu v legraci varovala, že jestli mě budou nutit do sociálních sítí, budou i oni muset přistoupit na moje podmínky, tedy že se budou každé ráno na kolenou modlit za zdárnost našeho projektu, že si jako vyměníme naše životní postoje. Je zajímavé, že od té doby o Facebooku nepadlo ani slovo.

Vaše dcera má Facebook?

Samozřejmě má a pořád u nás o tom probíhají diskuse. Máme počítač v kuchyni, takže když u něj sedí a sjíždí tam tuny těch blbostí, já u toho něco dělám, vnímám to a vždycky jí dávám mravokárné přednášky o tom, že si zanese hlavu blbostmi, její mysl ztratí schopnost propojit se s hlubšími vrstvami a že přijde o schopnost konceptuálního myšlení. Ona samozřejmě ještě vůbec neví, co to je a má ze mě akorát tak legraci. Nedávno se mě ptala, jaké to bylo žít s dinosaury.

Jak reaguje na to, že vás vidí v televizi? Váží si vaší práce, nebo si z vás spíš utahuje?

Řekla bych, že spíš váží. Je na to samozřejmě zvyklá, protože nezažila nic jiného. Ale myslím, že taky vnímá můj postoj k určitým zásadám, ke spravedlnosti a byť to nahlas nekomentuje, ten respekt dává takovým tichým způsobem najevo.

Jak jste dokázala vydržet v jedné práci jednadvacet let? Musely přece nastat okamžiky krize ze stereotypu…

Je vlastně hodně zvláštní, že to tak není. Když mám v hlavě tu možnost, že odejít můžu, že nemám žádné závazky, tak ráda setrvávám. Navíc mi imponuje princip služby. Kromě toho v České televizi během těch dvaceti let docházelo k různým krizím a změnám. Vždycky když různé tlaky z pohledu mého a mých kolegů přesáhly určitou mez, vystoupili jsme proti tomu. Takže zhruba po pěti sedmi letech docházelo k rozruchu, čeřily se zkalené vody, a po něm se nově nastavoval systém fungování, takže stereotyp jsem nezažila nikdy.

Co vám práce v České televizi dala, je jasné, je ale něco, co vám vzala?

Mám pocit, že jsem si ani nic vzít nenechala. Možná jsem jen nemohla tolik cestovat. V posledních letech jsme byli s partnerem dvakrát v Mexiku, nějak mě přitahovala stará indiánská kultura. Jednu dobu se mi dokonce hodně objevovala ve snech. Takže by bylo bývalo hezké odjet třeba na tři měsíce, ale já jsem mohla maximálně na tři týdny.

Je nějaká otázka, kterou jste politikům při rozhovorech vždycky chtěla položit, ale ve studiu jste si to nemohla dovolit?

Těch bylo hodně. Rozhovory, které jsem dělala, byly kriticko-analytické a vztahovaly se vždy k jednomu tématu a nikoli k politikům samotným. A mě vždycky zajímaly jejich pohnutky, jejich motivace, přemýšlení, ale nešlo se tam šťourat v jejich psychice. Ale hledala jsem si je mezi řádky. Byla jsem v tom dlouho a pozorovala jsem, jak ten člověk začíná, jak se vyvíjí a někdy končí, takže jsem si nějakou alchymií jejich pohnutky vykrystalizovala. A pak jsem tu zkušenost zase nenápadně používala při dalších rozhovorech.

Řekněte něco konkrétního.

Hodně zajímavý byl pro mě příběh Stanislava Grosse, ve kterém jsem kromě toho, jak se prezentoval a jakou měl pověst, vnímala ještě jednu rovinu, která mi v jeho viditelném obrazu nehrála. Jeho nedávným přiznáním v pořadu 168 hodin se mi to potvrdilo. Teď je pro mě velkou neznámou Andrej Babiš, jsem velmi zvědavá, co z něj politicky i osobnostně vykrystalizuje.

A setkala jste se někdy s politikem, který vám jako muž imponoval?

Ano, ale nikdy jsem to nedala najevo. A samozřejmě neřeknu kdo (rozpustile se rozesměje). Většinou jsou to aktivní politici, takže to nevědí oni a neví to vůbec nikdo.

Jak jste se naučila nedávat při rozhovorech najevo emoce?

Do studia chodím odosobněná, nemám k těm lidem žádný vztah a vnímám je jen jako objekt profese, ne jako někoho, kdo mě štve nebo je mi sympatický. To se dá natrénovat. Emoce mnou samozřejmě projde, nejsem stroj, ale nezasáhne v hlubších vrstvách, nereaguju na ni. Přitom spousta lidí mi vyčítá emoce, které tam ani nejsou. Mám hodně živou mimiku, ostré rysy a špičatý nos, takže každé pohnutí obličeje může pro někoho vyjadřovat nějakou emoci. Spousta lidí mi třeba říká, že se mračím nebo vypadám smutně, ale já jsem přitom jen zamyšlená. Takže to, jak se tvářím ve skutečnosti vůbec nevypovídá o tom, co cítím.

Jaká nejhorší věc se vám při rozhovoru v přímém přenosu může stát nebo stalo?

Například mám strach, že vypadne překládání z cizího jazyka. S angličtinou si ještě poradím, ale jednou se v Interview stalo, že mi ze sluchátka vypadl překladatel ruštiny. Host nemluvil anglicky a pořad se musel zastavit. A při posledním vysílání právě s Andrejem Babišem se mi stalo, že jsem mu tvrdila, že něco napsal do novin a on mi říkal: "Já jsem ale ve svých novinách neměl článek ani nepamatuju." V tu chvíli jsem si fakt říkala, jestli my jsme se zbláznili, nebo jestli to nebyly noviny z loňska, hlavou vám proběhne leccos. Naštěstí mi pak dramaturgyně ty noviny donesla a ukázalo se, že Andrej Babiš jenom nevěděl, že to ten den vyšlo. 

A co se stane tak dvakrát za celou profesní dráhu, to byl ten inkriminovaný rozhovor s Michalem Haškem. Ve sluchátku jsem měla pokyny od editorů, kteří sháněli důkaz, že ta lánská schůzka opravdu proběhla. Celou dobu mi říkali: "Drž ten rozhovor, potřebujeme čas." Ale to bylo pětadvacet minut, takže já jsem jednu otázku položila v různých podobách xkrát a přitom přemýšlela, že jestli ten důkaz nenajdou, budu za blázna. To je jeden těžký moment, kdy musíte držet rozhovor desítky minut na jedné otázce, a druhý, velmi silný nastal, když tři minuty před koncem ten důkaz našli. Ve chvíli, kdy jsme já i Michal Hašek zjistili, že ten důkaz máme, proběhla taková setina vteřiny, kdy jsme se na sebe podívali a věděli jsme, že právě došlo k něčemu hodně závažnému. Nebylo mi u toho lehce, i když jsem vlastně dosáhla svého.

Nejsou vyhrocené rozhovory plné konfliktů vyčerpávající? Nemáte občas chuť udělat rozhovor, který by byl spíš takovým příjemným povídáním?

Přijala jsem to jako určitou formu služby, a jsem ráda, že tu službu můžu plnit. I když například práce v hospicu by také byla službou a byla by klidnější.

Vystudovala jste práva. To přece také může být určitá forma služby.

Práva u mě byla až třetí v pořadí. Jenže žurnalistika byla jako studijní obor v té době, kdy jsem šla na vysokou, hodně poplatná režimu, ten se teprve lámal. Stejně tak psychologie, která mě i tehdy hodně zajímala. Nemohla bych být soudkyní a rozhodovat o něčím osudu. Advokacie, to je stejné, nebyla bych schopná zastupovat třeba vraha dítěte. Možná státního zástupce bych mohla dělat, to by mi sedělo.

Podívejte se na první díl vtipných upoutávek na (nejen) Danielin nový projekt DVtv:

S kým byste ještě chtěla udělat rozhovor?

Mým vysněným hostem by byla Terezie z Avily, tak to už nepůjde. Jinak vysloveně vysněné hosty nemám.

Na co byste se jí ptala?

Ona uměla dokonale a přitom velmi srozumitelně vysvětlit, jak se správně modlit, koncentrovat. Ptala bych se jí na tuhle metodu, jak se dostat do hloubky. Možná by se mnou ale vyběhla, přátelé kněží mi říkali, že byla pěkně ostrá.

Míváte před rozhovorem ještě někdy trému?

Lehké chvění mám vždycky, což je dobře, člověka to drží v ostražitosti a bdělosti. Ale vyloženě trému ne. Nicméně když jsem dělala rozhovor třeba s Madlene Albrightovou, to chvění bylo o něco větší než obvykle.

Většinou zpovídáte muže. Není to pro vás výhoda?

To je pravda, v politice moc žen není. Přemýšlím, jestli mám tendence ženy šetřit, protože vyznávám princip ženské loajality. Tak v tomto ohledu je určitě lepší, že to jsou většinou muži.

Spoustu už jsme toho probraly, ale jaký je ještě rozdíl mezi televizní Danielou a tou skutečnou? Jaká jste v soukromí?

Určitě jsem daleko křehčí, než jak působím. Mám svérázný smysl pro humor, který ve studiu bohužel neprodám. Těch rozdílů je spousta, jsem vlastně úplně jiná. Jsem asi i hlubší, určitě mě nezajímá jen svět z praktické roviny, daleko víc mě zajímají věci, které nejsou vidět.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Pavlína Němcová: Sním o miminku a bílých šatech

Filip Sajler: Přesvědčí vás, abyste jedli lépe?

Taťána Kuchařová: Ve vztahu potřebuji svobodu