Bojím se těhotenství: Budu hnusná a protivná

Tohle si většinou myslí puberťačky, nebo modelky a hollywoodské hvězdy, které si kvůli práci nechtějí zničit postavu. Jenomže já jsem úplně normální holka - tedy pokud se tak třicetileté vdané paní dá vůbec ještě takhle říkat.

Foto: Profimedia.cz

Tohle si většinou myslí puberťačky, nebo modelky a hollywoodské hvězdy, které si kvůli práci nechtějí zničit postavu. Jenomže já jsem úplně normální holka - tedy pokud se třicetileté vdané paní dá vůbec ještě takhle říkat.

Jsem už tři roky vdaná a můj o pět let starší manžel pomalu začíná naznačovat, že by si přál založit rodinu. Občas ho přistihnu, jak mluví o tom, kam dá svého ještě neexistujícího syna hrát fotbal, nebo se mnou se vší vážností diskutuje o správné a nesprávné výchově dětí. O tom, jak zbožňuje svého malého synovce ani nemluvě... Hlídáme ho čím dál častěji.

A tak se já čím dál častěji zmiňuju o tom, jak musím nejprve něco dokázat a věnovat se kariéře, než budu mít dítě, protože s dítětem už se mnoho nového rozjíždět nedá. To je jediný argument, na který manžel slyší a respektuje ho. Ovšem nevím, jak ještě dlouho.

Proč děti nenosí čáp?

Ve skutečnosti je to ale tak, že bych vlastně dítě klidně měla - kdyby mi ho třeba hned zítra donesl čáp, moc ráda ho přijmu a budu o něj pečovat, jak nejlépe budu umět. Ale že bych měla dítě osobně odnosit? Při té myšlence mi běhá mráz po zádech.

Od kamarádek, které už to "štěstí" potkalo, jsem slyšela rozličné historky a po pravdě se mi ani jedna z nich nezamlouvala. Jedna vyprávěla o tom, jak se při porodu roztáhne pánev a už nikdy se nevrátí na své místo, čili můj zadek pak bude ještě širší.

Zošklivím?

Další popisovala ošklivý tlustý pruh, který se pokročilém těhotenství udělá od pupíku dolů, jiná si zase, kdykoli ji potkám, stěžuje na to, že těch patnáct kilo od porodu, který proběhl předloni, pořád nemůže shodit.

A k tomu ještě přidává historku, že nějaká její známá sice měla už dva měsíce po porodu zpátky svou super postavu, ale vytahané břicho jí už asi zůstane navěky. Co se prý taky nenávratně změní (samozřejmě k horšímu) je ta věc tam dole.

Kromě toho mám jednu těhotnou kolegyni, a abych vám řekla pravdu, od té doby, co čeká dítě, je nesnesitelná. Děsně náladová, přehnaně emocionální...

Přestanu ho přitahovat?

Nicméně dokud jsem znala jen tenhle ženský pohled, pořád jsem si statečně říkala: "Buď v pohodě, na každého porod působí jinak, takže se tě to vůbec týkat nemusí! Nesmíš si to připouštět a nestane se to!"

Jenomže pak se jeden známý zmínil o tom, že ho manželka během těhotenství úplně přestala přitahovat. Že prý pokaždé, kdy se na ni podíval, na to obrovské bílé břicho, vytanulo na mysl slovo velryba... Přestal s ní spát a teď, kdy už mají pětiletého syna to s ní prý dělá jen tak ze zvyku, ale žádnou touhu nebo vášeň prý od té doby necítí. Někde jsem četla, že podobně prý působí i to, když s vámi jde muž na sál a vidí všechnu tu "řezničinu".

Co ze mě zbyde?

Takže když si to shrnu, těhotenství mi zničí psychickou pohodu, postavu i vztah a sexuální život, navíc samotný porod budu muset v rámci vlastního dobra absolvovat sama, zatímco můj drahý si bude v čekárně číst noviny.

Když pak ještě pomyslím na to, co bude po porodu, můžu si k tomu všemu přičíst kruhy pod očima z nevyspání, vytahaná prsa od kojení a samozřejmě nedostatek času na péči o sebe sama.

Může mi teda sakra někdo říct, proč bych vlastně měla být těhotná? A jak to mám udělat, až dítě začnu doopravdy chtít? Jak mám překonat všechny tyhle strachy a hlavně jak to mám udělat, aby se těhotenstvím nezměnilo naše pohodové manželství k horšímu?