Jsme v prdeli, tak zní refrén písně Sami, kterou Bára nazpívala s Davidem Kollerem. Absolventka DAMU, hraje v Divadle na Vinohradech a ve známost doslova celorepublikovou vešla účinkováním v divadelní hře Blonďatá bestie, jako nejsympatičtější tanečnice ve StarDance a také jako interpretka písně Kráva. Její klip se ve vteřině stal hitem internetu.

Povídali jsme si v restaurace NEB.O v centru Prahy. Půl hodiny před začátkem napsala esemesku, že se nepatrně zpozdí, ale přišla načas. Z počátku byla ostražitá, možná až nedůvěřivá, ale nakonec to byly příjemné dvě hodinky ještě příjemnějšího povídání.

Kdo je podle vás Kráva?

Celkem obsáhle to popisuju v té písnii…a v jejím případě samozřejmě já. Jestli se ptáte na někoho dalšího, na to se mi odpovídat vlastně ani nechce. Téma, nad kterým posledních pár měsíců přemýšlím je "nesoudit". Myslím, že je podstatnější obracet se do sebe, než kritizovat ostatní. Každý má chyby a důvody proč se jich dopouští, mohou být různé. Samozřejmě teď nemluvím o současné politice. Mluvím o různých malých i velkých charakterových vlastnostech, které nás štvou na druhých.

Ano, všichni soudíme. K souzení má asi člověk často tendenci, když vidí co se děje kolem… To je pro vás teď velké téma, zdá se.

Ano, je to zajímavé. Jedna moudrost praví: mnoho problémů by zmizelo, kdyby se lidé naučili mluvit jeden s druhým a ne jeden o druhém. Musím zjistit, kdo to řekl, protože to byl borec. Trochu to tipuju na Dalajlámu, ale nepamatuju si to teď přesně. Každopádně je v tom velká pravda. Kolikrát si žijeme ve svých představách o něčem, co ve skutečnosti, nebo spíš z pohledu z venku - protože pojem skutečnost je relativní, vypadá úplně jinak. A jen proto, že se to nevyjasní narovinu, se problém stále víc a víc prohlubuje. Někdy v tomhle závidím chlapům. Mají mnohem přímočařejší jednání. Takové jasné a čisté, nezatěžkané milionem jiných okolností.

Myslím, že ženy mají obecně větší sklon k rozebírání a vrtání se v bolestech, které by chlap prostě neřešil. Respektive neřešil by to po tom, co by si případně s jiným chlapem dali pár ostrých ran a vyjasnili si, jak se věci mají. Samozřejmě to nejde zobecňovat. Existují vyjímky na obou stranách, ale takováto rovnost v jednání je mi sympatičtější. A mnohdy bych za ní byla raději než v sobě dlouho držet jakékoliv trápení.

Máte víc kamarádů, nebo kamarádek? Vás bych tipoval spíše na kamarády, viďtě?

Hmmm, jo. Na základce a střední, jsem měla kolem sebe hlavně kámoše, to je pravda. Možná kvůli humoru, nevím. Nikdy mi nedělalo problém si ze sebe dělat srandu a to je možná spíš klučičí vlastnost. Od DAMU mám ale kolem sebe spoustu skvělejch holek, se kterýma je taková bžunda, že byste se divil. (smích)

A myslíte si, že mezi ženskýma existuje opravdové přátelství?

Ano, věřím, že ano, byť "opravdové přátelství" mi zní trochu legračně - ale ano. A to říkám i přesto, že mým nejlepším kamarádem byl vždy můj partner. Pamatuju si, když jsme se na DAMU ve druháku rozešli po dvou letech s mým bývalým přítelem, spolužačka Markéta Stehlíková mi řekla: "jé, to jsem ráda, aspoň se konečně poznáme!"

Měla pravdu a byla jsem ráda, že mi to řekla. Pro mě byl nejdůležitější náš vztah a vztahy ve třídě jsem úplně zanedbávala. Postupem času však přicházím na to, že je hezké a velmi užitečné některé problémy řešit s kamarádkama a nezatěžkávat vztah s partnerem holčičíma problémama.

A máte takový holky kolem sebe?

Mám. A jsem šťastná, že jsme se našly. Přátelství je taky vztah, o který se musí pečovat.

Čím pečujete o partnertví?

Pro mě je ve vztahu přátelství, porozumění a humor to nejdůležitější ale musí se udržovat zdravá hranice, protože mám kolem sebe spoustu páru, potýkajících se syndromem "bratr-sestra" nebo "matka-syn". Bohužel nevím, kde ta hranice je a pojem syndrom "bratr-sestra" a "matka-syn" jsem si právě vymyslela. Asi vám to promažu…

Je dobré mít ve vztahu tajemství? Má Barbora Poláková nějaké tajemství?

Ano, to je zrovna ono. Určitě je to dobré, ale já žádné nemám. (smích) Jsem takové to "co na srdci to na jazyku", na což občas samozřejmě v této nekompromisní brandži dojíždím. Často říkám pravdu ve chvílích, kdy se ode mě očekávají nablýskaná neutrální slova a pak se divím, že toho někdo zneužije a někdo další si mne ruce. A je mi to líto. Ale lítost k ničemu není. Tak to prostě je. Učím se neříkat všechno, co si myslím, což právě teď nedělám, teď tady jím a říkám, co si myslím. (smích)

A pak mi to proškrtáte…

A pak vám to proškrtám.

Věříte na věrnost?

Věřím. Moji rodiče jsou spolu 30 let, nikdy se nepodvedli a mají se rádi. Přeju jim, aby byli šťastní a jsem za ně ráda.

Bohužel vše ale není jen v našich rukách, záleží i na tom, jaký předobraz má ve vztahu ten druhý.  Dokázala byste odpustit?

To máte pravdu, na tom velmi záleží. I když já hodně věřím na individualitu a na to, že každý má vše ve svých rukou. Odpustit? Dokázala.

To jste si taky analyzovala předem?

Jasně, asi by záleželo na okolnostech…ale jestli se nebudete zlobit, nechci mluvit o osobních věcech. Začala jsem dávat první rozhovory před dvěma lety a byla jsem na začátku opravdu velmi otevřená. Divila jsem se, proč někteří umělci nechtějí předávat své názory a postoje, které bych si moc ráda přečetla a bohužel už jim rozumím.

Objevuji se v různých plátcích, jsou tam moje přímé řeči, které jsem v životě neřekla… třeba nedávno se mě kamarádka ptala, kdo mě požádal o ruku a já vůbec nevěděla, o čem mluví - prý někde četla, že kvůli mému poprsí mě žádají muži o ruku a že chci jít na operaci. (smích) O tom jsem nikdy nepřemýšlela a takový šok bych svému tělu nikdy neudělala. Tedy vím, nikdy neříkej nikdy, ale teď říkám nikdy.

A propos - kult prsou. Jsou tací, kteří jsou přesvědčeni, že prsatější umělkyně mají ušlapanější cestičku. Co si myslíte vy?

To je nějaký jiný svět, než ten, ve kterém se pohybuji já. Myslím, že je to hloupost. Není to moje filozofie. Nejdřív musíte něco umět, nestačí být milá, pěkná. Nebo asi stačí ale na jak dlouho...?

A kdyby přišla nabídka, abyste se někdy svlékla?

Když jsem točila postelovou scénu s Vojtou Dykem, režisér Dan Wlodarczyk to vymyslel tak, že jsme byli oba oblečení. Takže vše není, tak jak se tváří. Nahota není někdy nezbytně nutná. Je to otázka dohody a kompromisu a tolerance a samozřejmě to vše podléhá scénáři, a jestliže je to opravdu nutné, tak je to nutné ale velikost poprsí herečky v tom opravdu roli nehraje. Tedy alespoň myslím. Zeptám se. Třeba mi to všichni tají...(smích)

Jaký je váš sen, životní cíl? Baráček u moře?

Jo, jo... baráček u moře, někde v Portugalsku. Ideálně jeden někde v horách a druhý u moře. Ráda jezdím na snowboardu a surfuju, takže bych si moc přála věnovat se do budoucna oběma těmto sportům.

Máte už vlastní kapelu?

Mám Filipa Kaňkovského, který má na svědomí Krávu, kterou udělal báječně, kluk jeden šikovná. S Honzou Muchowem a Petrem Kolečkem se scházíme nad deskou, na které začnem aktivně pracovat na podzim. Moc se na to těším. Po Krávě jsem dostala hodně hudebních nabídek i na vydání cédéčka, manažeři se na mě začali lepit, já jsem nikoho neznala. Všechno jsem, na základě rady Davida Kollera, poodmítla a pracuju.

A těším se, až to přirozeně vyplyne. Měl pravdu a já jsem moc ráda, že jsem ho před rokem poslechla, protože tvořit na sílu nějaký repertoár, jen proto, aby byl člověk vidět, je zbytečný.

Přehoďme list: Umí Bára Poláková relaxovat nebo podléhá civilizačním chorobám a žije ve stresu?

Já myslím, že to pořád moc neumím. Umím vypnout, ale neumím vypnout hlavu. Je to někdy hrozný teror. Příklad: Před pár týdny jsme byli s taťkou na běžkách v Rokytnici. A já na něm viděla, jak umí žít okamžikem. Kochal se a říkal, podívej se, jak je tady krásně. A bylo opravdu nádherně, ale já se přistihla, jak jedu, v hlavě si zpívám písničku do muzikálu Lucie, přitom promýšlím, co jsem zapomněla ten den vyřídit a zároveň, si projíždím text, co hraju večer Na Vinohradech. Prostě duchem úplně jinde.

Vždyť jste prý s maminkou vydala CD o józe.

Ano. Ale zastavit myšlenky, to je práce na spoustu let. Není to tak, že si jednou zacvičíte jógu a hned víte, jak meditovat. Já byla na první hodině jógy, když mi bylo osm a teď o dvacet let později můžu hrdě prohlásit, že jsem na začátku cesty. Moje povolání vyžaduje tu největší bystrost mozku, jaká je jen v rámci mě sebe samé možná, je těžké ho například po představení zklidnit a vypnout.

Cvičím každé ráno tak 15 minut a cvičit chodím do Yogaty na Vinohradech. S tím cédéčkem, co jsme s mamkou nahrály, bohužel cvičit nemůžu, protože když slyším svůj hlas, nedokážu se uvolnit. Pouštím si někdy první díl, který namluvila mamka sama, ale je to úplný základ, tak už se k němu vracím jen někdy. A teď mi mamka dala knížku manter a na to se hrozně těším. Možná se mi podaří ten mozek zastavit.

Chci se vás zeptat na smysl života, ale sám nevím, jestli to není klišé. Je to normální otázka?

Je to úplně nejvíc klišé ale sama si ji kladu často.

A odpověď na ní se mění?

Ne, nemění. Až přijdou děti, tak to budou děti.  Ale teď je to TEĎ! Je to přítomnost. Hrozně bych chtěla žít přítomností, nevyčítat si, co jsem mohla udělat líp - to mám pořád - nesoudit se a jít dál. A nebát se, že ten život neví kudy, protože on ví!

KDY A KDE MŮŽETE BÁRU VIDĚT?

Na oficiálním Facebooku, je vždy aktualizováno co hraju a chystám.

Z připravovaných projektů je to tedy:

• sitcom Marta a Věra pro ČT
• seriál Neviditelní pro ČT
• film Život je Život
• muzikál Lucie
• a deskááááááááá

A to vše do konce roku :)

Hlavní foto: Tomáš Krist

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Největší mýty o mužích, které vám ničí vztah

Tlačí vás nové boty? Víme, jak je roztáhnout!

Naučte se konečně chodit na vysokých podpatcích