Adela Banášová: Partnerovi se směju kvůli břichu

Adela Banášová je nejúspěšnější moderátorkou nejen doma na Slovensku, ale dost možná i v Česku. Prozradila nám, že mezi reálnou a profesionální Adelou není téměř žádný rozdíl. Snad jen ten, že doma to není ona, kdo si z druhého dělá legraci.

S Adelou jsme se setkaly v jednom pražském hotelu poté, co přijela vlakem z pracovního výletu z Karlových Varů, a v Praze ji čekal pracovní víkend. Přesto na ní únava nebyla znát a z rovněž pracovního rozhovoru se stalo velmi příjemné povídání.

Probraly jsme nejen její pracovní zkušenosti, ale také české a slovenské oblékání, její životosprávu i důvody, proč se rozhodla žít trochu zdravěji.

Kamarád mi vyprávěl, že jste při moderování Kadeřníka roku prohodila něco jako: trendy ze světových metropolí módy jako je Paříž, Milán, Trenčín, New York… V hledišti se zasmáli asi tři lidi, ostatní evidentně neposlouchali. Co se vám v takové chvíli honí hlavou? 

Takové situace naštěstí vznikají velmi výjimečně. Musím říct, že to nebyla úplně standardní akce. Pár lidí reagovalo, ale bylo tam hodně těch, kteří jen sledovali, zda vyhraje jejich salon a zbytek nevnímali. V tu chvíli to neřeším, neberu to osobně, jen si to o něco méně užívám. Nemá smysl to lámat přes koleno a vymýšlet něco speciálního.

Jako moderátorka jste hodně sebevědomá. Jste taková i v soukromí? 

Myslím, že tam i tam to mám stejně. Ale nepovažuju to za sebevědomí nějakého intenzivnějšího typu. Spíš si sama sebe uvědomuju i se všemi chybami a jsem s nimi srovnaná. A také to závisí na situaci. Někdy jsem úplně v pohodě, jindy méně. Často si při moderování děláte z někoho legraci, z kolegy, z hosta… 

Jak na vaše ostré vtípky reaguje váš partner? Umí vám je vrátit? 

Já nemám pocit, že by moje vtipy byly nějak moc ostré. Možná záleží, z koho si zrovna dělám legraci. Určitě mi nedělá zvláštní potěšení dělat si z lidí srandu, ale jsou situace, kdy se to prostě hodí, kdy se to samo nabízí. A když nad tím tak přemýšlím, mám pocit, že partner víc popichuje mě než já jeho. Já si ho dobírám například za jeho břicho a on mě za všechno. Třeba když vidíme něco v televizi, tak on mi poví: "Tohle bys ty nikdy v životě nedokázala!" 

Jako moderátorsky?

Spíš jsem myslela situace, kdy třeba akční hrdinka někde někoho zachraňuje, ale i z moderátorského hlediska by mi to byl schopný říct. 

(Přichází číšník a Adela si objednává polévku."Dala bych si gulášovou, pokud není zahuštěná moukou... Proč se zahušťuje guláš moukou, můžete mi to říct? Vždyť tam dáte jednu bramboru a máte to zahuštěné, tak na co mouka?!" poučuje ho s úsměvem.)

Proč nemůžete jíst mouku?

Protože jsem se rozhodla asi před rokem, že ji nebudu jíst, a je mi o moc lépe. Lepek způsobuje v těle spoustu zánětů a komplikuje trávení. A z těch zánětů potom vznikají další možné komplikace. Něco jsem o tom už přečetla a spousta věcí se mi potrvdila na vlastní kůži.

Moderovala jste se spoustou známých mužů. S kým pro vás byla práce nejpříjemnější?

Měla jsem štěstí, že se všemi byla práce příjemná, a když jsem měla dělat něco, co by mi nesedělo, mohla jsem se tomu vyhnout. S každým to bylo jiné, ale s každým jsem si rozuměla. S Pycem to bylo vždy pohodové, s Leošem byla vždy sranda a mělo to šťávu, s Liborem Boučkem jsem si uměli popovídat i na jiných vlnách. Leoš byl pro mě moderátorsky velká výzva. Musela jsem se začít hodně snažit, protože on neustále přináší nové situace, něco vymýšlí, je hodně živý.

Jaká je vaše slabá stránka, ať už pracovně či osobně?

Myslím, že se to překrývá. Moderátor je člověk, který stoprocentně vnímá situaci, aby věděl, jak má kdy zareagovat. Jestli má být ticho, nebo naopak mluvit víc, kdy má někoho podržet, nebo ho naopak trochu seknout. Takže je problém, pokud má člověk svoji vnímavost nějak zatemněnou. A to se mi stává, když jsem nějak rozhozená. Respektive když už jdu moderovat rozhozená. Když jsem v té své pohodě, tak pak už mě nic nerozhodí. Co se může někomu zdát jako rozhození na pódiu je jen krátkodobá záležitost, jen takový malý úlet, svěží moment, příjemné zpestření. Když jste v pohodě, s každou situací se nějak vyrovnáte. Když v pohodě nejsem, snažím se z toho pak sice nějak vybruslit, ale vím, že to nejsem já. 

To znamená, že když moderujete, jste úplně stejná jako v soukromí? Že nevstupujete do role moderátorky?

Myslím, že jsem to pořád já, jen mám víc energie, protože v běžných situacích vím, že nemusím úplně jásat. Ale jinak mluvím úplně stejně. Samozřejmě musím mluvit nahlas, dát na něco důraz, a postupovat podle programu. Kdybych nebyla sama sebou, nebudu umět pohotově reagovat.

Máte vlastní talk show, přestože před lety jste říkala, že byste si na ni asi netroufla, že nemáte dostatečný přehled a podobně… Teď už si věříte víc?

Při své první talk show na Markíze jsem se trochu trápila. Ale aspoň jsem tam zjistila, jak ji dělat nechci. Například přišel jako host Jan Kraus a říkal mi: "Vy tu máte jako hosty kompars, vy tu nemáte skutečné publikum? To ale nefunguje, to nikdy nebude mít tu energii." Také jsem byla trochu tlačená k tomu, abych do těch lidí trochu rýpala, abychom z toho měli nějakou senzaci, aby tam chodili známí lidé a podobně. Takže když to skončilo, trochu se mi ulevilo, ale jsem za tu zkušenost vděčná, hodně jsem se toho naučila. Když mě pak oslovilo slovenské Národní divadlo, měla jsem velký respekt z talk show, ale dostala jsem možnost zvát si koho chci, je to jen jednou za měsíc, lidé si kupují lístky a je to úplně o něčem jiném, už z toho mám radost. Zvu si tam jen lidi, kteří jsou pozitivně inspirativní, nepotřebuji nikoho konfrontovat. Takže věřím si do té míry, že vím, že nějaký standard zvládnu vždycky, ale jsou chvíle, kdy jsem se sebou extrémně spokojená, ale někdy si říkám, že už bylo i lépe.

Který host vám dal nejvíc zabrat?

Nevím, jestli mi hosté dávají zabrat. Důležité je hned na začátku zjistit, jak na ně. Nejtěžší asi je člověk, který tam sedí a vlastně tam vůbec sedět nechce. To si pak říkám, že bych spíš měla být psycholog než moderátor. Čeští hosté byli vždy velmi příjemní, musím říct. Byli víc v pohodě, víc toho řekli. Ve slovenském pořadu mají možná pocit, že se nemusí mít tolik na pozoru jako doma, tolik neřeší, co by se kvůli tomu mohlo stát.

Někde jste se zmínila, že slovenští hosté chodí do televize lépe oblečení než Češi. I v bratislavských ulicích mám pocit, že jste neustále dokonale upravení, kdežto my se tolik nesnažíme. Čím myslíte, že to je?

To je pravda, když srovnám třeba předávání televizních cen u nás a u vás, tak my jsme oblečení, jako bychom šli na Oscary a u vás na TýTý jsem utrpěla lehký šok. Nebo na Plese Prahy 1 na Žofíně jsem potkala ženy v letních šatech a v takových bačkorkách. Ale aspoň se tu nemusím tolik stresovat, co na sebe. Je pravda, že u nás se holky dokáží fakt upravit, i když někdy je to zase až moc. Někdy vypadají tak trochu rusky. A možná je to vážně tím, že vaše mentalita jde spíš na západ, zatímco naše na východ. Já jsem taky takhle fungovala, na střední škole bych si také nevzala nic jiného než podpatky. Ale už jsem se uklidnila. Zjistila jsem, že se klukům stejně nejvíc líbím, když jsem spokojená.

Vydala jste knížku pohádek. Co vás při jejich psaní inspirovalo?

Já jsem je napsala už před deseti lety, jen vyšly až teď. Psala jsem je jako dárek mé mámě. Teď nedávno se mi ozvalo jedno vydavatelství a chtělo knižně vydat rozhovory z toho divadla, ale já jsem jim řekla, že přepsané rozhovory už nebudou mít ten šmrnc. Byli smutní, že jsem odmítla, a přemýšleli, co jiného bychom mohli udělat, tak jsem jim nabídla pohádky. A inspirace, jsou ze života, stejně jako jakýkoli jiný příběh, jen v takových metaforách. Ale psaní šlo samo, nemusela jsem nad tím moc přemýšlet. Už mi volali, že by chtěli pokračování, tak asi budu muset psát znovu. Jsem zvědavá, jestli mi to půjde, když budu muset. 

Ilustrace jste také vytvořila tehdy, nebo jsou nové?

Jak které. Některé jsem vytvořila až teď. Těsně před vydáním jsem po večerech musela vzít pastelky a kreslit. 

Je to jen jednorázová záležitost, nebo si ve volných chvílích vážně kreslíte? 

Kreslím si málo, i když kreslím hezky. Nebo alespoň mně se to líbí. Ale nemám na to energii, takže kreslím jen, když to má nějaký smysl, třeba jako dárek pro někoho. Ale někdy si říkám, že svět je plný obrazů, takže asi netřeba kreslit nějaké další.

Nestýská se vám po práci v rádiu?

Ani ne. Říkali mi, že rádio je jako droga a že mi bude chybět, ale na co si v životě držet drogu, že? Byla jsem tam patnáct let a začala jsem přemýšlet, kdy odtud vlastně odejdu, nebo jak dlouho tady vlastně ještě budu? Postupně se změnil kolektiv, všechny rádia teď jdou podobným směrem, a to jsem brala jako znamení, že teď je ta správná chvíle jít, přestože to bylo krásných patnáct let. Kromě toho si teď můžu dovolit moderovat víc večerních akcí, dřív neexistovalo, abych si třeba ve středu jela moderovat do Karlových Varů, když jsem musela být ráno v rádiu. Takže teď si dělám takové výlety a můj život je pestřejší. A paradoxně tím, že teď nemám žádný stabilní projekt jako je rádio nebo Superstar a nejsem tolik vidět, chodí víc zajímavých nabídek. Jako bych jim teď připadala vzácnější. Myslím, že už mám svoje místo, takže nemusím být v pracovním kolotoči, aby se mi dařilo. Když má človek nejaký svůj standard, nějaké nabídky dostává vždy. 

Myslíte na budoucnost?

Vůbec. Neplánuju ani to, co bude zítra. Teď jsem v Karlových Varech měla jeden den volno. Přemýšlela jsem, co budu dělat a řekla jsem si: "Když se dám do klidu, půjdu přesně tam, kam mám." A měla jsem tak krásný den. Nevěděla jsem, kam jdu a proč, našla jsem příjemné lázně, kde jsem si zaplavala, šla jsem se do hotelu Pupp zeptat, jestli nemají volno na nějakou kosmetiku, mezitím jsem se šla najíst. Neříkám, že takhle budu žít dalších deset let, ale vím, že ty roky budou krásné a obecně mi bude jedno, co v nich bude.

Loni na podzim jste potratila a říkala jste, že vás to probudilo a nakoplo některé věci změnit. V čem jste se tedy změnila?

Beru to tak, že mě osud jen lehce líznul, vím, že se to děje velmi často. Alespoň jsem si uvědomila, že to není žádná sranda. Do té doby jsem měla za to, že člověk prostě otěhotní a je to. Přitom tak prý končí každé třetí těhotenství. Mít děti se mi teď zdá jako ještě větší závazek a zodpovědnost. Hodně jsem si upravila jídelníček, jím zdravěji. Také teď vím, že na tom nesmím tolik lpět.

To znamená, že jste před tím toužila po dětech víc než teď?

Právě že ne, já jsem to vůbec nečekala. Ale když jsem zjistila, že jsem těhotná, začala jsem se hrozně moc těšit. A teď už vím, že to ještě nic neznamená. A nechávám to všechno přírodě. Děti asi ví, kdy a komu mají přijít. Základ je být šťastný, nečekat, že bude někdo šťastný, až když… A také se o sebe starat. 

Rodiče vás prý vedli ke skromnosti. Máte tendence si to teď v dospělosti nějak kompenzovat?

Myslím, že celá moje generace byla vychovaná v tom, že nová věc se koupila teprve tehdy, kdy se stará rozbila. Teď si to kompenzuji dobrým jídlem a dovolenýma. Ale třeba oblečením nebo kosmetikou moc ne. Z toho má člověk radost jen chvíli a já se učím utrácet jen za věci, které mi přinesou dlouhodobější radost. Navíc čím více má člověk věcí, tím více má starostí, tím je větší bordel, na všechno sedá prach. Mám byt s terasou a auto, a to mi vlastně stačí.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Tajemství Lenny, krásné dcery Lenky Filipové

Miluška Bittnerová: Prsa nesundám, barvu vlasů nezměním

Hana Vagnerová: Svatbu v džínách a na pankáče