reklama
 

Hana Vagnerová: Svatbu v džínách a na pankáče

Hanka Vagnerová sice na první pohled vypadá jako křehká princeznička, ale v tomhle případě zdání trochu klame. Je to hodně ostrá holka, která se pořád směje, vtipkuje, široce gestikuluje, dělá “ksichty”, nesnáší kudrlinky ve vlasech, společenské šaty a za tu princezničku v úvodu mě možná zabije.

Foto: Tomáš Němeček/Zakázané uvolnění

Hanka Vagnerová sice na první pohled vypadá jako křehká princeznička, ale v tomhle případě zdání trochu klame. Je to hodně ostrá holka, která se pořád směje, vtipkuje, široce gestikuluje, dělá "ksichty", nesnáší kudrlinky ve vlasech, společenské šaty a za tu princezničku v úvodu mě možná zabije.

Je jí pouhých jednatřicet let, a přesto má za sebou řadu zajímavých a náročných rolí. Nejčastěji ji teď možná vídáte v reprízách seriálu Vyprávěj, ale nedávno se objevila také ve filmu Bez doteku, v kinech nyní běží její Hany a na začátku června ji uvidíte ještě v Hřebejkově Zakázaném uvolnění, kde rovněž hraje jednu z hlavních rolí. A právě dotočila druhou řadu seriálu Expozitura.

Ale zdaleka jsme se nebavily jen o práci. Došlo i na holčičí povídání o svatbě, i když v trochu netradiční podobě, a probraly jsme třeba i Hančinu někdejší anorexii. Prý stačí málo a člověk do toho může zase okamžitě spadnout…

Neštve vás, jak vaše příjmení všude píší s dlouhým a?

Všude jsem s dlouhým a, a všude mě píšou o dva roky starší než jsem. Je mi třicet jedna, není mi třicet tři. Ale neřeším to.

Ještě než se začneme bavit o vašem novém filmu Zakázané uvolnění - sledujete hokej?

Musím se přiznat, že letos moc ne, ale byly ročníky, kdy jsem sledovala hodně. A hlavně mám přítele Slováka, takže pak vznikají takové menší rozbroje…

A poznáte zakázané uvolnění?

Hmm, ne (Hanka se směje a já jí nepublikovatelným způsobem vysvětluju, co je zakázané uvolnění).

Tak raději k tomu filmu. Vznikl podle stejnojmenného divadelního představení. Co je podle vás lepší?

Film jsem ještě neviděla, ale měly by to být dva úplně rozdílné tvary. Do filmového scénáře jsou přidané úplně nové situace a celkově je reálnější, zatímco divadlo je stylizované a nadnesené. Takže doufám, že se to bude lišit, že se ve filmu najde všechno, na co při představení nebyl čas. Ale zatím jsem ho neviděla a asi si to nechám jako překvapení až na premiéru. Zatím byl totiž hotový jen takzvaný offline, kde ještě není finální hudba, finální střih a podobně, a na to by se herci myslím vůbec neměli dívat. Jednou jsem se viděla v nějakém offlinu a šla jsem se zabít (směje se). Práce na tom filmu ale byla moc hezká, Honza (Jan Hřebejk, pozn. red.) umí dobře pracovat s herci, takže v tom textu objevoval věci, který v představení nejsou.

Bavila vás víc práce na filmu, nebo si víc užíváte to původní představení?

Zábavné bylo naštěstí oboje, vzniklo to v A studiu Rubín jako kamarádský projekt, a tak to pokračovalo i při natáčení, člověk to nebral jen jako kšeft. Ale natáčení bylo těžké právě v tom, že už jsme to rok hráli, měli jsme to v sobě už usazené, věděli jsme, čemu se lidi smějou, a najednou jsme museli najít úplně jiné výrazové prostředky, protože na kameru to bylo prostě moc. Mysleli jsme si, že to bude výhoda, když už to známe, ale první den to bylo peklo. Strašně jsme přehrávali (předvádí důkladnou divadelní artikulaci).

Vystudovala jste DAMU, je pro vás jako pro divadelní herečku práce před kamerou pořád těžší, nebo už vám to tak nepřipadá?

Asi už s tím problém nemám, je ale fakt, že si na to člověk musí zvyknout. Proto je myslím škoda, že se tady neučí herectví před kamerou, že tu neprobíhají nějaké workshopy nebo kurz na jeden semestr. Všichni se to musí učit za pochodu. Přijdou z DAMU a všichni jim říkají, že jsou hrozně moc a ať uberou, ať uberou, oni jsou hrozně zmatení a nevědí, co mají dělat.

Pohybujete se hlavně na experimentálních scénách, ale zkusila jste si i klasiku jako je Shakespeare nebo Anna Karenina. Co z toho je vám bližší?

Začala jsem v Rokoku, které bylo spíš experimentální, pak se spojilo s Divadlem ABC, kde se hrají spíš ty klasické kusy, a tam jsem moc dlouho nevydržela. Ten styl mi moc neseděl, měla jsem pocit, že bych si měla ještě zkoušet alternativnější věci, i když třeba k té klasice ještě dospěju. A třeba ty Letní shakespearovské slavnosti jsou sice mainstream, ale zároveň to dělali Skutři, takže to bylo vlastně propojené. Zkusila jsem si mezitím i Vinohrady, ale to je velký prostor, který já moc neutáhnu, takže ty menší scény jsou mi pořád bližší.

Jako divák to máte stejně?

Jako divák také raději chodím na menší scény, kde jsem hercům blíž a vidím jim do očí. Neumím velké scény tolik ocenit.

Jaký typ rolí je vám nejbližší?

Vždycky jsem se klaněla spíš k psychologickým rolím. Měla jsem pocit, že to bude moje parketa, ale teď poslední rok jsme v Rubínu s Petrem Kolečkem dělali právě to Zakázané uvolnění nebo třeba Posledního papeže, což jsou komediální role, které mě strašně bavily. Takže můj repertoár se teď rozšířil. Vždycky mě ale baví role, která je emocionální, a naopak nejtěžší pro mě jsou ty, které jen racionálně přemýšlí.

Není to psychicky náročné?

Já mám právě spíš pocit, že mi ta představení spíš pomáhají vyventilovat emocionální přetlak, který mám v osobním životě. Všechno se to vyplaví na jevišti a je klid.

Říkala jste, že váš přítel je Slovák. Pozorujete rozdíly v jeho přístupu a přístupu českých mužů?

Já vlastně nemám moc srovnání, protože jsem před tím chodila šest let se Srbem.

To vypadá, že vás vyloženě přitahují východní povahy.

Něco na tom asi bude. Oba mají podobné výbušné momenty. Martin je navíc až ze samého východu Slovenska, takže skoro Maďar.

A jaká jste ve vztahu vy? Jste protiklad té výbušné povahy?

Není to vyloženě výbušná povaha, spíš introvertní typ, který dokáže praštit do stolu. A já jsem emocionálně nahoru a dolů, taky to se mnou není jednoduchý. A asi vlastně to, že on je ta klidná síla, která dokáže říct: "Takhle to bude!", je pro mě super. Vyhovuje mi, když je chlap ten, kdo ve výsledku rozhodne.

V repríze seriálu Vyprávěj jste se nedávno vdávala. Kdy vás to čeká ve skutečnosti?

Jsme už rok a půl zasnoubení a jestli ke svatbě dojde, těžko říct, protože jsme oba produkčně neschopní a představa, že bychom měli zařizovat svatbu, je pro nás strašná. Ale fakt. Když mám zařídit výlet na dva dny, je mi z toho fyzicky špatně. Stejně jako při představě, že bych měla vybírat místo, šaty, zvát hosty… Já na tohle vůbec nejsem typ, z kudrlinek ve vlasech a dlouhých šatů z půjčovny omdlívám: "Moc ráda bych tančila, ale nesmím zničit šaty, tak já posedím!" Navíc všichni pak řeší, jaká ta svatba byla, jestli tam byla legrace, proč se pozval tenhle, a proč se nepozval tamten, někteří se tam navzájem neznají, jiní se nemají rádi. Fakt geniální. Přišlo by mi nejlepší vdávat se v džínách, trochu na pankáče, neplánovaně.

Nad dětmi už také přemýšlíte?

Ano. Zajímá mě, jak to budu mít, jaký to je někoho vychovávat, jestli to vůbec dám. Samozřejmě se hrozně bojim, ale zároveň si myslím, že to bude super. Takže teď se nacházím někde mezi.

Hrála jste ve spoustě seriálů. Pořád ještě fungují předsudky o tom, že seriály jsou zlo a lidé vám to vyčítají, nebo už pochopili, že všichni musíme z něčeho platit složenky?

Jasně, někdy na to narážím. A také si myslím, že pokud člověk má ještě něco jiného, když seriál není alfa a omega jeho života, je to v pořádku. Navíc teď už se točí i opravdu kvalitní seriály jako třeba Cirkus Bukowski nebo Čtvrtá hvězda, tak snad se blýská na lepší časy.

Díky seriálům jako Vyprávěj nebo Zdivočelá země musíte mít dobrý přehled o historii, díky Expozituře zase o tom, co se děje teď…

Ve Vyprávěj se sice hodně jelo po lince nostalgie, ale my s Mírou Noskem jsme alespoň měli linku, která byla disidentská, takže tam jsem měla pocit, že se dotýkáme něčeho hlubšího. Ale Zdivočelá země je temnotemná, Expozitura zase propracovaná do detailů, takže tam jsem se doopravdy mohla něčeho reálného dotknout. I pokračování Expozitury, které je sice fikce, ale pracuje s reálnými případy jako je plzeňská právnická fakulta, pandury, financování politických stran… A je to síla.

Kdysi jste prošla anorexií. Je to nemoc, která se dá úplně vyléčit, nebo se pak člověk už musí mít pořád na pozoru?

Anorektička by už nikdy neměla držet diety. Trvá hrozně dlouho, než se z toho člověk dostane, než si to srovná v hlavě, než se mu srovná metabolismus. V něčem to tedy určitě je navždy.

Jak se vnímáte teď? Máte už sama sebe ráda?

Teď už jo. A přesně jak se říká, pomohl ten správný partner. Pomáhá mi i to, že chodím sportovat, strašně mě začaly bavit trampolíny. Takže vím, že se o postavu nějak starám, ale už to není tak fanatické. Už neřeším, jestli mi v restauraci můžou nějaké jídlo udělat bez smetany a bez sýra a pro jistotu ještě bez oleje.

Vážně jste kdysi přemýšlela, že půjdete studovat matfyz?

Jo, mně strašně šla fyzika a matika, připadalo mi to logické a bavilo mě to.

A co jste si představovala, že po škole budete dělat?

To jsem právě úplně přesně nevěděla. Mě to jenom bavilo. Ale těžko říct, jestli by to stačilo k tomu, abych tu školu plnou pologéniů dala. Ještě jsem přemýšlela o ekonomii, ale asi nejsem ten typ, byla bych jen průměrná ekonomka. Paradoxně na DAMU logika nefunguje vůbec, tam člověk na tyhle věci musí honem rychle zapomenout. I proto si myslím, že bych dneska na matiku i fyziku byla úplný nemehlo, už jsem to všechno vytěsnila.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Daniela Drtinová: Ve skutečnosti jsem mnohem křehčí

Vousatá vítězka Eurovize: Začínala už jako dítě...

Nejvlivnější módní bloger? Obyčejný pes

Náprsenka dokonale kopírující každou křivku. Zendaya ohromila na cenách kritiků | Video: Reuters
reklama
reklama
reklama