Chovat se jako Ósakaová. Psychoterapeutka ji chválí. I Češky by se to měly naučit
Americká gymnastka Simone Bilesová minulý rok odstoupila z olympiády, japonská tenistka Naomi Ósakaová zase z French Open. Obě se rozhodly říct „ne“ společenskému tlaku z důvodu ochrany svého duševního zdraví. Za své rozhodnutí od některých získaly uznání, jiní je označili za sobecké. Proč je důležité znát své limity a proč jsou to právě ženy, které neumí často dát své potřeby na první místo?
"Ve společnosti neexistuje žádné pravidlo, které předepisuje, že musíme napřed vyhovět ostatním a až pak se zaměřit na sebe," podotýká psychoterapeutka Lenka Mynaříková. Ta se ve své praxi často setkává s ženami, které mají problém říct svému okolí "ne". Otázkou přenastavení vlastních hranic se podle ní lidé začali zabývat především v období pandemie a lockdownu, kdy se začal stírat mezník mezi prací a volným časem. Jak může takové vymezení osobních hranic vypadat - a že jej někteří stále nazývají sobectvím -, ukázaly minulý rok mladé sportovkyně Simone Bilesová a Naomi Ósakaová.
"Část z mých klientů a klientek zažívá v životě situace, v nichž nejsou spokojení, ale nevědí, že za to mohou nejasně vymezené nebo chybějící hranice. Další skupina zase ví přesně, jak je mají nastavené, ale považují to za svoji chybu, protože se dostávají opakovaně do kontaktu s lidmi, kteří mají s jejich pojetím problém," vysvětluje Mynaříková a upozorňuje, že neschopnost vyjádřit své potřeby vede k opakovanému zažívání psychické nepohody ústící v úzkosti, deprese či fyzické nemoci, mající ale ve skutečnosti původ v psychice.
Slovo "ne" sklízí ve společnosti kritiku za sobectví
Když v červenci minulého roku americká gymnastka Simone Bilesová odstoupila z finále víceboje družstev na olympijských hrách v Tokiu s odvoláním na emocionální vyčerpání, za své "ne" sklidila převážně uznání ze všech stran. Objevili se ale i tací, například britský novinář Piers Morgan, který její rozhodnutí označil za sobectví.
Podobný příběh se odehrál také v případě japonské tenistky Naomi Ósakaové, která v loni květnu odstoupila z French Open. Nechtěla se totiž zúčastňovat povinných tiskových konferencí, před nimiž ji často přepadaly záchvaty paniky. Čtyřiadvacetiletá sportovkyně uvedla, že trpí sociální úzkostí (proto nosí na turnajích často sluchátka) a od roku 2018 depresemi.
Mynaříková potvrzuje, že i když by mělo být nastavení si vlastních limitů v pracovním i soukromém životě základním mechanismem každého člověka, společnost jej často zaměňuje se sobectvím. "Vytváření zdravých hranic nás nesmírně vnitřně posiluje. Už uvědomění si, že mám své vlastní potřeby, které si musím před ostatními jasně nastavit, nám pomáhá posilovat sebeúctu, vytvářet si zdravé vztahy a upevňovat je," vysvětluje psychoterapeutka důvod, proč by nikdo, ani světové sportovkyně, neměl dávat očekávání druhých na první místo.
Ženy zvládají multitasking, nechtějí ale selhat
I když se nejedná vyloženě o téma týkající se konkrétního pohlaví, ve své praxi se s ním Mynaříková setkává převážně u žen. Neschopnost nastavit si či udržet si vlastní hranice podle ní pramení z několika zdrojů.
Ženy musí častěji kombinovat více rolí a očekává se od nich, že budou projevovat zájem o druhé a pečovat o ně. "Neustále slyšíme, že ženy mistrně zvládají multitasking, takže ani nepředpokládáme, že by snad odmítly nějakou práci navíc, protože ji přece snadno zkombinují s dalšími povinnostmi. Je pro ně obtížné ji odříct, protože je to bráno jako samozřejmost a ony nechtějí ‚selhat‘," popisuje odbornice.
Ženy navíc často cítí vinu, když upřednostní sebe "na úkor" někoho jiného. To plyne už z genderově polarizované výchovy vedoucí mladé dívky k tomu, aby pečovaly o druhé. Zatímco je chlapec obdarován autem či stavebnicí s poselstvím "prozkoumávej, stav a boř", holčička dostane jako dárek panenku se slovy "hezky se o ni starej". I když se takový přístup už v dnešní době mění, ve většinové společnosti je podle Mynaříkové stále zakořeněný.
Díky pandemii jsme si uvědomili vlastní limity
Potřebu přeformulovat či vůbec nastavit si osobní hranice lidé pocítili především s nástupem pandemie, kdy začali pracovat z domu. "Velká část lidí zjistila, že home office v jejich podání znamená, že jsou v práci vlastně 24 hodin denně. Do toho se starají o rodinu, vaří, uklízí, nakupují, kontrolují děti, jestli jsou na online výuce, pomáhají jim s úkoly a suplují roli učitele. Najednou si uvědomili, že plní x různých rolí, ale žádná z nich se nejmenuje ‚já‘, čas na sebe se úplně rozplynul. Pro někoho to mohl být moment, kdy zjistil, že s tímto nastavením není spokojený a chce jej změnit," říká Mynaříková.
Nastavit si z ničeho nic své limity může být pro člověka, který to nikdy nedělal, složité jak v partnerském vztahu, tak v zaměstnání, kde navíc funguje mocenská hierarchie. Mynaříková doporučuje postupovat pomalými kroky. Na začátku je podle ní důležité uvědomit si, jaké jsou jeho potřeby, kde jsou jeho hranice a trénovat uvědomění si toho, že je jeho život stejně důležitý jako ostatních.
"Neklaďte na sebe větší tlak, než je nutné. Pokud od protistrany opravdu přijde reakce, kterou bude těžké zvládnout, vždy můžete nakonec říct: ‚Tak jo, já ti pomůžu,‘ a zkusit to příště znovu. Budete už připraveni na to, že může dojít i k negativním reakcím. Zapojte také různé pomocné strategie, jež vám dopřejí určitý časový odstup, během něhož se můžete na odmítnutí lépe připravit. Například odpovězte, že se podíváte do diáře a zavoláte zpět," radí Mynaříková, která dodává, že s praxí sebevědomí roste a říct "ne" bude postupně jednodušší.
Uvědomte si, co už není váš problém
Důležité je podle ní si také uvědomit, kde končí vaše zodpovědnost za druhé jak na pracovišti, tak v domácnosti - neboli co už není váš problém. "Pokud je v práci tolik povinností, že nestíháte skončit v osmihodinové pracovní době, zjevně je problém na straně managementu, který si buď potřebuje nastavit reálnější cíle, nebo přijmout dalšího zaměstnance," vysvětluje.
Osobní hranice si začínáme vymezovat už jako děti, a pokud se nám tento úkol nepodaří zvládnout, objeví se problém v dospělosti. Ten například plyne ze strachu, že nás ostatní nebudou mít rádi (výchova ve stylu: "Když neuděláš, co říkáme, nebudeme tě mít rádi") či ze strachu ze selhání (výchova říkající: "Ty jsi naše šikovná holka, která vždy vše zvládne") a je to tak běh na dlouhou trať. Jak ale uvedla Bilesová minulý rok po odstoupení z olympiády: "Musím se soustředit na své duševní zdraví. Musíme chránit své duše a svá těla a ne jen dělat to, co po nás svět chce."
Mohlo by vás zajímat: Rozvádět se umíme, ale neumíme po rozvodu žít. Ztratili jsme odolnost, říká Mikulková (6. 1. 2022)
