reklama

Ty máš ale velkej zadek. Někteří muži netuší, že mohou svými komentáři ženám ublížit

Upnutá tílka, krátké sukně nebo jen odhalené nohy v kraťasech. Teploty konečně stoupají, což je také impuls k tomu, abychom odhodili kabáty či dlouhé kalhoty. Jenže kus obnažené ženské kůže může na ulicích vyvolávat reakce mužů, které ženám sráží sebevědomí i pocit sebehodnoty. Jak se nejlépe bránit?

Foto: iStock

Devatenáctiletá Jana svůj šatník v posledních pěti letech vyměnila dost razantně. Vedle kabátů, dlouhých sukní a černých kalhot už jsou tu jen prázdná ramínka. Ještě před nedávnem na nich visely její šaty s odhalenými zády, sukně s dlouhým rozparkem nebo džínové kraťasy. "Každoročně od svých 14 let poslouchám oplzlé řeči: Kočičko, princezno, pojď si pohrát, ukaž mi broskvičku…," vypráví studentka a zamyšleně se zaboří do křesla.

Komentářů se jí dostává od mužů nejrůznějších kategorií. "Jsou to týpci v mém věku, ale i starší muži v obleku," vyjmenovává se znechuceným výrazem. A zda to někomu říkala? "Jasně. Když jsem to řešila s mamkou, řekla mi, že to sice není normální, ale že si na to musím zvyknout a že to s věkem přejde," říká Jana s tím, že většinu svého hezkého oblečení, ve kterém kdy schytala nějakou nechutnou poznámku, rozprodala po internetových platformách, jako je třeba Vinted.

"Všimla jsem si jich už z dálky - opřeli se o lopaty a začali mě sledovat. Stálo tam tak pět dělníků, kteří v naší ulici opravovali vodovodní potrubí. Někteří z nich pohvizdovali, jiní nechutně mlaskali. Ze svého bytu jsem musela pokaždé projít kolem nich, a už když jsem měla otevírat hlavní dveře našeho domu, svíral se mi žaludek, co to zase dneska bude," vzpomíná sedmatřicetiletá Dominika na svůj zážitek z minulého týdne. Na boty na podpatku zase před nedávnem zanevřela jednatřicetiletá Tereza. Tehdy na ni na ulici pokřikovala skupinka mužů na pražských Maninách, že má hezké nohy. "Ihned se mi v hlavě sepnula myšlenka, že na sebe výběrem obuvi zbytečně upozorňuji," dodává. Proč mají muži nutkání veřejně reagovat na ženské křivky nebo vulgárně komentovat výběr oblečení? A co to udělá s ženskou psychikou?

Pojď, zkrotím ti tvé poprsí

Přichází to skoro pravidelně, každý rok s nástupem teplejších dní. Konečně je čas na shození teplých kabátů a ke slovu přichází upnutější modely, kratší sukně a víc odhalené ženské kůže. "Na prvním místě ženám takové chlípné poznámky berou sebevědomí. Máme právo být tím, kým chceme. Máme svobodu nosit to, co chceme," podotýká Jasmína Houdek, instruktorka Moderní sebeobrany. Sama má zkušenost s tzv. catcallingem nebo obtěžováním na ulici ve svých 12 letech: "Procházela jsem kolem party kluků a ti se mi smáli a pokřikovali na mě, že jsem plochá jako deska. Poslední zkušenost s catcallingem mám z minulého týdne. Když jsem šla s mou dvouapůlletou dcerkou ze školky, procházející dvojice mužů mě zhodnotila větou: TO by šlo. Vytlačili nás skoro z chodníku. Z toho šoku, že mě obtěžují, i když jdu s dcerou, jsem stihla na ně ukázat jen prostředníček."

Pro čtyřicetiletou Martu, podnikatelku, je zase skoro nemyslitelné, aby někdy vyšla ven bez podprsenky. "Se svým velkým poprsím mám problém už od střední školy. Byla jsem už tehdy terčem rádoby vtipných poznámek spolužáků i mužů na ulici, kdy mi dokonce navrhovali, zda by mi moje prsa mohli pomoct zkrotit," vzpomíná dnes dvojnásobná maminka.

"Catcalling je pro většinu žen obtěžující až zraňující. Narušuje jednoduše hranice jejich osobnosti, cítí se zahanbené, nebo se tak může dokonce narušit jejich sebeúcta. Záleží na prostředí, ze kterého ženy vychází, co se tam o sobě naučily a jaké formě catcallingu jsou vystaveny," upozorňuje psycholožka Lucie Kolaříková, která se ve své praxi zaměřuje právě na sebelásku.

O kompliment skutečně nejde

Když muži okomentují ženě na ulici velikost poprsí, výraznou rtěnku nebo zahvízdají s poznámkou, že "to jsou ale hezké nohy", často jim nedochází, že tím nevyslovují lichotku, která by ženě zvedla náladu. "Dopouští se pouličního obtěžování, artikulují nepříjemné poznámky, které dokáží samotnou ženu zranit. Někdy na pár hodin, ale i třeba na celý život," vysvětluje Jasmína Houdek.

Reagovat na takové nevhodné poznámky nemusíme vždy. Neudělat nic ale musí vycházet z našeho rozhodnutí. Nebudeme si pak doma vyčítat, že jsme dotyčným něco neřekli.  Jenže jak upozorňuje Lucie Kolaříková, prožitek z takové situace, ve které se žena sama sebe nezastala, může být traumatizující po celý život. "Pokud má žena vnitřní nastavení typu ‚nejsem dost dobrá a nezasloužím si úctu‘, tak se tím její nízké sebevědomí může ještě významně prohloubit a může zažít oživení starých traumat. Pokud je catcalling hodně útočný a ohrožující, tak se tím opravdu dá způsobit trauma," podotýká psycholožka.

Devatenáctiletá studentka Jana je dnes přesvědčená, že sukně končící pod zadkem nebo tílko s výstřihem už nikdy neoblékne. Šestatřicetiletá Ester, která pracuje jako senior brand manažerka, je podle svých slov během každého léta neustálým terčem pokřikování a rádoby vtipných hlášek na svou postavu. "Je úplně jedno, jestli mám na sobě business oblečení, nebo kraťasy a tričko. Navenek jsem nad věcí a nejednou jsem pořvávače poslala do míst, kam slunce nesvítí, ale uvnitř mě to sžírá a strašně mi vadí, že se jako dospělá žena často cítím jak dívenka."

Jak zareagovat na ulici na nevhodné poznámky?

  • Vnitřně vyhodnoťte, zda chcete reagovat. Pokud se rozhodnete situaci ignorovat, měla by to být vaše volba. Vyhnete se tak případném sebeobviňování, že jste nic neudělali, přesto, že jste chtěli.
  • Stůjte zpříma a řekněte nahlas, že si to k vám nesmí dovolovat. Mnohdy stačí i jen říct hlasité: "Ne." Nebo "Dost!"
  • Řekněte to přísně, zřetelně a nahlas.
  • Vždy vykejte. Dejte tak najevo okolí, že toho člověka neznáte a že vás obtěžuje.
  • Pokud dotyčný člověk přejde k nadávkám a urážkám, ale nepřibližujte se, nechte ho být. Ale sledujte, zda nejde za vámi.
  • V případě, že poznámky pochází od větší skupinky lidí (fotbaloví fanoušci, mužů, opilecké partičky), je lepší odejít. Tato rada platí pro všechny lidi.

Velkým důvodem, proč je dobré se při takových poznámkách ohradit veřejně, je podle Jasmíny Houdek také to, že tak pomalu vychováváme společnost. "Tím, že se budeme ohrazovat, budeme dávat najevo, že se nám to nelíbí, přestane to být i normální, pro společnost se to stane pomalu nepřijatelné chování," přemítá.

I zdravě sebevědomé ženy to nesnáší dobře

Jenže každý v takové situaci zareagovat nedokáže. Například pětadvacetiletá studentka Veronika takovou nepříjemnou zkušenost prožila vloni v létě, když stála před hospodou v centru Prahy. "Bylo ještě světlo a z hospody vyšel nějaký chlap, snažil se se mnou navázat kontakt větou: ‚Ty jo, na to, kolik ti je, máš docela velkej zadek, ne?‘ Začal se přibližovat a asi očekával, že mě na to sbalí. Nevěděla jsem, co mám dělat, a zamrzla jsem. Zvládla jsem jen znechucený pohled a odešla dovnitř k mým kamarádům," vzpomíná dnes.

Jak upozorňuje Jasmína Houdek, je důležité na takové poznámky reagovat, abychom si to pak nevyčítali a nepříjemný pocit nás nesžíral i několik let poté. "Na prvním místě je nutné si uvědomit, že nereagujeme kvůli lidem, kteří to dělají. Nechceme změnit toho konkrétního prasáka, ale děláme to kvůli sobě. Posiluje to nás, my se díky tomu cítíme lépe," říká instruktorka a zároveň dodává, že svou reakcí na nevyžádanou nebo nechutnou poznámku můžeme povzbudit i lidi v okolí a ukázat tak ostatním ženám, že takové chování není normální a že je v pořádku to odmítat.

Podle psycholožky Lucie Kolaříkové mají vulgární poznámky velký vliv na psychiku dívek i žen, které mají zdravé sebevědomí. "I žena, která je vnitřně v pohodě a má ledacos v sobě srovnané, bude potřebovat čas se vypořádat s tím, že někdo sexuálně překročil její hranice, byť to bylo jen slovním vyjádřením. Je to totiž útok na to nejintimnější, co žena má," potvrzuje.

"Když se budou lidi na takové poznámky ozývat, přestane to být v pořádku a společnost to také už nebude akceptovat. Povzbudí to i muže, kteří to třeba sami nedělají, ale jen tomu přihlížejí. Sami totiž často nevědí, jak v takové situaci reagovat. A tohle je jasný signál," dodává právník a lektor sebeobrany Pavel Houdek.

"Choval byste se tak stejně i ke své matce?"

Ženy by podle Jasmíny Houdek neměly nikdy trpět výčitkami poté, co se staly terčem mužských poznámek na své tělo nebo výběr konkrétního kousku oblečení. "To, jak žena vypadá, nebo co si vezme na sebe, nebo že zvolí výrazné líčení, není kvůli lidem na ulici. Dělá to především kvůli sobě a lidem, za kterými jde - ať už to jsou kolegové v práci, kamarádky, nebo partner," vyjmenovává lektorka sebeobrany s tím, že bychom takové reakce z okolí neměly nechat jen tak. Podle ní bychom se měly naučit záchrannou větu, která jasně dá najevo, že právě byla překročena naše hranice. Taková věta může znít: "Tohle si ke mně nedovolujte" nebo "Nechte mě být". Jak upozorňuje Jasmína Houdek, postačí i vyslovit jasné "ne".

"Záleží na tom, jak tuto větu pronesete. Mějte vzpřímenou hlavu, pevný postoj a měli byste působit silně a sebejistě. Svou záchrannou větu řekněte nahlas," radí lektorka.

V případě, že to druhého člověka přesto neodradí, využijte metodu zaseknuté gramofonové desky. "Rozhodně se s ním nedávejte do řeči. Tím on získá to, co chtěl - vaši pozornost a reakci," upozorňuje Jasmína Houdek.

Často ale nemusí jít o vyřčené poznámky nebo komentáře. Čtyřicetiletá Marta se často setkává jen s chlípnými pohledy, na které nikdy neuměla reagovat, ale tolikrát si na ně i několik měsíců poté vzpomněla. "Dodnes si pamatuju, jak jsem čekala u lékaře, a muž, sedící naproti, mě sjížděl pohledem. Bylo to nechutné. Od té doby si při takových příležitostech vezmu tmavší oblečení bez výstřihu," vypráví Marta. Lektorka Jasmína Houdek doporučuje v takových případech, kdy dochází jen k pohledům, které vám jsou nepříjemné, zareagovat. "Klidně řekněte jen: ‚Vidím, že na mě koukáte, potřebujete něco?‘ I taková věta dokáže ukázat, že situaci chceme mít pod kontrolou," dodává lektorka.

Už nechci být raději žena

Stejně jako devatenáctiletá Jana, tak i čtyřicetiletá Marta zjistily, že je poznámky okolí na jejich těla přesvědčily k tomu, aby pozměnily svůj šatník nebo se styděly za své ženské křivky. Podle psycholožky Lucie Kolaříkové je to moment, kdy by tomu žena měla věnovat svou pozornost, protože se něco děje. "V rozpoznání takovým ženám pomůže i to, že jim jsou nepříjemné ženské stránky a spíš se chovají více mužsky. Anebo se neoblékají tak, aby podtrhly svou ženskou krásu, a spíš své vnady plně zakrývají. Zároveň ale je dobré vědět, že žena nejdřív potřebuje získat pocit vnitřního bezpečí v souvislosti se svým ženstvím, a pak se přirozeně začne zajímat o svůj vzhled a vyzařování. Neléčit své zranění, ale snažit se být přitažlivá ji může znovu vystavit nepříjemným zážitkům až retraumatizaci," dodává psycholožka. "Sebevědomí ale není vždy o tom, že útočníka odpálkujeme, ale spíš co s tím prožitkem pak uděláme v sobě. Jestli ho namíříme proti sobě nebo chápeme, že to bylo nesprávné chování ze strany muže," uzavírá.

Mohlo by vás zajímat: Ani když vejdu do pokoje nahá, neopravňuje to muže se na mě vrhnout, říká Hrdá

Když vidím, co se strhlo po anonymních výpovědích těch žen, tak se nedivím, že v anonymitě zůstávají, říká k případu Dominika Feriho advokátka. | Video: Daniela Drtinová
reklama
reklama
reklama