reklama

Janda: Současná generace je slaboučká. Kluci mají dnes hrůzu si na holky sáhnout

Stále koncertuje s legendární kapelou Olympic, a před pár dny mu dokonce vyšlo nové sólové album. "O svůj věk se nestarám, žiju pořád úplně stejně," říká hudebník Petr Janda, který v květnu oslaví 80. narozeniny. V rozhovoru jsme se vrátili i ke kauze kolem posledního alba Olympicu Kaťata, které se stalo terčem kritiky kvůli sexistickému obalu i textu titulní písně.

"Mám jeden životní sen. Rád bych aspoň jednu svoji písničku proslavil ve světě," říká legendární hudebník, který 2. května oslaví osmdesátiny.
"Mám jeden životní sen. Rád bych aspoň jednu svoji písničku proslavil ve světě," říká legendární hudebník, který 2. května oslaví osmdesátiny. | Foto: Lukáš Bíba

Vyšlo vám nové sólové album Asi se mi nebude chtít. Co se vám ve vašem věku nechce?

Titul alba se nezaobírá tím, co se mi nechce, ale tím, kam budu za nějaký čas chtě nechtě muset. A až ten konec přijde, chtít se mi nebude, na světě se mi líbí. Patřím k lidem, kteří mají pocit, že je život krátký a že si ho chtějí užívat, jak nejdéle to půjde. Zrovna nedávno jsem si uvědomil, že jsem o něčem podobném zpíval už před lety. Je to téma, které ve mně rezonuje, a občas mě ty myšlenky z ničeho nic přepadnou. Snažím se je nebrat v úvahu. Na stylu života, který vedu, rozhodně nemíním nic měnit.

Na desce s vámi spolupracovali muzikanti, kteří jsou o dvě generace mladší než vy. Co vám jakožto zkušenému osmdesátiletému hudebníkovi předali?

Ti kluci mají k hudbě podobně vřelý vztah jako já, jenže se všichni narodili čtyřicet a více let po mně, takže jejich kořeny jsou pochopitelně jinde než ty moje. Tím dávají tvorbě úplně jiný rozměr, který bych od starších muzikantů nedostal. Navíc jsem se vždycky snažil těm mladým klukům pomáhat, to mě vždycky bavilo. Myslím si, že být podepsaný pod mojí deskou může muzikantovi v jeho profesním životě pomoct. Osobně bych někdy dřív taky rád natáčel s lidmi, kterých bych si vážil. Myslím si tedy, že naše spolupráce je prospěšná pro obě strany.

O svůj věk se nestarám, žiju pořád stejně

V březnu jsem měl možnost vidět váš koncert s Olympicem v klubovém prostředí a jednoznačně musím vyzdvihnout váš elán a zapálení. Ani náznak rutiny. Co je dnes vaší hlavní motivací? Je to potlesk, co vás stále nabíjí?

Potlesk v tom asi taky hraje roli, ačkoliv ho až tolik nevnímám. Já mám pocit, že je to čistě hraní samo o sobě. Když se to naše čtyřčlenné družstvo dá dohromady a společně něco zahraje, zní to senzačně a stále mě to fascinuje. Pořád toho nemám dost, to je jako s dobrým jídlem, kterého se taky nepřejím. Navíc máme novou desku, která se nám podle mého názoru strašně povedla. Prvních pět písniček na koncertech hrajeme právě z novinky a já se už v šatně klepu, až si je budu moct zahrát. Rozhodně to nemá nic společného s povinností. V tuto chvíli si nedovedu představit, čím bych hraní nahradil.

Třeba dneska ráno jsem někdy kolem osmé vstal, jako první věc jsem vzal do ruky kytaru a asi půl hodiny jsem hrál. A to je přesně ten moment, který mě usvědčuje v tom, že to určitě ještě balit nebudu. Ta touha hrát je pořád hrozně silná. Nevím, jestli to takhle mají i ostatní muzikanti, musím se jich na to zeptat. Těch starších, co ještě pořád hrajou, už moc není, ale nějaké snad najdu.

Existuje ještě něco, čeho byste chtěl v hudbě dosáhnout?

Mám jeden životní sen. Rád bych aspoň jednu svoji písničku proslavil ve světě. Když přijedu do Ameriky a pustím si nějaké rockové rádio, tak si vždycky říkám, jak by bylo skvělé, kdyby na mě vyskočila moje písnička, to by bylo radosti. Šanci ještě pořád mám, dokonce i posmrtnou, ale obávám se, že se mi to nepodaří.

Jednu z novějších skladeb Já nejsem zlej jste na jednom z nedávných koncertů uvedl slovy: "Stárneme, kamarádi odcházejí a já tu pořád tak nějak jsem, i když někdy stařecky naštvanej." Jste opravdu stařecky naštvanej?

Jo, protože jsem tak starej. V první řadě je to ale refrén té písničky. Dokonce jsem si nechal vyrobit i placku ve znění: "Já nejsem zlej, jenom nasranej, že jsem tak starej." Ale musím být pozitivní, vždyť mám malé děti a mladou manželku. Momentálně žiju, já tomu říkám, třetí život. Mám čtyři děti ze třech manželství. Bylo by jich pět, ale syn mi kdysi zemřel. Teď už poměrně dlouho zažívám třetí život ve svém třetím manželství se dvěma malými dětmi.

Dá se to interpretovat tak, že jste se zkrátka rozhodl nerespektovat biologické hodiny? Podobnou "vzpouru" učinil třeba hokejista Jaromír Jágr, který nadále hraje v nejvyšší lize, přestože mu je padesát.

Všimnul jsem si, že vy novináři se ze mě snažíte dostat, proč to tak je, ale já to sám nevím. Já se o svůj věk prostě nestarám, žiju pořád úplně stejně. Ráno vstanu, hodím děti do jazykové školy, která je sice 30 kilometrů daleko, ale chci, aby uměly dobře anglicky. Večer pro ně zase přijedu a vůbec mi to nepřijde divné. Pokud jde o Jágra, tak on je mnohem větší frajer než já, protože my muzikanti hrajeme prostě do smrti, to u nás není žádný problém. Kdežto hokejisti po čtyřicítce končí. Klobouk dolů před Jardou. Znám ho, byl jsem za ním v Americe, když ještě hrál za Floridu, může to být tak pět let. Překvapuje mě, že stále hraje, ale jsem za to hrozně rád. To jsou takový moje mezníky, vždycky si říkám, že dokud budou hrát Rolling Stones, tak chci taky pokračovat.

Nikdy jsem nedělal hudbu pro rádia

Pojďme se ohlédnout za posledním albem Olympicu Kaťata, které vyšlo před rokem a půl. Máte z nahrávky i s odstupem takovou radost, kterou jste popisoval v několika rozhovorech krátce po jeho vydání?

Z desky mám pořád hroznou radost. Hrát pět písniček z Kaťat je pro mě největší štěstí celého koncertu. To je prostě senzace. Na takhle starou kapelu je to skvělá deska, není na ní žádná špatná písnička, žádný špatný text. Všechno drží pěkně pohromadě. I kritika to pochválila, což mě překvapilo. Albu chybí jen jedna věc - není tam žádný hit, který by se dostal do rádií. O to jsme se ale ani nesnažili, my to neumíme a já ani nepátrám, proč nám to nejde. Vlastně to ani umět nechci. Nikdy jsem nedělal hudbu pro rádia, přestože do mě všemožní experti hustili, jak má písnička vypadat, aby měla v rádiu úspěch. Jaké má mít parametry, kdy musí přijít refrén, že nejpozději v téhle vteřině už musí přijít refrén a celková délka musí být maximálně do tří minut. Jenže mně to připadalo, jako kdybychom se bavili o šití saka, a ne o skládání hudby.

Když jsem byl na filmu Bohemian Rhapsody, tak přesně tyhle chytrosti jim vysvětlovali ve vydavatelství. Ale je to samozřejmě nesmysl, hudba taková není, hudba si bude vždycky dělat to, co chce.

Hodně debat vyvolal obal i titulní skladba. V jednom z rozhovorů jste prozradil, že jakmile vám autor obalu odhalil myšlenku napůl odhaleného ženského zadku v roztrhaných kalhotách, tušil jste, že bude problém. Čeho jste se obával?

Obal má sexuální podtext, tak jsem měl strach, jak to vezme vydavatelství. A taky že s tím problém byl. Supraphon chtěl obrázek umístit na zadní stranu a na přední dát naše ksichty, ale já jsem trval na tom, aby byla na předním obalu kaťata, a ne obličeje vojetejch starejch muzikantů. Bojovali jsme ohledně toho asi měsíc.

Když jsme dělali přehrávku, poprvé jsme lidem z vydavatelství ukázali návrh a současně jim pustili skladbu Kaťata. Byli hodně rozpačití, nevěděli si s tím rady a myslím si, že je napadlo, jestli album vůbec budou chtít. Osobně mám pocit, že kdybychom byli začínající kapela, tak by nám slušně poděkovali a odmítli nás, ale jelikož máme dlouhou historii a přece jenom nějakou váhu, vydali nám to. Dneska toho ale nikdo nelituje.

Měli jste možnost ovlivnit, čí zadek se na obalu objeví? A jak samotné focení probíhalo?

To by byla spíš otázka na fotografa, my u toho nebyli. Fotograf si vybral holku, byla to modelka, kterou znal a měl s ní dobrý vztah. Ukázal jí, co od ní chce, a ona s tím souhlasila. Já pak viděl až první návrh. Byl jsem z něj okamžitě nadšený a dodnes jsem. Bubeník má obrázek na kopáku a vždycky, když se k němu na koncertě otočím, mě to potěší.

Rock'n'roll má být kontroverzní. Žádné tabu v něm neexistuje

Před chvílí jste mluvil o tom, že se ani text Kaťat vydavateli nezdál. Čím zástupci firmy argumentovali?

Tvrdili, že je to přisprostlé a sexuální. Basák Milan Broum má k textu výhrady dodnes. Někteří lidi se holt na stará kolena stanou puritány. A přitom je to jen nadsázka, hodně vypjatá nadsázka. V tom smyslu, že se vytahuju, jaký jsem měl holky - tlustý, hubený, vždyť je to jenom sranda, to přece nikdo nemůže brát vážně. Do určité míry byl odvážný krok, že jsme to vydali. Kdybychom byli 20letí kluci, nikdo by se nad tím nepozastavil. V našem případě to mohlo být vnímáno nepatřičně ve smyslu: "Vy už jste starý, už nic nedělejte, raději zalezte do díry a užívejte si důchodu." Ale to na mě moc neplatí.

Nebyli jste motivováni i snahou udělat něco kontroverzního, o čem se bude mluvit?

Určitě. Ale rock'n'roll vždycky byl kontroverzní. Já jsem taky v několika článcích o Kaťatech říkal, že deska je kontroverzní a že jsem za to rád. Rock'n'roll je od toho, aby byl kontroverzní, rock'n'roll nesmí být mainstream anebo ve stylu "maminka na mě může být pyšná". To pak není rock'n'roll.

Dostaly se k vám i negativní reakce na text Kaťata?

Ani ne. Bylo jich málo a musím říct, že pozitivních bylo mnohem víc, takže jsem měl radost, že je to správná cesta.

Kritici vám vyčítali, že text je sexistický, šovinistický, neuctivý k ženám, nevkusný, nedůstojný, že staví ženy do pozice subjektu, na kterém má být pouze vykonán sexuální akt. Vnímáte v tomto kontextu text ke Kaťatům jako důstojný?

Pohybujeme se v oblasti rock'n'rollu a tam je důstojné všechno a žádné tabu by existovat nemělo. Dnešní generace je oproti té šedesátkové slaboučká. Co se týče textů, byla 60. léta byla mnohem drsnější. Náš text by byl tehdy jenom odvárek. Stačí vzpomenout na texty Franka Zappy o Suzy Creamcheese. A znovu říkám, že rock'n'roll je kontroverzní a takový má být. Pokud není, ztrácí smysl.

Když se nám holka přestane líbit, tak ji opustíme. Dělají to všichni chlapi

V komentářích se objevoval i názor, že právě podobné popěvky napomáhají k bagatelizování sexuálního násilí ve společnosti.

V našem textu ale žádné násilí není. Všechno je to podané velmi mile a něžně. Zpívám o tom, že jsem měl tlustou, ta se mi nelíbila, pak jsem měl hubenou, pak zas jinou. Vždyť takhle to dělají všichni chlapi, tak čemu se najednou divíme. Když se nám ta holka přestane líbit, tak ji opustíme, nepřijde mi to nijak pobuřující. Možná je tam jeden rým, kterým jsem si nebyl úplně jistý. "Moje čtvrtá holka byla nepatrně paťatá, zdrhnul jsem jí bez pardonu, jen jsem zapnul kaťata." Ale to je jediné, co bych v tom textu asi neobhajoval. Jinak je ten text laskavý, milý, hlavnímu hrdinovi se holky líbily, pak se mu nelíbily a nakonec ze zoufalství chtěl skočit ze skály. Vždyť je to nadsázka. Proč by chtěl skákat ze skály?

Petr Janda

Petr Janda

  • Zpěvák a kytarista se narodil 2. května 1942 v Praze.
  • Vyrůstal v hudební rodině, od dětství zpíval v pěveckém sboru a učil se hrát na housle. Po maturitě se vyučil spojovacím technikem.
  • Je frontmanem nejdéle fungující české skupiny Olympic. Kapela, kterou proslavily hity jako Želva, Bon soir mademoiselle Paris, Dej mi víc své lásky nebo Jasná zpráva, příští rok oslaví šedesát let na scéně.
  • Je majitelem nahrávacího studia Propast, které se nachází nedaleko Stříbrné Skalice ve středních Čechách.
  • V letech 1993 - 1996 byl předsedou Ochranného svazu autorského.
  • Je potřetí ženatý a má čtyři děti: dceru Martu, Elišku, Anežku a Rozárii. V roce 2001 mu zemřel jediný syn Petr.

Před pár lety se hodně mluvilo o #MeToo. Dokážete zhodnotit, v čem se vztah hudebníků a žen změnil za posledních 60 let, co děláte hudbu?

Jak už jsem říkal, šedesátky byly v tomto na vrcholu. Teď je společnost přece jen trochu umoudřená a upozaděná, i kvůli #MeToo. Já jsem nikdy v životě holku neznásilnil, ani mě to nenapadlo. Ale samozřejmě jsem s fanynkami udržoval dobré styky, měl jsem je rád a vždycky se mi holky líbily. Mně je skoro osmdesát, co já bych chodil za holkami, ale ti mladí kluci se podvědomě trochu bojí, co si můžou dovolit, a co ne. Máme tu atmosféru strachu. My jsme běžně ty holky brali takhle za bok a něco jsme jim šuškali. Dneska se obávám, že si to každý kluk třikrát rozmyslí.

Máte dojem, že hranice, co je v pořádku a co není v pořádku, nejsou jasně nastavené?

To je bohužel těžký, na to musí přijít až soud. Rozhodně není v pořádku znásilnění, o tom není debata. A určitě není v pořádku, když někdo zneužije svého nadřízeného postavení, když například šéf vyhrožuje sekretářce, že ji vyhodí, pokud se s ním nevyspí. To se mi fakt nelíbí. Ale jinak je obtížný rozpoznat, co si člověk může a nemůže dovolit. My jsme vždycky šli s holkami na procházku s tím, že ji nakonec aspoň políbíme nebo si sáhneme. Dneska má kluk hrůzu, že si sáhne a dostane pět let kriminálu. To jsou nepříjemné věci.

Není tou hraniční věcí jednoduché slovo "ne" či "nechci"?

Jasně, když řekne ne, tak ne. Ale zase víme z historie, že holky vždycky říkají ne. Já jsem se ale tímhle problémem nikdy nezabýval, já žádného kostlivce ve skříni nemám, takže nemám důvod se bát. Já jsem se všemi holkami byl vždycky kamarád a nic zlého jsem jim nedělal, takže osobně nemám problém.

Jaké jsou pro vás tři nejdůležitější atributy u ženy?

Bude to dost podobné jako u muže, jako u kamaráda. Sex je pro mě samozřejmě určitě nadstavba, ale v první řadě si s holkou musím rozumět, musí mě bavit, co říká, a ji musí bavit, co říkám já. S manželkou máme od sebe velký rozdíl, a když jsme si nedávno povídali, proč do vztahu se mnou šla, tak mi odpověděla, že u mě cítila obrovský pocit bezpečí. Že cítila, že ji ochráním.

V části Sudet osvobozených Američany mají větší podporu komunisté, říká Jurajda | Video: Martin Veselovský

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

reklama
reklama
reklama