reklama

Slováčková: Už nechci být „ta holka od žížaly Julie“. Je to vzpomínka, která mě bolí

Od malička je v pracovním životě spojována se svými slavnými rodiči. Po boku své matky Dagmar Patrasové či otce Felixe Slováčka vystupovala na pódiu a v televizi už od útlého dětství. A nad otázkami o vlastní rodině mávne rukou. "Bojím se, že bych selhala jako máma, že bych tuhle roli nezvládla," přiznává.

Mám spoustu jiných témat, která v sobě držím. Na ně ale ještě nevyzrál čas, vytáhnout je na světlo. Dost možná ten čas ani nenastane, říká Anna Julie Slováčková.
Mám spoustu jiných témat, která v sobě držím. Na ně ale ještě nevyzrál čas, vytáhnout je na světlo. Dost možná ten čas ani nenastane, říká Anna Julie Slováčková. | Foto: Jakub Plíhal

Zatímco se pracovní život Anny Julie Slováčkové se slavnými rodiči neustále dával do tradiční spojnice, v dětství je ve skutečnosti vídala jen málokdy. „Nikdy jsem ale od nich nic v životě nedostala zadarmo,“ podotýká dnes šestadvacetiletá zpěvačka a herečka, která je hrdá na to, že si vlastní kariéru buduje zcela sama, především bez pomoci své slavné matky či otce.

„Vlastně mě v hodně věcech vychovaly chůvy,“ vysvětluje Anna Julie Slováčková, která se v poslední době ukazovala na televizních obrazovkách v seriálu Ordinace v Růžové zahradě. A když se chtěla někdy jako malá holka vyplakat, raději předstírala, že je vše v pořádku. „Vždycky jsem si v sobě nechávala veškeré smutky, nechtěla jsem jimi nikoho otravovat,“ vzpomíná Slováčková a takovému způsobu zacházení se svými emocemi přisuzuje i důsledek - před dvěma lety jí našli rakovinu. Rok procházela léčbou a letos na jaře veřejně prohlásila, že je už vše úspěšně za ní. Jenže se začali objevovat  další „strašáci“ a otevíraly se životní otázky, před kterými už nechce utíkat a které často souvisí právě s její rodinou. 

Na začátku byla deprese, covid plány překopal

„Ještě před rokem bych vám nezavolala, abychom krátce před setkáním změnily místo rozhovoru,“ vítá mě těmito slovy mladá umělkyně, když se potkáváme v malém parčíku nedaleko jejího bytu v centru Prahy. Původně jsme se plánovaly potkat o pět stanic tramvají jinde. Prozrazuje, že jí není dobře a nechce se jí nikam daleko chodit. A ještě předtím, než zapnu diktafon, telefonuje do ordinace lékaře s prosbou, zda by ji dneska vzal na prohlídku. 

V polovině srpna Slováčková pokřtila před skutečným publikem své debutové album a termíny koncertů jí plní diář dlouho dopředu. Cítí se konečně spokojeně, ale na začátku roku, kdy jsme se poprvé kvůli rozhovoru setkaly, na tom byla jinak. „Tehdy jsem měla hroznou depresi,“ přiznává Anna Julie Slováčková, kterou v únoru rovněž trápilo i ohlášení konce natáčení seriálu Ordinace v Růžové zahradě, v němž hrála zdravotní sestřičku. „Tehdy jsem neměla žádnou vidinu něčeho hezkého. Vydat album, propagovat ho a ještě dělat koncerty je v dnešní době neuvěřitelně složité. Událo se ale hodně věcí, o kterých jsem si na začátku roku říkala, že je nezvládnu. Ale kamarádi mi nyní říkají, že jsou na mě pyšní, že jsem to dokázala,“ usmívá se zpěvačka a při usrkávání teplé kávy se zadívá do dálky. 

Rozvzpomene si na svého osmasedmdesátiletého otce Felixe Slováčka. Ten ve svém pokročilém věku stále plní koncertní sály a nevynechá den, kdy by necvičil na saxofon, a to jen proto, aby si zachoval nátisk i hbité prsty. 

„Táta je pro mě profesně velký vzor, je to velký dříč. Někdy mu říkám, aby si od toho hraní odpočinul, ale nikdy nepovolí. Má pořád nad sebou bič a chce být stále lepší a lepší,“ popisuje Slováčková, která má svůj vlastní sen o hudební kariéře. Chtěla by být stejně jako její otec slavná ve světě a koncertovat alespoň po Evropě. 

Nad otázkou workoholismu ve spojení se svým zdravím se zamýšlí jen krátce. „Už v době, kdy mi řekli, že jsem nemocná, jsem měla zvolnit. Já jsem ale do toho začala šlapat o to víc,“ přiznává a dodává, že když je doma sama, je to pro ni neúnosné. „Kopu se pak do zadku a začnu myslet na hlouposti. Práce mi pomáhá se takovým myšlenkám vyhnout,“ vysvětluje. 

Rodiče viděla častěji v televizi než doma

Klasický model, kdy by se rodina setkávala večer u jídla, Slováčková nezažila. Jako malá se mnohem častěji vídala s chůvami než se svými rodiči, ti se v době jejího dětství často objevovali na televizních obrazovkách nebo koncertovali po světě. „Já jim to nevyčítám. Rodiče udělali v tu dobu vše, co mohli. Hnali se ale za kariérou na úkor nás,“ dodává vážně mladá umělkyně, která má ještě o 12 let staršího bratra Felixe. 

Jak ale s přibývajícím věkem přiznává, i to je možný důvod, proč nad případným založením rodiny uvažuje s větším strachem. „Z těhotenství mám negativní strach. Bojím se, že bych selhala jako máma, že bych tuhle roli nezvládla. Plánované těhotenství bych proto u sebe neviděla jako reálné,“ dodává tiše. 

Nad otázkou, co jí takový strach mohlo způsobit, se dlouho zamýšlí. „Asi bych spíš chtěla dítě adoptovat, pomoct tak nějaké duši, která je odsouzená svými rodiči zůstat sama. Dítěti se budu chtít věnovat na 150 procent, byl by to moment, kdy by moje kariéra šla prostě na delší dobu stranou,“ vysvětluje rozvážně Slováčková. V nejbližších měsících se ale své práci chce plně věnovat, proto myšlenku na rodinu zatím odkládá.

„Odmalinka jsem vždycky před ostatními předstírala, že jsem ta silná holka, která všechno zvládne a nerozbrečí se,“ vypráví umělkyně, která své prostřední jméno „podědila“ po známé postavičce žížaly z repertoáru své matky, Dagmar Patrasové. A ztiší svůj hlas, aby ji snad nikdo z lavičky na Olšanských hřbitovech nezaslechl: „Vždycky jsem tu chtěla být pro všechny, ale začala jsem pak přicházet na to, že nikdo tu nebyl pro mě,“ dodává s tím, že si své bloky odhalila teprve nedávno, když namlouvala audioknihu. „Text byl o tom, že nejhorší věc, kterou člověk může udělat, je, že potlačí své emoce. Teď už je konečně také vyjadřuju, a proto si najednou všichni myslí, že jsem hysterická,“ vykouzlí na rtech nepatrný úsměv. 

Už nechci být „ta holka od žížaly“

V polovině února vydala s kapelou své debutové album, jehož křest kvůli opatřením neustále oddalovala. Nakonec ho pokřtila letos v srpnu, před živým publikem. „Mým obrovským snem je, abychom byli s kapelou úspěšní, minimálně v Česku, ale je to jako na houpačce. Vlastně jsem ještě nepřišla na to, co lidi tady od hudby teď vlastně chtějí. Snažím se dělat všechno kolem muziky upřímně, nechci se za ni nikdy stydět. Ale nebudu lhát, kdybych nenatáčela seriál, neučila a neměla jiné aktivity, jako hudebnice bych v posledních dvou letech vzhledem ke covidu byla dost v minusu,“ přiznává Slováčková, kterou role zdravotní sestřičky v "Růžovce" baví.

„Hrozně ráda bych si zahrála v pohádce, v takové té klasické staré české pohádce, která se už moc v poslední době neprodukuje. Nebo bych zůstala v seriálech. Líbí se mi, jak to tam běží jako na pásu,“ dodává. 

„Cejch“ slavných rodičů, jak tomu sama říká, ji ale pronásleduje pořád. „Zvykla jsem si na to, že jsem pro některé stále ‚ta holka od žížaly Julie‘ nebo ‚ta protekční dcera slavných rodičů‘, ale někdy to ohromně zabolí a já ani po těch letech nevím, jak se s tím vypořádat,“ přiznává. 

Anna Julie Slováčková (25)

Anna Julie Slováčková (25)

  • Pochází z umělecké rodiny. Její matka, Dagmar Patrasová, je známou herečkou a zpěvačkou. Otec Felix Slováček, skladatel a klarinetista, vede úspěšně dlouhá léta svůj vlastní big band.
  • Jako zpěvačka ztvárnila několik rolí v řadě muzikálů, například ve Sněhové královně nebo Krysaři.
  • V roce 2016 se zúčastnila druhé řady soutěže Tvoje tvář má známý hlas, o rok později se začala pravidelně objevovat v seriálu Ordinace v růžové zahradě. Účinkuje také v divadle Semafor.
  • S kapelou nesoucí její jméno vydala po více než pětileté existenci v polovině února debutové album Aura. Písně na album tvořila společně se skladatelkou a zpěvačkou Patricií Fuxovou.
  • V říjnu 2019 oznámila, že bojuje s rakovinou prsu, a nastoupila na chemoterapii. Na podporu onkologickým pacientům nazpívala s Pokáčem v květnu minulého roku píseň I když jsme plešatí.

Onkologická nemoc, která jí do života minulý rok razantně zasáhla, ale ukázala několik zásadních věcí v jejím životě. „O žádné špatné zkušenosti nebo situaci už neříkám, že mi ubližuje. Přestože z ní mám pak třeba šrámy na duši, v závěru se snažím, abych si z ní vzala jen to dobré,“ přemítá mladá herečka, kterou nejvíc v době léčby podporoval její otec a nejbližší přátelé. A pochybnosti, zda se její zdraví může kdykoliv opět zvrátit, si nepřipouští. „Strach je přirozená emoce v mnoha momentech života, snažím se proto myslet pozitivně a nijak si už nepřipustit, že by se mohla nemoc vrátit,“ pohrává si s dlouhými blonďatými vlasy, o kterých si mohla ještě loni kvůli probíhající chemoterapii nechat jen zdát.  

Na něco ještě nepřišel správný čas 

Bulvární média jednu dobu propírala i tvar jejího těla. V průběhu léčby se postava Slováčkové proměňovala, nabrala několik kil navíc. Mladá zpěvačka na svůj nový tělesný stav zareagovala na sociálních sítích - zveřejnila fotografii, na které stojí před zrcadlem a odhaluje i stehna s celulitidou. „Kdyby mi dneska bylo dvanáct a viděla bych ty dokonalé fotky holek z Instagramu, nedala bych to,“ komentuje současný trend v chování mladých lidí na sociálních sítích.

Sama na populární platformě sdílí především nevyretušované fotky, aby tak podpořila hnutí za reálné snímky. „Cítím, že vlastní tělo pořád nevnímám správně, je to asi celoživotní cesta. Ale když si říkám, že začnu konečně sportovat, tak to nedělám proto, abych zhubla. Po prodělané nemoci jsem si uvědomila, že jediné, co chci, je, aby moje tělo bylo v kondici a v pořádku,“ dodává rezolutně s tím, že velký krok udělala přednedávnem ve svém šatníku.

„Dřív jsem si schovávala oblíbené kousky oblečení s myšlenkou, že do nich jednou zhubnu. Ale to se nestane. Teď třeba kalhoty, které mi jsou menší, vezmu a raději dám do charity nebo kamarádce. Už se tím, že bych měla do nich shodit pár kil, nechci stresovat,“ říká Slováčková a přiznává, že už se netrestá za to, že večer při otevření ledničky tak „trochu zhřeší“. „Někdy sním třeba kousek čokolády nebo si dám tři lžíce zmrzliny a už si to nevyčítám. Teď už jen chci, aby bylo moje tělo spokojené.“ Pak ale sklopí oči. „Mám v sobě spoustu jiných témat, která v sobě držím a jsou pro mě náročnější než řešení vlastního těla, ale ještě nevyzrál čas je vytáhnout na světlo a dost možná ten čas ani nenastane,“ uzavírá. 

Mohlo by vás zajímat: Bála jsem se léčby, nechtěla jsem přijít o vlasy (2020)

Měla jsem strach ne z nemoci, ale z léčby, z toho jak to vezme okolí, ne o sebe. Mluvit o tom veřejně je terapie, s kamarády jedeme černý humor. | Video: Daniela Drtinová

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

reklama
reklama
reklama