Když si vás člověk najde na Wikipedii, dočte se mimo jiné, že "Apolena Rychlíková se sama označuje za feministku". Je to stále něco, co je potřeba takto deklarovat?

Já jsem se za feministku začala označovat vědomě v době, a to už je mnoho let, kdy jsem měla pocit, že je to slovo toxicky zatížené, a bylo mi to líto. Minimálně moderní československá historie, a zvláště ta demokratická, je plná důrazů na rovnost žen a mužů, a nemusíme se rozhodně bavit jen o Tomáši Garriguovi Masarykovi, který sám sebe sice neoznačoval za feministu, protože to slovo tehdy neexistovalo, ale za člověka, pro kterého je rovnost obecně jedním ze základních pilířů demokracie. Celá naše historie má významné feministické postavy a trochu jsme na ně zapomněli. Přišlo mi důležité se k tomu odkazu přihlásit, protože jej považuji za základní při uvažování o československé a české identitě.

Ptala jsem se na to proto, že vám lidé často přisuzují i přízviska, s nimiž nesouzníte, třeba aktivistka. Přemýšlela jsem proto, nad čím z toho máte kontrolu a co se tam připletlo proti vaší vůli.

Každý člověk, který vstupuje do veřejného prostoru, si musí uvědomit, že kontrolu nemá. To ale neznamená, že by se nemohl naučit nastavovat si hranice. Myslím, že i pro mě byl důležitý moment umět se ozvat ve chvíli, kdy mi něco nesedí, považuji to za dezinterpretaci nebo za pokus zdiskreditovat mě. Je dobré se za sebe umět postavit, ale člověk, zvlášť žena, se to učí postupně. Zrovna feministka je ale vědomá volba.

Web Refresher nedávno udělal anketu mezi poslanci a poslankyněmi. Ptal se jich právě na to, zda se považují za feministy či feministky. Některé zvlášť úsměvné odpovědi, jako "pro ženy mám slabost", začaly kolovat po internetu. U vás na webu Alarm se ale objevil také komentář, který zdůrazňoval, že se vlastně v české politice jedná o zlepšení a že kladných odpovědí bylo poměrně dost. Jak to vidíte vy?

Snažím se odlišovat symbolickou a reálnou rovinu. Nepřekvapilo mě to, že se někteří lidé neidentifikují s feminismem, to je naprosto legitimní volba. Nemyslím si, že je nutné to automaticky spojovat s nechutí k rovnosti žen a mužů. To, co ale zajímá mě, je, do jaké míry se ti, kteří a které se k feminismu hlásí, snaží uplatňovat feministické principy dovnitř vlastního politického konání nejen ve smyslu schvalování zákonů, ale i přemýšlení o infrastruktuře politiky, která je stále dost patriarchální. V tomto ohledu si myslím, že byť jsou kroky postupné a k lepšímu, rozhodně nám ještě velký kus změn zbývá. A to i u stran, politiků a političek, kteří mají k tématům rovnosti žen a mužů blízko.

Apolena Rychlíková (33)

• Novinářka, dokumentaristka a komentátorka.
• Na stránkách internetového deníku Alarm se věnuje tématům genderové rovnosti, sociální problematiky nebo politiky, externě pak spolupracuje s Českým rozhlasem. 
• Vystudovala Katedru dokumentární tvorby na pražské FAMU. Do povědomí veřejnosti se dostala díky dokumentu Hranice práce, který v roce 2017 získal cenu Česká radost za nejlepší český dokument na Mezinárodním filmovém festivalu Ji.hlava.
• V květnu 2021 vyšel investigativní článek, v němž promluvily oběti exposlance Dominika Feriho. Pracovala na něm spolu s novinářem Jakubem Zelenkou. 
• V červnu 2021 získala v rámci soutěže Novinářská cena Novinářskou křepelku pro žurnalisty a žurnalistky do 33 let. 

Odpověď "jsem pro rovnost, ale nejsem feminista nebo feministka" mě překvapuje.

Ta anketa ukázala, nakolik narážíme na chápaní slova feminismus - někteří politici ukázali, že vůbec nemají páru, co znamená. Myslím, že nejhorší byly odpovědi, v nichž nebyli poslanci a poslankyně vůbec schopni pochopit, na co se autorky ptají. A někteří dotazovaní se s pojmem feminismus jednoduše neztotožňují. Byla bych ráda, kdyby tento pojem byl v našem slovníku normalizovaný a nebáli jsme se k němu přihlásit. Zároveň je potřeba si uvědomit, že před pár lety nebyla debata o feminismu v Česku vůbec rozvinutá, stejně jako u mnoha dalších takzvaně progresivních témat. Politická třída má tendenci sama sebe chránit a občas zůstává v určitém slova smyslu pozadu právě z opatrnosti. To samé sledujeme u klimatické krize.      

To jsme mohli pozorovat i v případě kandidátky na prezidentku Danuše Nerudové, která řekla, že není feministka. Zároveň se vyfotila na romském festivalu Khamoro. Znamená to, že je v Česku problematičtější přihlásit se k feminismu než k romské komunitě, čehož se politici také často bojí?

To je určitě zajímavé. Danuše Nerudová má rozhodně nějaké důvody, proč se neoznačuje za feministku, a pravděpodobně jí tedy ani není. Zároveň je jedinou ženskou kandidátkou na prezidentku, což kvůli přetrvávajícímu tlaku na ženy v politice oceňuji jako samotný fakt. Vnímám tam ale rozpor v tom, že pracuje s  vizuály, které odkazují přímo k ženskému akcentu a pracují s ženskou identitou. Zvolení první prezidentky by pro nás bezpochyby byl historický moment. Já v její kampani sleduji i vlivy kampaně Hillary Clintonové, je ale otázka, zda je zrovna tato politička se svou neúspěšnou šňůrou pro marketing zajímavá. Také tam cítím příchylnost k tomu vytvářet z Danuše Nerudové českou Zuzanu Čaputovou. To je velmi nepříhodné přirovnání, slovenská prezidentka je úplně odlišná figura. Mají společné jen to, že jsou blonďaté a ženy. Navzdory hodně akcentovanému ženství v kampani a cílení na mladé lidi a na ženy se k feminismu nehlásí. To vnímám jako marketingový rozpor, kterému nedokážu porozumět.

O zaměření Danuše Nerudové právě na mladou generaci jste mluvila i v podcastu Čekání na prezidenta. Proč si vybrala jako cílovou skupinu právě mladé? Byla to díra na trhu?

Rozhodně je to díra na trhu, ale otázka je, proč nedokázala opustit určitý paternalismus, který k mladé generaci chová, když ji opakovaně nazývá avokádovou generací a neumí úplně vnímat, co dnešní mladí prožívají. Místy to působilo až necitlivě. Je to fenomén, který se českou politikou táhne. I když Poslanecká sněmovna i Senát mládnou, zájem o voličskou skupinu mezi 18 a 35 je strašně malý. Chápu, že chce Nerudová na tuto skupinu cílit, otázka je, jestli se jí to povede, protože mladí lidé patří k méně spolehlivému elektorátu. Pro její marketingový tým bude nutné začít brát problémy mladých vážně. Bylo by hrozné, kdyby tento elektorát vytěžila jen proto, aby ji katapultoval do nejvyšších pater politiky, a pak se k němu obrátila zády. Mohlo by to být traumatizující pro mnoho skupin.

Z posledních dat to zároveň vypadá, že šance Danuše Nerudové rostou v posledních týdnech nejstrměji. Čím si to jako komentátorka vysvětlujete?

Myslím, že volební predikce jsou vždy o náhodě a mediálním momentu, které  Nerudová začala obracet ve svůj prospěch, a v kampani se také začala chovat obezřetněji. Také si myslím, že lidé jsou unavení ze silového způsobu vládnutí, které se promítá do současných bojů na poslanecké půdě, kde jsme svědky neustálých hádek mužů. Bude zajímavé, jestli Andrej Babiš v říjnu oznámí kandidaturu, nebo se uchýlí k tomu, že do prezidentského boje vyšle jinou velmi oblíbenou ženu české politiky, což je Alena Schillerová. To by mohl být opravdu zajímavý souboj i z ženského hlediska, protože ani jedna z nich nereprezentuje úplně ženskou emancipaci, ale zároveň jsou tvářemi jistého typu ženské emancipace u nás.    

Jak to přesně myslíte, že nereprezentují ženskou emancipaci?

V tom smyslu, že se Nerudová nepřihlásila k feminismu, ačkoliv by rozhodně mohla - neměla dle mého co ztratit. Její pozice je privilegovaná a je otázka, jestli někdy aktivně vytvářela podhoubí pro to, aby ženy dosáhly úspěchů, kterých dosáhla ona. Alena Schillerová by se rozhodně neoznačila za feministku, ale její emancipační síla tkví ve velké absenci žen jejího věku v české politice na takto vysokých pozicích, jejím sebevědomém vystupování i v tom, že je upravená a vypadá dobře. Takovou ženu generace mých rodičů v politice nepoznala. Pro určitý typ žen, které se nemají v českém politickém prostoru s kým ztotožnit, může být vzorem. To vnímám jako emancipační element. Je to zajímavá genderová otázka, která se nad Alenou Schillerovou vznáší. Jakkoliv já se s ní v ničem neshodnu, přijde mi podstatné tohle vnímat a vidět.    

"Alena Schillerová může být pro určitý typ žen vzorem," vysvětluje novinářka. | Foto: Radek Vebr

Když o tom mluvíte, uvědomuju si, že někteří komentátoři zmiňují, že vystupování Aleny Schillerové je starším ženám sympatické.

To mi přijde důležité. Mediální prostředí je k Aleně Schillerové pochopitelně kritické, zvláště muži komentátoři často nevidí, v čem je talentovaná a jakou díru zaplnila. Pro polistopadovou generaci lidí, kteří mají k šedesátce, zvláště žen, splňuje nároky příběhu o úspěšné ženě, která to někam dotáhla a která se navzdory tomu, že jí táhne na šedesátku, nebojí o sebe pečovat a vystupovat sebevědomě. Takových postav v jejím věkovém rozmezí ve veřejném prostoru moc nemáme.

Zmiňovala jste muže komentátory. Vy jste jednou z mála žen komentátorek, komentáře vám vycházejí jednou týdně v Českém rozhlase. Setkávám se s tím, že když oslovuju expertky s žádostí o vyjádření, někdy mají pocit, že už nemají co říct nebo že jsou v médiích příliš často. Musela jste také bojovat s něčím takovým?

Já jsem se komentátorkou stala ve velmi mladém věku a až před časem mi někdo řekl, že na žurnalistice se studentům říká, že je to žánr, který se má dělat až v určitém věku, jako by to nutně mělo znamenat zralost. Myslím, že je to omyl, mladá generace je zvyklá číst zahraniční média, vstřebávat současné trendy a tvořit si na ně názory. Cítím to i na sobě v tom, jak mi začíná ujíždět vlak. Nemusela jsem tuto bariéru překonávat, protože jsem vždycky byla pozvaná do prostředí, kde byly podporovány aspekty toho, jak vnímám svět. Stejně tak byla vždy ochota vést dialog o formě a dávat mi zpětnou vazbu, ať už v Salonu Práva, kde jsem začínala, v prostředí Českého rozhlasu nebo v mém domovském Alarmu. Také si myslím, že novinářská pozice je odlišná od expertní, kde je člověk často ponořený ve výzkumech, a rozumím tomu, že tito lidé cítí extrémní odpovědnost, aby v médiích neřekli něco špatně. Nechci tím říct, že v novinařině to nevadí, vadí to velmi, ale je to trochu servisní služba a člověk si na to musí zvyknout. Jeho povinností je své texty obhajovat a vysvětlovat.    

To jste ale mluvila spíše o vnějších faktorech. Mě by zajímalo, jak to prožíváte vnitřně.

V poslední době silně přemýšlím nad tím, proč komentářová žurnalistika zabírá tak velkou část mediálního prostoru. Mnohem větší práce je umět se dobře naučit psát reportáž nebo dobře vést rozhovory. Je to neduh české žurnalistiky a já jsem jeho součástí. Občas jsem z toho unavená a dovolím si na něco názor nemít. Dříve jsem žila v tom, že si o všem musím něco myslet. Postupně jsem si řekla, že jsou oblasti, v nichž se orientuju lépe, a ty bych chtěla rozvíjet. Zbytek můžu nechat ostatním.

Inflaci komentátorů v českých médiích jste zmiňovala i v knize Novinářky Lindy Bartošové. Přemýšlíte kvůli tomu, že s komentováním skončíte?

Až budu mít pocit, že novinářská obec pravidelně a důsledně zahrnuje pohledy mladších lidí a žen, budu ráda, když budu moct odejít. Reprezentuju segment, který v médiích dlouho chyběl, a proto mě k němu taky pozvali. Souvisí to se snahou o diverzitu ve veřejném prostoru. Komentáře jsou dobrý žurnalistický trénink a pořád hledám cesty, jak se v tom zlepšovat, ale mnohem raději bych psala reportáže nebo analýzy. Současná situace mi to ale nedovoluje i proto, že se novinařinou živím a jedna z mých pracovních pozic je komentátorka.

"Večírkovou" premiérku Finska podpořily stovky žen. Sdílejí divoká videa z párty

Žena

Jako komentátorka jste se vyjadřovala mimo jiné ke "kauze" finské premiérky Sanny Marinové. Potom co uniklo video, jak tancuje na večírku s přáteli, musela se zodpovídat veřejnosti a podstoupit test na drogy. Nedávno bylo zveřejněno další video, kde se premiérka znovu omlouvá a přitom pláče. Na sociálních sítích jsem viděla několik komentářů o tom, že "vydírá slzičkami". O čem to podle vás vypovídá?

Pamatuji si obdobnou situaci z českého prostředí. Šlo o videozáznam soudu, který vedla pirátská poslankyně Olga Richterová proti ženě, která způsobila celý řetězec nenávistných útoků proti ní. Richterová v soudní síni plakala a říkala, že jí chodily zprávy s výhrůžkami smrtí, znásilněním nebo s tím, že si najdou její děti. I v českém prostoru jsem se setkala s názory, že tohle mají političky vydržet. Myslím, že je to toxické, a u Sanny Marinové se to znovu objevuje. Je samozřejmě něco jiného, když brečí Andrej Babiš z určité vypočítavosti, a když Olga Richterová po měsících kyberšikany.

Politika ale obecně není neemocionální disciplína. Vytvářet distinkci mezi emocionalitou a racionalitou je strašně nezdravé, protože čistě racionální uvažování mohou mít asi jen psychopati. Byla bych hrozně ráda, kdyby se to začalo měnit. Stejně jako do politického marketingu patří emoce, patří i do prožívání lidí, kteří politiku reprezentují. Naštvání a vztek jsou také emoce, tak proč by nemohly být lítost nebo pohnutí? Proč vyžadujeme od politiků a političek, aby nebyli emocionální? V tomto kauzu Sanny Marinové vítám. Myslím, že je dobře, že ukazuje, že politika nesmí být odosobněným prostředím bez emocí. I lidem, kteří vykonávají politiku, se mohou dít věci, které je zraňují. Není slabost to umět dát najevo. Kolikrát je větší odvaha rozbrečet se na veřejnosti než se tvářit, že se mi nic nestalo.

"Politika nesmí být prostředím bez emocí," je přesvědčená Rychlíková. | Foto: Radek Vebr

Na druhou stranu ženy, které postavily svou kariéru na silovém projevu, bývají také zesměšňovány.

Stoprocentně. Prostředí pro ženy v politice je jedno z nejnáročnějších a mělo by se o tom mluvit. Včetně toho, že politika není uzpůsobená k tomu, aby političky byly zároveň matkami. Teď jsou schůze sněmovny, které trvají dva tři dny. Chceme toto přijímat jako normu? A to i z hlediska pracovních podmínek, jsou tam lidé, kteří kvůli nekonečným průtahům a obstrukcím spí ve své kanceláři a nemohou se jít osprchovat. Jsou pak schopni rozhodovat o tak důležitých věcech? Bývalý premiér země se chlubí, že vstává ve čtyři ráno a pracuje celý den. To si může dovolit Andrej Babiš, ale ne pečující žena. I proto politika zůstává mužskou disciplínou.

Mluvila jste o útocích na ženy ve veřejném prostoru v souvislosti s Olgou Richterovou. Nevyhýbají se ale ani vám. Přemýšlela jste nad tím, proč jste na sociálních sítích častým terčem urážek právě vy?

Jasně že jsme nad tím párkrát přemýšlela. Zároveň vím, že na Twitter chodí specifická sorta lidí a je to velmi nevybíravé a toxické prostředí. V reálném světě to takhle nefunguje. Chápu, že pro určitou část lidí symbolizuju spíše figuru než reálného člověka. Myslím, že takové zkratkovité uvažování je běžné. Jsem na to ale zvyklá, je to riziko vstupování do veřejného prostoru. Problém je, když to přesahuje únosnou mez a je to zaměřené třeba na sexualizované násilí, na násilí obecně nebo na neustálé komentování vzhledu. To určitě několikrát negativně působilo na mé duševní zdraví.

A když to překročí únosnou mez, řešíte to?

Rozhodně, jsem velká propagátorka terapie, sama na terapie chodím, mám hroznou výhodu v tom, že v médiu, kde pracuju, mám ohromnou podporu. To mi pomáhá držet si od toho zdravý odstup. Je také dobré se občas odstřihnout od mediálního prostředí. Jsem také filmařka a v tomto oboru se pohybuju v tak harmonickém a příjemném prostředí, až mě ten rozdíl od novinařiny udivuje.

Linda Bartošová: K práci v televizi jsem měla nezdravý vztah. Potřebovala jsem odstup

Žena

V knize Novinářky jste říkala, že nejste taková ranařka, jak vypadáte. Myslíte, že tak na lidi působíte?

Občas určitě, ale sama sebe tak nevnímám. Vím, že na někoho to může dělat tento dojem, protože nemám problém pojmenovávat věci způsobem, který považuju za správný. Pro ženy ve veřejném prostoru je občas těžké umět si vybudovat pozici, v níž se za sebe umím postavit. Výzkumy dokládají, že častěji přistupujeme k některým věcem spíše s vděkem než se sebedůvěrou. Když si člověk nastavuje hranice, může pak působit arogantně nebo tvrdě. Je to jedna z věcí, kterou jsem se naučila až s přibývající sebedůvěrou v práci, kterou dělám.

Ve vaší novinářské práci byl v poslední době asi nejvýraznější text o Dominiku Ferim a jeho obětech, na kterém jste pracovala s novinářem Jakubem Zelenkou. Na Seznam Zprávách vyšel komentář Daniela Zemana, který tvrdí, že se po roce od vydání textu oběti přestávají bát a sexuální násilí je mnohem méně bagatelizováno. Myslíte, že měla vaše práce takový dopad?

Asi jo. Byla to jedna z věcí, o které jsme hodně přemýšleli. Bylo to náročné, protože některé politické útoky, které směřovaly na mě i na Jakuba, byly hodně za hranou. Snaha naši práci zdiskreditovat časem utichla, což považuju za důležitý signál. Myslím, že to nastavilo normy v tom, jak o sexuálním a sexualizovaném násilí psát. Za to jsem zpětně nejvíc vděčná. Kromě toho, že je důležité vytvářet bezpečné prostředí, aby oběti sexuálního násilí, ženy i muži, zvládly zvednout hlas a mluvit o tom, co se děje, je také podstatné o tom napsat způsobem, který je nebude znovu traumatizovat a nebude bulvární. Spoustu příběhů jsme do textu ani nedali. Buď jsme nechtěli ohrozit snadno identifikovatelné lidi, nebo ten složitý systém ověřování nebyl tak stoprocentní jako u dalších případů. Nechtěli jsme jít do reputačního rizika. Zároveň kdyby tam byla jedna jediná chyba, mohlo by to ohrozit všechny ostatní ženy, které promluvily.

Mohlo by vás zajímat: Svoboda nemá být jen pro bohaté. Každý si nemůže dovolit soukromé hlídání a jesle, říká Rychlíková

Česko dává na předškolní vzdělávání čtyřikrát méně, než je průměr OECD. Hůř je na tom jenom Turecko a Mexiko, říká Apolena Rychlíková. | Video: DVTV