Vyrazte jí to cigáro z ruky aneb Kouření v těhotenství

"Já bych tý krávě to cigáro nejradši vyrazil z ruky!" Rozložitý ruměný padesátník v ušmudlaných montérkách se vůbec nesnaží tlumit hlas a významně přitom kouká na mladičkou nastávající maminku, která si i přes pokročilý stupeň těhotenství čekání na autobus krátí cigaretou.

Foto: Isifa/Thinkstock

"Já bych tý krávě to cigáro nejradši vyrazil z ruky!" Rozložitý ruměný padesátník v ušmudlaných montérkách se vůbec nesnaží tlumit hlas a významně přitom kouká na mladičkou nastávající maminku, která si i přes pokročilý stupeň těhotenství čekání na autobus krátí cigaretou.

Ona ho ignoruje. Ostatní cestující se mlčky odvracejí od obou. Nejspíš se neumí rozhodnout, co je horší. Agresivně - byť naštěstí jen slovně - napadat těhotnou ženu? Nebo riskovat zdraví nenarozeného dítěte? Určitě jste se v podobné situaci ocitli i vy? Jak jste se cítili a jaké myšlenky vám běžely hlavou?

Byla jsem úplně pitomá!

"Byla jsem úplně pitomá," přiznává Manka, maminka dvou dnes už odrůstajících dětí. "Taky jsem kouřila skoro až do sedmého měsíce. Dokonce i v práci, kde se většina věcí řešila u popelníku, na mě koukali dost divně. Jenže já nedokázala přestat. Až jsem si přečetla článek o předčasném úmrtí novorozenců kuřaček... Chuť na cigáro mě rázem přešla."

Manka měla štěstí - její děti na kouření nedoplatily. Ne vždy to ale tak dobře dopadne. Statistiky hovoří jasnou řečí: Polovina dětí ve věku do jednoho roku, které zemřely v důsledku syndromu náhlého úmrtí (SIDS), doplatila na to, že jejich matky v jiném stavu kouřily. Miminka kuřaček mají také sedmkrát nižší pravděpodobnost, že přežijí první tři roky života. Přesto celých 20 % těhotných Češek kouří.

Více se dozvíte ve článku Fuj! Nastávající maminka - a kouří! >>

Ze dne na den...

Paní Alena tolik štěstí jako maminka Manka neměla. Silná kuřačka byla už od patnácti let. Aby také ne - kouřil táta, kouřila máma, samozřejmě že "jen" doma v kuchyni! Alena otěhotněla ve dvaceti a na miminko se moc těšila. Kuřácká závislost ji ale ze spárů nepustila, k porodu se prokouřila. Honzík přišel na svět o hodně dřív. Přestože vážil necelých 400 gramů, porod vůbec nebyl lehký. Když ho Alenka poprvé chovala, rozplakala se štěstím. A teprve tehdy dokázala típnout. Navždycky.

Jejímu chlapečkovi bylo sedm měsíců. Už se smál, broukal, mrskal sebou jako šídlo. Prostě prospíval. A pak ho jednoho rána před třemi lety našla máma v postýlce bez dechu, studeného jako porcelánová panenka...

Čtěte také: Umřelo nám miminko - jak budu žít dál?

"Následující dny a noci byly strašné. Nevím, jak jsem je dokázala přežít. Prostě jsem se tupě prodýchala od jednoho okamžiku ke druhému. Nebýt toho, že mě podržel manžel, asi bych všechno vzdala. Teď čekáme druhé dítě. Taky kluka. Nekouřím sice a vím, že už nikdy nebudu, ale ten strašný strach, se kterým se probouzím, bych nepřála zažít nikomu. Snad si oddechnu za několik let, až budou synovi aspoň čtyři roky," doufá Alena.

Co si myslíte vy, co je horší? Projít si peklem viny jako Alena? Nebo dostat pár facek na stanici autobusu od úplně cizího chlapa - byť jako těhotná? Pomohlo by to ale? Či snad situace nemá řešení a je a zůstane to vždy jen na maminkách, jestli se dokážou přemoci a v zájmu svém i svého dítěte skončit se zlozvykem, který ničí zdraví?

Jak byste se na oné stanici autobusu zachovali vy? O tom můžete diskutovat pod článkem.