Titulek není nadsázkou. Bohužel. Je to doslova a do písmene pravda, která se dá vyjádřit ještě jinak: Kdo nečte, nepřemýšlí!

Mohou za to společně rodiče i škola. Jak vyplynulo z výzkumu společnosti Scio, s věkem u dětí klesá zájem o četbu. Nadšení prvňáčků časem vystřídá letargie.

Rodiče dětí většinou nečtou ani sami, natož aby ke čtení vedli potomky. Je přece daleko lehčí nechat dítě sedět u počítače, fascinované dynamikou audio-vizuálního vjemu. Představivost profesionálních výtvarníků unese dítě do fiktivního světa filmů a online her daleko snáz. A možná je ten svět i daleko barvitější než jejich vlastní fantazie. Jenže při jeho sledování jsou pouhými konzumenty. Nenamáhají vlastní hlavu, nerozvíjejí své schopnosti. Mlčí. A ztráta schopnosti komunikace a porozumění je dalším důsledkem.

Tristní situace ve škole...

"Aspoň tři knihy za měsíc přečte u nás sotva pět dětí ve třídě. Ostatní mají spoustu dynamičtější a jednodušší zábavy, která nevyžaduje tolik přemýšlení a fantazie, ať už to jsou on-line hry nebo poslech hudby," říká sedmnáctiletý Tomáš. Studuje výběrové osmileté gymnázium a ve třídě má třicet spolužáků.

Doporučujeme: Naučte děti číst genetickou metodou!

Když moc nečtou ani studenti gymnázií, jak jsou na tom ostatní děti? Ještě daleko hůř. "Z mých žáků nečte snad nikdo - možná jeden ve třídě, jestli vůbec. Jako povinnou četbu jsem žákům letos určil Orwellovu Farmu zvířat - osmdesát stránek v češtině. Literaturu ke čtení vybírám podle toho, aby měla co nejmenší rozsah a zároveň aby ji využili i v hodinách češtiny - ušetří tím čas, a to je jediný argument, který na studenty platí. Výsledek? Když jsem se zeptal, kdo knihu opravdu četl, nepřihlásil se nikdo. Dva žáci Farmu zvířat viděli jako animovaný film, ostatní si stáhli obsah z internetu," krčí rezignovaně rameny Jindřich Vobořil, učitel angličtiny na jednom z pražských lyceí.

Statistiky k tomu dodávají, že alespoň jednu knihu měsíčně přečte jen polovina českých dětí.

... ale i v rodině

Tento tristní stav odrážejí rodinné knihovny, přesněji jejich katastrofální nedostatek. „Na návštěvě u známých, ale také u některých dobrých kamarádů mě zarazí, když nemají doma knihovnu. Nebo třeba mají - a v ní dvacet náhodně sebraných knížek. Zbytek vitríny plní sklo, porcelán, suvenýry. Jak potom mají číst jejich děti, když nečtou oni sami?" ptá se Jiřina, Jindřichova kolegyně.

Jak velký vliv má v tomto směru rodina, ukazuje také názor čtenářky na webu Ceskaskola.cz. "Jako matka osmileté slečny tvrdím, že vše je o výchově. Moje dcera čte od první třídy a nikdy jsem ji k tomu nenutila. Obrázkové knížky měla od narození, ale k televizi jsme ji posadili až ve třech letech, a to na jednu pohádku za týden. Dodnes televizi nevyhledává a počítač používá zejména pro psaní textu. Naučit děti číst je práce pro rodiče a je to samozřejmě náročnější, než ho odmala posadit k televizi a mít svatý klid." 

A co učitelé?

Podle výzkumu agentury GAC má škola na čtenářství dětí téměř nulovou zásluhu. Pokud děti čtou, zasloužila se o to jejich rodina. Většina češtinářů děti od četby spíše odrazuje.

V tom se s výzkumem shoduje i mnoho rodičů na webu Ceskaskola.cz. "Škola by mohla děti ke čtení nalákat, má k tomu ideální příležitost v hodinách literatury. Češtináři ale často nacpávají žáky faktografií, místo aby se zaměřili na porozumění textu, práci s ním a schopnost ho interpretovat." Tak zní hlavní výhrady. Jenže řešení vůbec není jednoduché. Brání v něm totiž samotný školní systém.

Buď přijímačky, nebo vzdělanost 

"Učitel češtiny se sám musí naučit zajímavě, zábavně a přitom s hlubokým porozuměním pracovat s textem... Musíme to dělat jako ty děti: když máme umět číst, vnikat do smyslu textu, užívat si radosti z představování, z napětí, z toho, jak bychom se chtěli podobat hrdince nebo potrestat padoucha, musíme si opravdu hodně číst a prožívat to! A stejně jako děti musíme sdílet svou radost a své myšlenky s druhými," konstatuje na webu Kritickemysleni.cz PhDr. Ondřej Hausenblas z Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy, který je zároveň certifikovaným lektorem programu Čtením a psaním ke kritickému myšlení.

Učivo podle něj představuje jen cvičný materiál k tomu, aby se jeho prostřednictvím děti naučily číst, rozumět textu, vyjadřovat své city a myšlenky. Jenže učitel, který bude s dětmi zábavně rozebírat texty, se dostane do základního sporu se samotným systémem výuky. Pokud je místo porozumění textu nebude nutit biflovat autory, názvy děl a letopočty, značně sníží jejich šance udělat v budoucnu přijímačky.

"Dvěma pánům nelze sloužit: buď přijímačky, nebo vzdělanost," apeluje na kolegy, učitele ze středních škol Ondřej Hausenblas. "Možná si musíte vybrat, kterému pánu budete sloužit: zda hloupě napsaným přijímačkám, nebo celoživotní potřebě svých žáků dozvídat se a stávat moudřejším skrze čtení. Obojí vás bude něco stát. Za službu přijímačkám zaplatíte nudou ve výuce, pozvolným vyhoříváním a skuhráním o úpadku četby, češtiny, kultury, ale ještě tak rok dva budete mít klid od kontrolorů, zaslepených rodičů a šprtů ve třídě. Za oddanou službu čtenářství žáků budete platit konflikty s úzkoprsými kolegy a se zpupnými rodiči, ale práce ve třídě a samotné děti vás budou těšit a pořád přinášet něco nového," uzavírá.

Jakou cestou byste se vydali vy, naši čtenáři, učitelé i rodiče? Zvolili byste sázku na jistotu biflování, nebo byste raději propůjčili dětem čtenářská křídla? A myslíte si, že jsou vůbec v dnešní době potřeba? O tom všem můžete diskutovat pod článkem.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Jak mluvit s dětmi, aby nás opravdu vnímaly

Je jí čtrnáct let aneb Lolitku je třeba seřezat včas

3 problémy kancelářských krys: Stres, zád, zápěstí