reklama
 

Studentka si zahrávala s duchy - a pak hořce litovala!

"Vracejí se k nám mrtví? Nevím. Ale kdyby mi dal někdo možnost vymazat z paměti jediný zážitek, bude to určitě ten, kdy jsem se nimi setkala," napsala nám čtenářka Martina z Jablonce. Toto je její příběh.

Foto: Isifa/Thinkstock

"Vracejí se k nám mrtví? Nevím. Ale kdyby mi dal někdo možnost vymazat z paměti jediný zážitek, bude to určitě ten, kdy jsem se nimi setkala," napsala nám čtenářka Martina z Jablonce.

Většina podobných vyprávění na téma duchové se časem stane rodinnou legendou. Ale Martina se nikdy nikomu nesvěřila. Dokonce i nám napsala pod pseudonymem. "Mysleli byste si, že jsem úplně cáklá. Ale opravdu se to všechno stalo," tvrdí. Toto je její příběh.

Věčné spočinutí mrtvým!

Právě jsem nastoupila na Karlovu univerzitu a jako všichni prváci jsme měli soustředění na univerzitním táboře v Albeři. Kousek odtud je klášter, a tak jsme ke konci pobytu vyrazili za kulturou. Zatímco si všichni prohlíželi kostel, já a kamarádka Olga jsme se vydaly s baterkou do katakomb v podzemí. Já šla vpředu, Olinka za mnou svítila pod nohy.

Měly jsme divný, tísnivý pocit. Jako by se na nás pod zemí nalepilo něco tíživého, studeného. Přitom chodby byly docela obyčejné, prázdné, pravoúhle se křížily. Odbočily jsme třetí vpravo. A pak ještě jednou doprava. To už se cesta zúžila. Další odbočka vpravo. A zeď. Slepá chodba.

Prostor před námi se rozšířil do velikosti menší ložnice. Celý prostředek zabírala asi metr a půl hluboká jáma, za ní se tyčil pravoslavný kříž se spodním šikmým břevnem - a pod ním v zemi se v mihotavém světle baterky cosi lesklo. Lidská lebka.

"Co to je?" natahovala se mi Olga zvědavě přes rameno. "No... Oli... Víš... To je hrob." Zapištěla vysokým hláskem a utekla i s baterkou. Stála jsem ztracená kdesi v podzemí, sama, v úplné tmě u otevřeného hrobu. Na sítnici mi jako negativ pořád svítily obrysy kříže, hrobu a lebky, prostě filmový střih z hororu. Někde jsem slyšela kapat vodu. To byla přesně ta chvíle, kdy se moje fantazie rozhodla osamostatnit. Právě mi v představách začala živě kreslit kostlivce hrabajícího se z hlíny, když stěny znovu ozářilo světlo. Olga se vrátila.

Co myslíte, mohou malé děti vidět duchy? Jejich maminky tvrdí, že ano!

Zpátky ni krok!

Sice jí strachy cvakaly zuby, ale popadla mě beze slova za ruku a táhla za sebou ke schodům nahoru. Ani jsem se moc nebránila. Nahoře na chodbě ze mně rázem všechna tíha spadla a já se rozhodla vrátit. "Neblbni, přece nejsme malý holky, aby nás vyděsilo středověké archeologické naleziště!" přemlouvala jsem Olinu. "Ani za nic!" postavila si hlavu. "Dej mi baterku, jdu tam sama!" A šla jsem. Asi deset metrů.

Stačilo sejít několik schodů a plíživá, studená tíha na mě padla jako vlhká deka. Tehdy jsem to ještě nevěděla - což bylo moc dobře - ale teď už vím: tak se na vás pověsí mrtví. Nedokázala jsem jít dál a pokorně jsem se vrátila zpátky na světlo. Moc mi to však neulevilo.

V táboře jsem už cítila zimnici a zbytek pobytu proležela na marodce. Za dva dny jsme jeli domů, ale nemoc neustupovala. Cítila jsem se slabá, trápily mě noční můry, ve kterých se otevíraly hroby, přes den jsem se nedokázala soustředit... Trvalo to asi měsíc, než jsem se odhodlala zajít za čarodějkou. Je mi jasné, že si teď nejspíš ťukáte na čelo, ale mně to možná zachránilo život - a určitě vrátilo duševní rovnováhu, i když jsem si zpočátku připadala jako cvok.

Bílá svíce a vůně šalvěje

Ovšem jen do chvíle, než se na mě pozorně podívala. "Už vás trápí dlouho, viďte? Kde jste k němu přišla?" zeptala se, aniž bych cokoli stačila říct o svých problémech. "Nebojte, to je úplně normální. Duše mrtvých tady jsou a my se s nimi musíme naučit žít. Měli bychom jim pomáhat, protože oni kolikrát ani neví, že jsou mrtví."

Následovala meditace za svitu bílé svíčky, očistný obřad v kouři zapálené šalvěje, doma koupel ve slané vodě a spánek s červenou stuhou pod polštářem. Nebudete věřit, ale pomohlo to. Jako by mi někdo přestal odsávat energii. Od té doby se pečlivě vyhýbám hřbitovům, hororům a vůbec čemukoli, co nějak souvisí s posmrtným životem. Víte, dostala jsem strach.

Co si o zážitku Martiny myslíte vy? Stalo se vám něco podobného? Nebo šlo podle vás jen o zjitřenou pubertální fantazii? Své neobvyklé zážitky a názory můžete publikovat v diskuzi pod článkem a hlasovat o nich v naší anketě.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Zabiják pitbull a malé dítě: Neuvěřitelné záběry!

Je mi 13 let. Mám rakovinu. Umírám, ale nepláču

10 knih, které vám změní život: Doporučují slavní

Náprsenka dokonale kopírující každou křivku. Zendaya ohromila na cenách kritiků | Video: Reuters
reklama
reklama
reklama