"Otec mě bil rákoskou na koně, na kterých máma kdysi závodila. Jako dítě jsem kvílela a prosila, ať mě nechá, že už budu hodná," vzpomíná dnes čtyřicetiletá Pavlína na dobu, kdy začínala chodit do školy.

"Řezal mě za úplné pitomosti: třeba když jsem se v první třídě učila psát a písmo nebylo dost úpravné. Nebo když jsem přinesla domů nákup a v tašce se mi protrhla tatarská omáčka. Matka se rozplakala, že to musí uklízet a otec mi nařezal páskem, že jsem nedávala pozor. Vzpomínám si také, že když mi bylo šestnáct a otec mě zase jednou řezal, křičela jsem, ať mě nechá, že už jsem vělká holka a že menstruuju. Dnes mi to přijde směšné až trapné, ale tehdy jsem byla tak nešťastná, že jsem uvažovala o sebevraždě," přiznává.

Rány do výchovy nepatří

Z domova odešla v devatenácti a už nikdy se tam nevrátila. "Nevím, jestli oba moji rodiče vůbec žijí. A ani to vědět nechci. Je mi to prostě jedno," říká.

Čtěte také: Miminko Brianna: Příběh, který otřásl světem

Dnes už je z ní dospělá žena, spokojená manželka a matka dvou dětí ve školním věku. Ty mají jen jednu babičku a jednoho dědu, ale zato bezvadné. A máma si dává hodně pozor, aby při výchově neopakovala chyby svých rodičů.

"Někdy mě při výchově pořádně svrbí ruka," přiznává, "ale vzhledem k tomu, čím jsem si sama prošla, vím, že ranami se má při výchově šetřit." Ji samotnou však traumata z dětství pronásledují stále a nejspíš budou pronásledovat celý život.

Dítě potřebuje zastání

"Nejednotná výchova je sice špatná, ale úplně nejhorší, co může máma v takové situaci udělat, je nezastat se. Jestliže chybí opora alespoň v jednom z rodičů, poznamená týrání dítě na celý život," konstatuje pražská psycholožka Vlasta Svobodová.

"Přitom spoustě rodičů, kteří děti týrají, vůbec nedocházejí rozměry jejich krutosti. Často jsou přesvědčeni, že neposlušné děti prostě spravedlivě trestají. Výsledkem trestů, které provází bolest a ponížení, však bývají celoživotní traumata. Ta se mohou projevit až v pozdějším věku formou tzv. poruch osobnosti," dodává psycholožka.

Postižení při ní trpí setrvalým napětím, úzkostností, neschopností radovat ze života, potřebou vše perfektně zvládat. V období dospívání mívají týrané děti malou sebeúctu, jsou zlostné, objevují se u nich poruchy příjmu potravy, pokusy o sebevraždu, sebepoškozování. Špatně komunikují s vrstevníky i učiteli. Později mohou mít problémy v sexuálním životě.

Doporučujeme: Dítě zvané TO: Chlapec, ze kterého máma udělala otroka

Navíc ten, kdo býval bit, obvykle své děti také bije. Děti, které jsou svědky nebo oběťmi násilí, přejímají vzory chování od svých rodičů a mohou je v budoucnu využívat i ve svých vlastních vztazích: Budou přebírat buď roli agresora, nebo oběti.

Pomoc v nouzi: Azylový dům

Posledním útočištěm, které oběti násilí podpoří, bývá utajený azylový dům. Jenže ani to není ideální řešení, jen pomoc v nouzi. Postižené děti tak bez své viny na čas ztrácejí kamarády, spolužáky, dosavadní školu, někdy i kroužky, hračky, domov, jistotu. Přitom zoufale potřebují cítit lásku a bezpečí, vědět od dospělých, že násilí nikdy není jejich vina.

Jak jim alespoň trochu pomoci? Řešením může být specializovaná individuální nebo skupinová terapie s dětskou psycholožkou. Děti se v ní za pomoci odborníků učí vyjadřovat své pocity skrze kreslení, umění, vyprávění příběhů, divadlo. Dostanou tak prostor ventilovat emoce i nenásilnou podporu v prostředí důvěry a bezpečí.

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Tělesnými tresty dětí si léčí komplexy dospělí!

10 věcí, kterých v životě budete nejvíc litovat

Když muž stáhne trenýrky: Tyhle věty nikdy neříkejte