Pohádka na víkend: Křečkové spí v duchnách!
Křeček Žahour z Dolní Rybné právě táhl do své nory poslední pytel zrní, když zaslechl zvláštní zvuk. Rychle se rozběhl do spíže, protože odtamtud to určitě vycházelo. Opatrně nakoukl do úzké škvíry a ztuhl hrůzou. Spižírna byla dočista prázdná!
Křeček Žahour z Dolní Rybné právě táhl do své nory poslední pytel zrní, když zaslechl zvláštní zvuk. Rychle se rozběhl do spíže, protože odtamtud to určitě vycházelo.
Tedy, rychle, on byl už na zimu pořádně nacpaný, takže se valil jako měch. V úzké chodbičce mezi pytli se zrním skoro uvázl. Však taky nepočítal s tím, že by se tam měl letos ještě podívat jen tak. Vlastně si říkal, že až se projí nastřádaným zrním do zadní spižírny, bude možná jaro.Teď ale opatrně nakoukl do úzké škvíry a ztuhl hrůzou. Spižírna byla dočista prázdná!
V tu chvíli skoro zhubnul samým děsem. Vrazil do spižírny a koulel očima ze strany na stranu. Copak je to možné? Vždyť sem to zrní rovnal celé léto! Jak by se mohlo ztratit? Jakpak teď vydrží do března? A co když v březnu bude ještě mráz jako posledně a on se nedostane ani na kořínky trávy? Kde by teď vzal tolik zrní, pole už je dočista prázdné a vysbírané! Složil chlupatou hlavu do tlapek a ouška schlípl k hlavě. Najednou mu připadalo, že je na celém světě dočista sám.
Už mu bylo největší ouvej, když se najednou ozvalo tiché zašustění. Žahour zvedl hlavu a zdálo se mu, že ve tmě před ním se ve stěně něco hýbe. Zvedl lampičku a v jejím světle uviděl vzadu chodbičku. Nepamatoval si, že by tam nějaká kdy byla! Chvilku se rozmýšlel, drbal se na bříšku, ale pak sebral odvahu a vydal se chodbou dál.
Chodba se klikatila mezi kořeny a balvany a Žahour přemýšlel, kam asi vede. To jsem snad už pod bukovým lesem, pomyslel si, a v tu chvíli chodba skončila. Před ním se otevřela dost velká nora naplněná příjemným světlem. Křeček jen doufal, že na něj nevyskočí něco většího než je on sám. Nebo dokonce něco s mnohem většími zubisky!
Jak se tak Žahour rozkoukával, objevil, že celá nora je vyplněná pruhovanými duchničkami, na kterých je moc příjemně. Opatrně se posadil a pak si i lehl. Nááádhera! Duchničky se s ním hezky pohubovaly a hned se vyležely podle jeho bříška. Dal si tlapky za hlavu, nohu přes nohu a bylo mu krásně. Skoro zapomněl, co tu vlastně hledá.
"Pěkně vítám!" ozvalo se najednou odněkud shora. Stál tam křeček určitě menší než Žahour a měřil si hosta v duchnách. "Je to můj vynález," povídá křečík. "Duchny plněné zrním. Je to výborné na nervy. Jedna kuna si jich ode mě koupila pět a zaplatila mi v sušených švestkách!" našpulil křečík bříško.
Žahour vyletěl jak petarda. "Plněné zrním?! Mým zrním?!" a vypálil za křečíkem. Skákal z duchny na duchnu jako blecha a už se viděl jak toho skrčka cupuje. Jenže pak se za ním s rozběhem vrhl do chodbičky - a zůstal vězet zadkem v noře.
"Já ti pomůžu, třeba se dohodneme!" ozvalo se ze tmy před ním. „Sám bych tolik zrní neposbíral. A i kdybych celé léto sbíral, kdy bych šil?" Se Žahourem lomcoval vztek, ale to poleženíčko v duchnách se mu líbilo. Křečík ho vytlačil z chodby ven jako zátku.
A pak se dohodli. S výrobou začnou na jaře. Teď všechno naplánují a hlavně se na to pořádně vyspí. Plácli si, pak si natáhli budíka na duben a zavrtali se do peřin.
