Jela jsem do Španělska, abych se přiučila novým věcem. Například jsem se naučila udělat čaj a párky v mikrovlnce, přestala jsem se bát plynového sporáku. Ale přivezla jsem si domů daleko víc užitečnějších poznatků.

Třeba jsem se na vlastní oči přesvědčila, že některé národnostní předsudky se skutečně z velké části zakládají na pravdě. Na včerejším výletu do Valladolidu se všichni erasmáci (zahraniční studenti podporovaní mezinárodním programem Erasmus) drželi ve smečkách podle národností, a tak jsem jako jediná svého druhu byla odsouzena k tichému pozorování.

Češi dělají ostudu

Výsledky celodenního průzkumu nebyly nijak překvapivé ani převratné. Italové nosí sluneční brýle skutečně i v noci. Němky nejsou hezké; nemyslím to zle, ale fakt nejsou. Zato jsou fajn. Francouzky milují nakupování oblečení, šperků a kosmetiky. A taky jsou fajn. Češi si stále na něco stěžují, před kulturními aktivitami upřednostňují hospodu a jakmile se podává pití zadarmo, jsou první, koho napadne chodit si pro drink ne s jednou ale hned se dvěma skleničkami... Docela ráda jsem se od nich po hodině oddělila.

Profesorům se tyká

Začala škola. Byla jsem varovaná, že se na první hodinu, dvě, tři možná žádný profesor nedostaví, protože tohle je prostě Španělsko. Proto mě nijak nepřekvapilo, že se první Traducción y cultura nekonala. Chvíli jsem se neúspěšně pokoušela Němkám vysvětlit, že hodina prostě nebude, ale nechtěly mi věřit - u nich něco takového asi nepřichází v úvahu. Tak jsem to vzdala a vydala se na průzkum mimo město.

Španělským profesorům se tyká, to vím už ze střední. Hezky to popsal náš pan profesor na Překlad a kulturu: „Všichni jsme celý život žáky, jen já jsem žák trochu tlustší a vousatější. Když jsem studoval v 60. letech..." následováno chvilkou ticha, „já vím, co si myslíte, ale mluvím o 60. letech 20. století, nikoliv před Kristem!" Podobný přístup k nám měla většina profesorů - odstup mezi žákem a pedagogem je ve Španělsku daleko menší a vztah srdečnější. Na známkách se to ovšem nijak neprojeví.

Clooney a kubismus

Potom ale škola opravdu začala. Pouze já a pár dalších outsiderů chodíme pěšky. Drtivá většina studentů se po vzoru american highschool dopravuje po městě, které má asi 4 km na šířku, autem. První hodina byla neúměrně náročná a na druhé jsme dostali několikastránkový překlad na doma. První den!

Také jsem zjistila, že zrušili polovinu předmětů, které jsem si zapsala do povinného studijního plánu, takže ho můžu celý začít sestavovat znovu a znovu shánět všechny čtyři podpisy, dva české a dva španělské. Uh. Naštěstí se mě ujala ochotná vousatá Sara a značně mi pomohla zapadnout do studijního procesu tím, že mě vzala do školní kavárny.
 
Na angličtině z nás stařičký Američan páčil, jaký je hlavní cíl překladatele. Ani jedna odpověď se mu nezdála dost dobrá a když jsme se dali poddat, tak nás všechny překvapil: „To nejdůležitější je samozřejmě dostat za svou práci zaplaceno!" Při Malbě a kultuře zase přednášející zaperlila přirovnáním kubistického uměleckého díla k Georgi Clooneymu: o obojím můžeme říci, že se nám to nelíbí, ale nemůžeme to odsoudit, dokud to skutečně nepoznáme.

A já jsem pochopila jednu věc: zahraniční výuka, alespoň ta ve Španělsku, je daleko víc spjatá se životem - a o to víc také studenty motivuje. Co se ve škole naučí, to opravdu v životě použijí.

Poznávání světa

Vousatou Saru jsem asi týden ve škole neviděla a dnes přišla hladce oholena, takže jsem ji napoprvé nepoznala. Za velmi ekonomickou cenu 5 euro jsme se ve školní jídelně najedly k prasknutí dvěma chody a k tomu jsme dostaly i zmrzku a pití. Myšlenka, že mě nouze donutí prvně v životě vařit, se okamžitě rozplynula.

Kamarád Carlos pozval mě a polskou spolužačku Martu na večeři. Bylo to tak strašně dobré! Nacpali jsme se paellou, nachos s guacamole, tousty s kozím sýrem a marmeládou a čokoládovým dortem a zapíjeli to výborným vínem z Valladolidu. Marta okouzlená kuchařským uměním hostitele mě donutila slíbit, že příští týden připravíme podobnou hostinu s našimi národními jídly. Carlos byl samozřejmě nadšený a na moje námitky, že fakt neumím vařit, nikdo nebral ohledy. No, já jsem je varovala...

Nakonec byli z mých bramboráků nadšení. A já jsem si při jejich smažení uvědomila tu nejdůležitější věc: i když jsou Češi vyčůraní a nemají šmrnc, vždycky se budu domů ráda vracet.