reklama

Konec záchvatům vzteku: Naučte to sebe i své dítě

Když se začne vztekat dítě, máma to často nevydrží a chytne ji to taky. Naštěstí se to dá odnaučit. Vás i vašeho potomka.

Foto: Thinkstock

Pospícháte, jste v časovém presu. Jenže dítě má jiné priority: Nikam se mu nechce, a už vůbec ne rychle.

Jako správná máma pomůžete s oblékáním kabátu a bot. Pak si však prcek vzpomene, že nutně potřebuje fialového plyšáka. Bez něj prostě byt neopustí. Plyšák jako na potvoru není k nalezení. To už se dítě vzteká, pláče, dupe nohou. A vy jste nervózní čím dál víc. 

Hurá, plyšák je na světě! Potomek ovšem mezitím vypustil v nestřežené chvíli na zahradu psy, a ti tam sami zůstat nemůžou. Jenže zkuste je pochytat... Vypadá to, že se dítko dobře baví... A maminka začíná vidět rudě. To byla ta příslovečná poslední kapka: Matka ječí, dítě řve, možná padne i pohlavek.

Je vám tento scénář povědomý? Nemůžete za to vy. Viníkem je evoluce.

Co se v nás děje při hněvu? 

Jak je možné, že nás některá situace zcela vyvede z míry, jako bychom přestali racionálně přemýšlet? Mohou za to emoce. Přicházejí spontánně a bez pozvání, rozum proti nim nemá šanci. Hněv totiž patří mezi ty nejstarší a nejsilnější, kterými je lidstvo vybaveno. Reagujeme jím na ohrožení nebo překážku. A funguje to u každého stejně, ať mu je pět nebo padesát.

Zvýší se vylučování adrenalinu. Pohyby začnou být prudké, řeč úsečná. Člověk zatíná pěsti, rozšiřují se mu nosní dírky, prohlubuje se dýchání. Srdce pumpuje víc krve, rozšíří se cévy, kosterní svaly jsou v pohotovosti. Všechny změny směřují k jedinému - zvýšení fyzické síly pro boj.

Tělo ovšem musí zároveň někde ubrat, a tak se těžko koncentrujeme a kontrolujeme, myšlení je roztříštěné, ztrácí logiku. V tomto stavu často uděláme nebo řekneme něco, co nás později mrzí...

Když se emoce vymknou kontrole

Už 300 tisíc let jsme sice prý homines sapientes neboli lidé rozumní, naše základní mechanismy jednání převzaté od zvířat se však nezměnily: Boj, nebo útěk. A pro boj se ve výše zmíněném případě rozhodly obě strany.

Děti totiž mají vlastní cíle, kterým dospělí často nerozumí. To však neznamená, že jejich důležitost je menší, pro dítě rozhodně ne. Tak jako vy nechápete, proč se právě teď dítě nemůže obejít bez fialového plyšáka, stejně tak dítě nechápe, proč spěcháte nebo se zlobíte kvůli pejskům, co tak hezky dovádějí na zahradě.

Cíle matky a dítěte se ocitají ohrožení a na konflikt je zaděláno... Kdo má na hněv větší nárok?

Střet dvou hněvů

Jak ze střetu dvou hněvů vybruslit, radí Sylvia Jančiová, autorka publikace a pomůcek pro rozvoj emoční inteligence dětí s názvem Emušáci

"Všímejte si okolností, které ve vás vzbuzují hněv, a snažte se jim předcházet. Když už máte dojem, že déle nevydržíte, odejděte. Stačí do sousední místnosti. Oznamte dítěti, že jste velmi rozzlobeni a potřebujete být chvíli sami. Zhluboka dýchejte nebo počítejte.

Pokud vás pomalé dýchání rozčiluje ještě víc, jednoduše upusťte páru – bouchněte do polštáře, zakřičte si z plných plic (nejlepší jsou slova, která obsahují hlásku R) nebo si dejte deset kliků. Cokoli, abyste fyzicky dostali hněv ze sebe," radí.

"Pokud i tak k výbuchu dojde, mějte odvahu se omluvit, a to i svému dítěti. Děti mají totiž na hněv o něco větší nárok než dospělí, protože jim chybí zkušenosti, snáz podléhají emocím, méně rozumí tomu, co je společensky přijatelné a co ne," dodává.

Nebojte se, nebudete dítě rozmazlovat, jen ho svým pochopením naučíte sebeovládání. Jak totiž praví staré pravdivé přísloví, příklady táhnou... Když nebude máma křičet na dítě, nebude dítě křičet na ni. A později ani na své vlastní potomky.

"Ti lidé nechápou, o co jde." Filozof Kroupa varuje před ukrajinskou kapitulací | Video: Tým Spotlight
reklama
reklama
reklama
reklama
reklama