reklama
 

Za většinu dětských úrazů mohou rodiče, říká přední český chirurg

Mohou za dětské popáleniny vždy jen rodiče? Jak svému dítěti poskytnout první pomoc a co pro jejich další život takový úraz znamená? Přečtěte si rozhovor s předním odborníkem na popáleniny, doktorem Robertem Zajíčkem, přednostou Kliniky popáleninové medicíny FNKV v Praze.

Foto: Thinkstock

Ještě nikdy jsem se po rozhovoru necítila jako spráskaný pes. Po tom, co jsem si vyslechla slova přednosty Kliniky popáleninové medicíny FNKV doktora Roberta Zajíčka, jsem nabyla intenzivního pocitu, že jsem příliš "free" matka.

Slíbila jsem si, že už z koupelny ve chvílích, kdy se můj syn koupe, nebudu odcházet ani pro ručník. Stačí totiž vteřina...

Máte tři děti - dva kluky a holčičku. Jste jako rodič opatrnější po tom, co všechno tady na oddělení vidíte a zažíváte?

Samozřejmě.

Jak to vypadá v praxi? Už předjímáte, co by se mohlo stát a říkáte jim: "Pozor, nespadni, nelez tam, nesahej na to"?

Většina úrazů se dá předvídat. Samozřejmě že když nesete horkou konvici, a urve se vám ucho, protože to ucho je špatně udělané, je to nehoda, za kterou v podstatě nemůžete, ale měla jste ji předvídat. Ale v životě je to tak, že i když děláte, co děláte a jste opatrní vždycky, stejně se někdy může něco stát a vy to neovlivníte. Stojíte vedle dítěte, dítě spadne - třeba zakoplo, praští se do hlavy a má otřes mozku. Nebo jdete pouštět draka, ten se zamotá, snažíte se ho rozmotat, nedáváte minutu pozor a dítě mezitím spadne a má třeba zlomeninu. Takové věci se stávají a bohužel vždycky je to chyba rodičů: neměl jsem rozmotávat draka, měl jsem si všímat dítěte. Vždycky je to souhra nešťastných okolností: maminka má doma tři děti, jedno má angínu, druhé má kašel. To s angínou má horečku a potřebuje horký čaj. Maminka ho jde udělat a mezitím se nevěnuje dalšímu dítěti, které má kašel. Čaj nechá na stole a dítě ho na sebe svrhne. To všechno probíhá ve tři ráno, maminka je unavená, protože toho má hodně. Je to souhra náhod, které vedou k úrazu. Jsou to věci, které se mohou stát. Nedokážu za to nikoho soudit a kritizovat.

Zažil jste někdy podobný úraz, co míváte na oddělení, sám v rodině?

Zažil a je to hrozné. Vždycky pak nastoupí šílené výčitky svědomí. Je to hrozná zátěž pro rodinu. Trauma. 

Kde najít ten správný balanc mezi přílišnou opatrností až úzkostlivým dohledem nad dítětem a určitým uvolněným vedením, které ale může mít fatální následky?

To asi nejde tak jednoduše. Co ale jde, je minimalizovat rizika. 

Jaké tady míváte úrazy?

Například rodič jde kouřit na balkón a nechá zapalovač na stole v pokoji, kde jsou děti. Nebo jde maminka v nákupním středisku s kojencem, koupí si capuccino, které postaví do kočárku. Anebo někdo z rodičů postaví doma rozpálenou fritézu vychladnout na zem a kolem toho se pohybuje batole. Ale to je opravdu jiná kategorie úrazů. To už beru jako hrubou nedbalost a zanedbanou péči. To jsou věci, které ti rodiče musí uhlídat a přemýšlet dopředu.

Co všechno na klinice léčíte?

Popáleniny. Úrazy elektrickým proudem, chemické úrazy – poleptání. Měl jsem třeba případ, kdy dítě začalo jíst Krtka na čištění odpadu. Maminka s ním správně běžela k vodovodu, začalu mu vyplachovat ústní dutinu a kvůli tomu, jak maminka dítě tiskla k sobě, kuličky z Krtka dítěti zapadly za tričko, takže mu poleptaly kůži. Poranění elektrickým proudem jsou pak velice devastující zranění.

JAK ZABRÁNIT DEVASTUJÍCÍM POPÁLENINOVÝM ÚRAZŮM?

  • Udržujte zápalky a zapalovače mimo dosah dětí.
  • Zamezte dětem přístup k troubám a sporákům.
  • Do vany napouštějte nejprve studenou, potom teplou vodu. 
  • Otestujte teplotu vody loktem před tím, než do vody položíte dítě.
  • Omezte výskyt hraček v kuchyni pří vaření. 
  • Nenechávejte v dosahu dětí elektrické šňůry od spotřebičů.
  • Při vaření otočte hrnce a pánve, tak aby držáky byly z dosahu dítěte. 
  • Nevařte a nepijte horké nápoje (kávu, čaj) s dítětem v náručí.
  • Ubrus připevněte úchytama nebo ho nepoužívejte vůbec.
  • Děti vždy pečlivě hlídejte u táboráků a ohňostrojů. 
  • Ukládejte  domácí chemické přípravky prostředky mimo dosah dětí.

Kde všude v tomto směru číhá nebezpečí?

Nízké napětí. Kluci kolem deseti let rádi opravují lampičku, svítící glóbus... Strkají drátky do zásuvky. Druhá varianta: chlapci pubertálního věku, kteří lezou na vagóny: buď chtějí přelézt, nebo běhají po nádraží a střílejí po sobě kuličkovkama, nebo si jde nějaká šestnáctiletá holka na vagón zakouřit. Další příklad: kluk, kterého baví fotografování chce udělat ze sřechy fotografii. Nad vagónem je vysoké napětí, chlapec se dotkne drátů... To je úraz, který je ve vysokém procentu případů smrtelný. Měli jsme kluka, který se vsadil, že vyleze na  stožár vysokého napětí a dotkne se drátu. Kromě toho, že se popálí, spadne z výšky, proud projede organizmem a většinou poškodí nějaký jiný orgán kromě kůže - myokard, slinivku a další. Končí to často i amputačními operacemi. 

Liší se úrazy u nás a ve světě?

Když jsem měl přednášku v Kanadě v Torontu v dětské nemocnici a přednášel jsem o 'našich' popáleninách, byli strašně překvapeni, protože v Kanadě nemají u dětí úrazy elektrickým proudem. V Kanadě není možné vylézt na nádraží na vagón. A není také možné vylézt na stožár vysokého napětí.

A co srovnání dnes a před dvaceti lety?

Mění se to v tom, že nemáme takové množství kriticky popálených dětí na sedmdesáti procentech těla. Úrazů je méně. Ubylo i závažně opařených batolat, ale to je celoevropská záležitost. 

Čím si to vysvětlujete?

Větší bezpečností. Jako příklad můžeme použít oblíbený český svátek 'čarodějnice'. Když jsem byl na pálení čarodějnic před lety, byla tam obrovská hořící vatra. Kolem pobíhaly dětičky v tepláčcích nad kolínka, někde vedle spal přiopilý hasič a rodiče pili pivo, jedli párky a byli mimo. A dětičky se pohybovaly kolem vatry a nikdo jim nevěnoval pozornost. To dítě vám může vzplát před očima. Teď když jsem se šel se svým prostředním synem podívat na čarodějnice, už jsem viděl dva hasiče, kolem vatry bezpečnostní lem. Musí to být magistrátem povolená akce, takže tam mají člověka, který má bezpečnost na starosti a bez toho se nic zapálit nemůže. Bezpečnostní opatření zredukovala počet úrazů. Samozřejmě že někde na nějakých chatách se to pořád dělá, ale stejně ohňů ubylo a tím pádem i úrazů.

Jaká je struktura vašeho oddělení?

Jsme spádovou oblastí pro celé Čechy. Každý závažnější termický úraz jde k nám. Pacient je v případě těžších traumat ošetřen a v celkové anestezii uspán, abychom se podívali na rozsah postižení a abychom dokázali přesně popsat a definovat postižené plochy. Pacienta zavážeme, zajístíme a transportujeme ho na JIPku. Tam leží ve speciálních boxech, aby k němu nepronikla infekce. Tady je pak léčen týmem, který se skládá ze sester, anesteziologů, chirurgů, pediatrů, psychologů, rehabilitačních pracovníků a dalších. Naše péče je multidisciplinární.

Jakou roli v léčbě hraje psycholog?

Nemám rád, když se v novinách objeví, že někdo konkrétní někoho zachránil. To nejde. Každý člen týmu má své nezastupitelné místo. Když jeden nefunguje, tak může mít pacient sekundárně nějaký problém. Důležitý je každý, i paní uklízečka, která musí na sále uklidit tak, aby pacient nedostal infekci. Každý má v celém tom příběhu nějakou roli, která má vést k tomu, aby se pacient co nejlépe uzdravil. Nás 'popálenináře' zajímá ten dlouhodobý výsledek: jestli se pacient vrátí domů a do společnosti. Také psycholog je nedílnou součástí našeho týmu, stejně jako je tomu ve všech kvalitních popáleninových centrech ve světě. 

PRVNÍ POMOC

  • Při hoření oděvu hořící osobu povalit a koulet po zemi, případně jednorázově polít vodou. 
  • Přiškvařený oděv neodstraňujte. 
  • Sejmout doplňky - například prstýnky, řetízky, náušnice, hodinky, aj.
  • Chladit plochy menšího rozsahu vodou nejlépe o teplotě 8°C - stačí voda z kohoutku, ale nebalit postiženého do mokrých přikrývek (riziko podchlazení a prohloubení popáleninového šoku). Chlazení se doporučuje po co nejdelší dobu - zabrání se tak prohloubení popálené plochy. Chladíme pouze obličej, krk, ruce. 
  • Na postiženou plochu nedávat žádné masti a krémy, zásypy. 
  • Při větším rozsahu zavolat RZP.
  • Raněného posadíme nebo položíme, snažíme se ho uklidnit a chráníme ho před prochladnutím.
  • Nikdy nepodcenit zranění a neodkládat návštěvu lékaře.

Máte zpětnou vazbu?

Pacienti sem chodí celý život. Na popáleninový úraz navazuje celoživotní rehabilitační postup. Sledujeme, jestli rodiče s dětmi správně cvičí, sledujeme pacientovo tělo jak z funkčního, tak kosmetického hlediska.

Jaká je spolupráce s rodiči malých pacientů?

To se liší případ od případu. Rodiče mají v celém příběhu naprosto klíčovou roli, jak pro pobyt tady v nemocnici, tak potom doma. Aby dítě bylo co nejvíc v pořádku, je nutné, aby byl rodič v pohodě. Pokud není rodič v pohodě, není dítě v pohodě: je stresované, nehojí se nám dobře. Popáleniny jsou sociální trauma. Část pacientů se rekrutuje z nižších sociálních vrstev - z komunit, kde rodiče na dítě nedávají až takový pozor. 

Jak se pak řeší taková léčba?

Součástí týmu je sociální pracovník, který je pojítkem mezi nemocnicí a rodičem. Má dohled nad rodinou. My sledujeme, jestli dítě chodí na kontroly. Když nechodí, oznámíme to sociálním pracovníkům, protože kvůli zanedbané péči ze strany rodičů může mít dítě problémy na celý život. Ale samozřejmě pokud rodiče ujedou nebo kočují, tak nemáme žádnou možnost to ovlivnit. 

Liší se způsoby úrazů před lety a dnes?

Dříve bylo hodně úrazů z rychlovarných konvic. Pak výrobci pochopili, že se musí dát k produktům krátká šňůra. Potom byla móda fritování. Všichni doma fritovali a nám přibyly popáleniny omastkem. Ted se všude griluje. Babica griluje, v Globusu se griluje, a lidé to milují. Domácí grily většinou nehoří, tak do toho lidé něco přilijou, bafne to, vedle běží dítě... Vidíme také nárůst kontaktních popálenin - to je zase trend krbů a kamen. Děti jdou kolem, dotknou se, a je to. Jde o popáleninu, která sice není rozsáhlá, ale zase je hluboká. U nás na oddělení vlastně vidíme důsledky toho, čím společnost momentálně žije.

Předpokládám, že jste na telefonu čtyřiadvacet hodin sedm dní v týdnu?

Ano. Na telefonu jsem pořád. To už v dnešní době ani jinak nejde. My jsme tady u nás trénovaní na hromadné neštěstí, což se může stát kdykoliv. Nervozita v Evropě je větší a větší. Takže v rámci těchto obav a své pozice, v níž jsem, ani nemůžu vypnout. Kdyby taková situace nastala, znamenalo by to svolat celý tým lidí a připravit traumatologické plány, jak má vše fungovat, koho kam přesunout, které operační sály se otevřou, kdo bude v týmu. Stejně se to naplánovat nedá, ale čím lépe jste připravení, tím lépe tomu můžete čelit. 

Jak vzniklo Bolíto(občanské sdružení, které pomáhá dětem postiženým popáleninami, pozn. redakce)

Vzniklo v roce 2003 po mém pobytu v Německu, kde funguje silná rodičovská komunita popálených dětí, která se o tyto děti stará, podniká různé výlety a zařizuje rehabilitace po propuštění z nemocnice. Takže má prvotní myšlenka byla, že i tady dáme život něčemu podobnému. My vše zorganizujeme, rodiče se toho ujmou, a my pak u toho budeme fungovat jako supervizoři. Ale u nás takový model moc nefunguje, protože je klientela mnohdy z nízkých sociálních vrtsev, a takoví lidé nestačí pomoct ani sobě, natož aby pomohli někomu jinému. A obecně to prostě u nás nějak nejde. Skončilo to tak, že to děláme my z kliniky a pár rodičů, kteří mají zájem. Nikdy po půl roce, kdy pacienta pouštíme domů, nemůžeme říct - "ahoj, tak se měj". Zajímá nás, jak ten člověk bude žít, a co jeho rodina. Od té doby, co k nám přišel, už znám jeho maminku, sestru, babičku. Vím, jak žije pacientova rodina... Zranění našich pacientů je těžké a na celý život. Právě proto Bolíto děláme. Snažíme se vytvářet psychosociální rehabilitaci, pořádat nějaké akce, abychom pacientům trošku to životní trápení ulehčili. U dětských popálených pacientů jizva bude vždycky jizva. Nejsme schopni to vrátit. Jsme schopni minimalizovat následky, ale nejsme schopni dostat pacienta tam, kde byl před úrazem. Dopady jsou celoživotní a jsou vidět. Když nám bylo šestnáct a 'něco' se nám udělalo na čele, tak jsme nechtěli jít do školy. Teď si představte, že máte zjizvený obličej. Nemusíte mít popáleniny na 90 procentech těla, stačí nepříjemně viditelné místo, ze kterého se stane cejch na celý život.

Jaký je ideální scénář pro léčbu popálenin v budoucnosti?

Někde v laboratoři se připraví umělá kůže na míru pacienta, kterou na něj našijeme, a pacient bude vypadat stejně jako předtím. Ale to je sci-fi. Měli jsme tady teď na návštěvě švýcarského lékaře. U nich na klinice dělají patnáct let výzkum na vytvoření umělé kůže. Je to nejbohatší země v Evropě, dvacet lidí na tom pracuje a dostali se po patnácti letech k tomu, že z dvou centimetrů čtverečních, které vezmou někde na těle pacientovi, jsou schopni udělat osm centimetrů čtverečních. A tyto výsledky vyzkoušeli na deseti pacientech. Takže vývoj je v tomto směru strašně náročný a pomalý.

Překvapí vás ještě vůbec něco ve vašem oboru?

Vždycky něco překvapí. Když ne, tak je to špatně. Každý pacient je jiný, sice máte nějakou intuici, ale může se objevit něco, co jste ještě neviděla, neřešila... Mohou nastat komplikace, které jste nečekala. Popáleniny jsou úraz, který je spojen s komplikacemi a kůže je velmi složitý orgán.

Kim Kardashian a holý pupík Emily Ratajkowski. Začíná oscarová afterparty | Video: Reuters
reklama
reklama
reklama