Jste zoufalí, neboť došlo k záměně? Vylíhl se vám z milého dítěte přes noc zvláštní živočišný druh zvaný puberťák? Čtěte, jak na něj!

Na každého funguje něco jiného: na ty chytřejší a méně zasažené bouřlivými hormonálními změnami většinou postačí nenásilný humor, jiné zase převezete tím, že jim oplatíte stejnou mincí, další alespoň částečně srovná do latě potřeba kapesného. No a někdy se musí použít vyslovená hrozba. Shromáždili jsme životem vyzkoušené rady od našich čtenářů. Tady jsou...

Nataša: Já si počkám!

Nejsou to až úplně takové stvůrky. Jako bezdětná učitelka s šestadvacetiletou praxí jsem zaznamenala i prchavá zajiskření empatie. Vloni třeba mě litovali sedmáci: „To máte teda blbý, celej život se trápíte s těma hnusnýma puberťákama."

Lezou-li mi hodně na nervy, oslovuji dívky „Mladé dámy" a chlapce „ Děti" - neznám větší urážku. A když jsou už úplně nesnesitelní, varuji je: „Já počkám, až vy si jednou pořídíte nejkrásnější, nejposlušnější a nejchytřejší miminko na světě, budete do něj patnáct let investovat - a ono mě pak pomstí!" Při této představě zesinají i ti, kteří si ve třinácti pořídili piercing v obličeji.

Eva: Vytloukat klín klínem!

Když mi tenkrát můj chlapeček řekl, že chce zvýšit kapesné, protože já už mám život za sebou, kdežto on ne a měla bych to chápat, uvědomila jsem si, že je na čase něco změnit. Oprášila jsem vzpomínky a začala se chovat obrazně řečeno jako on. Našla jsem si partu, začala jezdit na zábavy, přizpůsobila oblečení a doma jsem se s ním hádala, čí muzika je lepší a kdo má právo si ji pouštět víc nahlas. O práci jsem mluvila jako o trapárně, kterou bohužel musím absolvovat, když potřebujeme ty blbý prachy, a povinnosti jsem prezentovala jako debility, jež by každý rozumný člověk prostě nedělal, nicméně musí, protože nás k tomu nutí pitomá společnost nic nechápajících blbců.

Kupodivu - uspěla jsem. Muzika se začala pouštět přes sluchátka, o povinnosti jsme se podělili (svorně nadávajíce) a i škola fungovala, protože se rovnala práci. Kamarádi mému chlapečkovi záviděli, jak hustou má matku, a já to přežila. Dnes je mému synovi 29 let a společně na to s úsměvem rádi vzpomínáme.

Ludmila: Budeš bez peněz!

Když na syna přišlo trucovité období, vyváděl jednu lumpárnu za druhou. Jako naschvál musel udělat pravý opak toho, co jsme mu nařídili. V patnácti přišel domů s tím, že si koupil motorku za peníze z brigády - samozřejmě ji měl zakázanou, ale já i manžel jsme chodili do práce a bylo nám jasné, co ve volném čase dělá.

Pomohlo jediné: sebrat peníze. Kapesné jsme mu zrušili a dostal ho jen tehdy, kdy řádně plnil své povinnosti. Bylo to jako na houpačce, lepší a klidnější období střídalo vzdorovitější, ale kupodivu to alespoň částečně zabralo v době, kdy začal chodit s děvčaty a zvát je na zmrzlinu či na víno. Peníze potřeboval, tak sekal latinu.

Pavla: Půjdeš bydlet k tátovi!

Ráda bych se připojila s postřehem o jedné vývojové větvi puberťáka - a to je puberťák z rozvedené rodiny. Ten můj zcela přesně vystihl mou slabou stránku a k větám typu "Ty se o mě musíš starat, vařit, prát" přibyla hláška, která mě začala naprosto vytáčet: „Na to mi nesahej, to mám od táty", případně „U táty je to lepší, ty jsi hnusná". Dennodenní půtky končily buď zcela nevýchovnou fackou, nebo tím, že jsem se rozdýchávala na dvorku. Naprosto zoufalá jsem hledala pomoc u psychologa. A našla se!

Když vás nechce respektovat, pusťte ho bydlet k otci! Poté, co jsem synáčkovi oznámila, že se mu přání splní a já ho velice ráda uvidím jen jednou za měsíc na víkend, najednou obrátil a vehementně se bil za své místo doma. Od té doby se situace značně zklidnila, a když má pocit, že je chudák, stačí pronést větu: „Jestli ti je tady tak špatně, zkus to jinde!" Takže matky, neobávejte se! Někde v hloubi puberťáckého srdíčka určitě máte své místo!

Jak přežít týpka nebo typku, pro něhož jste alien a naprostý výmaz? (viz výkladový slovníček puberťáčtiny)

• Udržujte kamarádský přístup, ovšem s  hranicemi.
• Buďte diplomaté a také neskutečně trpěliví.
• Respektujte zvýšenou potřebu soukromí.
• Tolerujte, ale dohlížejte.
• Pokud s vámi vůbec chtějí mluvit, naslouchejte.
• Snažte se chválit i za maličkosti.
• Vzpomeňte na svoji pubertu a mějte ho rádi! (no - aspoň to zkuste...)

Jaké zkušenosti máte s pubertou svých dětí vy? Co byste poradili ostatním? Diskutovat o tom můžete pod článkem!