reklama

Jak (ne)vychovat z dítěte lakomce

To je moje! Tuhle větu mohou rodiče slyšet od dětí přibližně od dvou let. Obvykle v situaci, kdy prcek sveřepě svírá hračku a nechce ji nikomu dát. Jak ho naučit, aby se v životě uměl dělit?

Foto: Isifa/Thinkstock

To je moje! Tuhle větu mohou rodiče slyšet od dětí přibližně od dvou let. Obvykle v situaci, kdy prcek sveřepě svírá hračku a nechce ji nikomu dát.

Částečně je to dobře. Dítě vnímá sounáležitost s věcí, kterou si drží. Začíná si uvědomovat rozdíl mezi mým a cizím, a za to by mělo být pochváleno: "Ano, to je tvoje. Souhlasím s tebou, je fajn, že si hračku držíš a chceš se tak o ni starat!"

Více o výchově se dozvíte na Babyweb.cz >>

Pochvalou dá rodič najevo, že dítě podporuje, že je jeho přítel, a ne ten, kdo je jen kárá. Mrňous je díky prvotnímu pozitivnímu dojmu ochoten akceptovat další rodičovské požadavky, jak s hračkou naložit.

Individualita potřebuje hranice

Toto chování je do určité míry projevem individuality dítěte, jeho odlišnosti od ostatních. S určitou individualitou se rodí, určuje ji genetická výbava, zděděná po rodičích. Ti však s ní musí dále pracovat, formovat ji, aby se z dítěte nestal sobec, který nebude u ostatních oblíben. Proto mají rozšířit větu "To je moje" také o informaci, že se o danou věc bude dítě starat, pečovat o ni a uklízet si ji na stejné místo, aby ji tam našlo i druhý den.

Dítě se má také dozvědět, co všechno mu přinese fakt, když danou věc půjčí. Prvotně se ovšem musí seznámit s významem slova "půjčit". Znamená to, že věc dá do rukou druhého dítěte, to si s ní nějakou dobu pohraje a pak ji vrátí majiteli. Pokud tohle dítě pochopí, může mu půjčení přinést radost, ale také jinou hračku na oplátku či nové kamarádství.

Dporučujeme: 7 překvapivě dobrých výchovných rad manželů Obamových

Může mu to však přinést i zkušenost, že některé děti si jeho hračku vezmou a chtějí ji odnést domů, aniž by se tak domluvily. Rodič je pak při této transakci garantem toho, že dítě dostane hračku zpět, ručí za to, že domluva s druhým dítětem opravdu platí.

Proč, proč, proč?

Malé dítě se učí snadno, nejčastěji nápodobou dospělých. Rodiče fungují jako vzor, ale také jako ten, kdo věci komentuje a vysvětluje. To je zapotřebí vždy. I tehdy, když dítě nemluví a dospělému tak může připadat, že vlastně nejsou žádná slova třeba.

Omyl, protože dítě vše sleduje a ukládá si do paměti. Mnohem dřív, než dovede slovně pojmenovat, rozumí, co věci znamenají a dovede napodobovat. Vysvětlujte tedy, co budete dělat, kam půjdete, proč si berete košík v obchodě, proč oblékáte mikinu... Vysvětlení má být krátké a naprosto konkrétní.

Nestyďme se omluvit

Pokud se rodič někdy splete a udělá něco nesprávného, je na místě se dítěti omluvit. Že zakřičel a nebylo to adekvátní, že lupnul dítěti ukvapeně na prdelku... I z tohoto příkladu se dítě učí. Pochopí, co to je omluva, jak ji používat a proč. To je velmi důležitá zkušenost.

Již od batolete je třeba ukázat užívání slov děkuji, prosím, dobrý den - pokud chcete, aby je prcek uměl používat. A opět to jde nejlépe vlastním příkladem. Když se táta dělí u stolu s mámou a ona poděkuje, je to ideální cesta, kterou bude dítě napodobovat.

Jaké jsou vaše zkušenosti v výchovou? Měli jste doma malého lakomce, co se odmítal dělit? nebo naopak truhlíka, kterého na pískovišti všechny děti obrali i bábovičky?

Jak v takové situaci reagovat? Napomenutím? Zákazem? Trestem? Své zkušenosti si můžete vyměňovat pod článkem.

zdroj: Babyweb.cz

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Syndrom týraného tatínka aneb Máte doma tyranosaura?

Stála jsem před babyboxem s miminem a stovkou v kapse

Krásné, slavné a mrtvé: Ženy s tragickým osudem

Nakazí jeden člověk celou tramvaj? Epidemiolog vysvětluje šíření viru aerosolem | Video: Kristýna Pružinová, Blahoslav Baťa, Martin Krepindl
reklama
reklama
reklama