reklama
 

Syndrom týraného tatínka aneb Máte doma tyranosaura?

Nečekejte pojednání o pravěku. Tyranosaurus v našem pojetí není veleještěr, ale dvouleté batole. Přezdívka je totiž odvozena od slova týrání a vztahuje se k týrání rodičů. Vlastně by měla znít - tyranosaurus sapiens.

Foto: Isifa/Thinkstock

Nečekejte pojednání o pravěku. Tyranosaurus v našem pojetí není veleještěr, ale dvouleté batole. Přezdívka je odvozena od slova týrání a vztahuje se k týrání rodičů. Vlastně by měla znít - tyranosaurus sapiens. A nyní už dejme slovo tatínkovi Emanuelovi z Babyweb.cz.

V odborné literatuře se věnuje hodně prostoru syndromu CAN, tedy syndromu týraného dítěte. Ale dám ruku do ohně za to, že syndrom PAN, tedy syndrom týraného tatínka také existuje. Vždyť jsem jedním z těch týraných!

Doporučujeme: Jdu zahrabávat mrtvé ptáky aneb Povedené dětské hlášky

Počasí tomu nahrává. Jarní únavu pomalu střídá zimní deprese. Je zima, mlhavo, tma a nevlídno. A stejný pocit se rozprostřel i v mé duši.

Zkuste obléct vlka do ponožek!

S dítětem se už nedá chodit pro zimu a vlhko na hřiště. V nejrůznějších krytých hernách vždycky někdo prská, kašle, smrká a frká. Brzy se nemoc zmocní i nás. Střídavě si viry v rámci rodiny předáváme. Ty v nás mutují a znovu se jimi nakazíme. Prostě obvyklý začátek zimy.

Jeden můj svobodný a bezdětný známý se podivoval, co je na tom těžkého obléci tříleté dítě. Doporučil jsem mu, aby šel do libovolné zoologické zahrady, vlezl do vlčího výběhu a zkusil libovolnému vlkovi navléknout ponožky.

Více článků statečného tatínka Emanuela najdete na Babyweb.cz>>

Už v létě je to někdy boj dostat dítě do slipů, krátkých kalhot, trička, sandálků a kšiltovky. A teď je zima. Slípky, punčocháčky, tričko, mikynka, kalhoty, někdy svetr, šněrovací botky, zimní bunda, kulich...

Pokud se oblečete jako první, jste po patnácti minutách zápasu se svou ratolestí promočení jako tropická myš. Pokud napřed oblečete své dítě a potom sebe, riskujete, že zatímco vy se oblékáte, on se zase svlékne, i když to jindy neumí. Nebo se protestně počurá. A můžete začít znova.

Dítě má nějaký radar na to, kdy pospícháte. I když se zkušeně tváříte, že vám vůbec nezáleží na čase, dítě zachytí jemnou vibraci vašeho spěchu a začne bojovat o své právo být naturistou ještě vynalézavěji a úporněji než obvykle.

Dostat do něj lék? Nemožné!

A pak vám dítě schválně onemocní. Nikdy se nepusinkovalo, ale teď natruc oblizuje tu nejusmrkanější holčičku nebo i chlapečka. V noci se schválně odkopává.

Dokud bylo teplo, venku se nepočurávalo, a když ojediněle ano, okamžitě na to upozorňovalo. Teď čím větší zima, tím častější počurání se. A nehlásí, aby v tom mohlo nastydnout. Schválně, samozřejmě.

Nechce brát žádným způsobem léky. Tablety, to ani náhodou! Když mu chceme dát lžičku čehokoliv do krku nebo kapky do nosu, připomíná to středověké mučení vodou. Lehnu si na záda a na břiše držím dítě v poloze taktéž na zádech. Jednou svou nohou obemknu jeho nohy, jednou svou rukou mu přitisknu ruce k tělu, druhou rukou mu fixuji hlavu. Má paní mu vypáčí sanici a aplikuje...

Když mu pilule rozdrtíme a někam nasypeme, rozpozná cizorodou léčivou látku snad v koncentraci jedné molekuly na 100 g čehokoliv. A zmíněnou potravinu pak odmítá. Vzhledem k tomu, že je ochotno jíst už prakticky jen chleba, je přimíchávání léků dost složité.

Jsem případ pro sociálku

Dítě přitom řve. My, rodiče, musíme spolu výkon koordinovat, a tak ho přeřváváme. Nechápu, že na nás ještě někdo nezavolal sociálku... Asi proto, že pod námi, nad námi a proti nám bydlí také rodiče s malými dětmi a nedá se přesně rozpoznat, kde přesně se to miminko mučí. A někdy řvou všechny děti současně.

Když syn rýmu nemá, smrká normálně, ale teď smrkání bojkotuje. Nemocné dítě se mele v posteli. A občas vypadne, budí se a chce přepolohovat, nabumbat... Někdo z nás proto spí na matraci u postýlky. Syn tak zahajuje den, že někomu z nás skočí na hlavu nebo na břicho. To byste vůbec nevěřili, co je na těle bolestivých bodů.

Při zemi je průvan a matrace není ideální lože. Po týdnu jsou rodiče nastydlí, rozlámaní, nevyspalí, rozmrzelí. Ideální doba začít se bavit o tom, po kom to dítě je, ve které rodinné linii je více autistů, sadistů, absolventů zvláštních, nyní praktických škol, kdo rozhodujícím způsobem pokazil výchovu dítěte...

Vždycky takhle v neděli večer uvažuji zapudit manželku, dát dítě k adopci a vstoupit do trapistického kláštera, abych si konečně zase začal užívat radostí života, hlavně klidu. Ale udělejte to, když už jste do obou, manželky a syna, investovali tolik času a energie. Žena říká, že to vidí podobně.

Ach jo! Už aby začalo mrznout a sněžit. To dítě na zasněženém svahu utahám. A snad bude klid.

zdroj: Babyweb.cz

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

Jak účinně zbavit dítě vztekání: Opravdu to funguje!

Parazitující dvojče aneb Bratr v břiše, sestra v hlavě

Jak vyčistit odpad? Zapáchá a ucpává se? Poradíme!

Tyranosaurus sapiens

Tatínek Emanuel není výjimka. Hodně podobně vidí batolata publicista Pavel Tomeš. V svém známém fejetonu ho nazval půvabnou přezdívkou Tyranosaurus. Ano, je to odvozeno od slova týrání - a  na mysli má také tatínka: „Občas na pokraji rodičovských sil přemýšlím, jak by asi vypadal deník dvouletého děcka. Myslím, že asi takto," říká:

  • 6.13 Budím se. Super!!!
  • 6.50 Lítám nahatej po bytě a chechtám se. Táta mě honí.
  • 7.05 Táta zakopl o nočník, kterej zapomněl večer vynést.
  • 7.10 Jezdím kolem něj na motorce a pištím.
  • 7.20 Stavíme s tátou hrad pro tyranosaura. Táta ho postaví a já ho pak rozkopu. Super!
  • 8.05 Táta dřímá mezi troskami hradu. Chvíli si hraju sám s tyranosaurem. Žere šmouly.
  • 8.06 Tyranosaurus strčil ocas tátovi do nosu. Na zadek dostanu já. Řvu.
  • 8.30 Kouzelná školka. Nuda, tátu to ale baví. Běhám dokolečka před televizí, dokud nespadnu na zem a neprásknu se do hlavy.
  • 9.10-9.40 Řvu.
  • 10.00 Nemůžu najít tyranosaura. Řvu. Táta se mě ptá, proč zas řvu. Řvu, protože neumím říct "tyranosaurus".

Dcera Madonny se při natáčení reklamy svlékla donaha. Klip propaguje rozmanitost | Video: Desigual
reklama
reklama
reklama