reklama

V rodinách jsme kvůli pandemii čím dál agresivnější. Na vině je strach

V České republice dojde ročně zhruba k 2500 případů násilí v rodinách s dětmi. Zhruba 168 tisíc obětí ročně vyhledá kvůli dopadům domácího násilí lékařskou pomoc. Celosvětově se problematika domácího násilí týká zhruba každé třetí ženy a každého devátého muže. A letošní pandemie koronaviru situaci v mnoha domácnostech ještě zhoršila.

Domácí násilí
Domácí násilí | Foto: Shutterstock

OSN předvídá až dvacetiprocentní nárůst případů domácího násilí během pandemie koronaviru, v Česku počet případů dle výzkumu Fakulty humanitních studií UK a Sociologického ústavu AV ČR stoupl až o 40 procent. O násilí v rodině pojednává také nový snímek režisérky Miry Fornay s názvem Žáby bez jazyka.

Vypráví o nebezpečných vztahových hrách uvnitř jedné rodiny. Drama je přitom podloženo několikaletým rozsáhlým výzkumem, který vedla v terapeutické skupině zabývajících se agresí i ve věznici.

"Přečetla jsem o tomhle tématu spoustu věcí, nechtěla jsem explicitně dělat snímek o domácím násilí, spíš o hrách a programech, které k němu vedou. Četla jsem si například transakční analýzu Erica Berneho, který napsal knihy o lidských hrách a podle kterého je domácí násilí postaveno právě na těch nebezpečných hrách. Existuje několik filmů o domácím násilí z pohledu obětí, ale jen velmi málo filmů z pohledu agresora. Já se ale snažím vždycky pochopit druhou stranu a snažím se rozkrývat jiný pohled na dané téma," vysvětluje režisérka, která se tématem zabývala čtyři roky.

"V roce 2015 moc zdrojů informací nebylo a ani terapeutických skupin pro agresory ne. Našla jsem tehdy jednu v rámci SOS centra Diakonie Českobratrské církve na Praze 2 a zapojila se do ní. Věděli, že o tématu budu dělat film. Docházela jsem do skupiny asi rok a půl, vedli ji dva terapeuti a jeden z nich ještě docházel jako terapeut do kladenské věznice, kde pracoval i s prvovrahy, tak mi umožnil skupinu párkrát navštívit. Ale to ze mě ještě nedělá odborníka na domácí násilí, jsem filmařka, který se tím poctivě zaobírala," říká.

Násilné jsou i ženy, často sáhnou po zbrani

Projekt Stop násilí v rámci Diakonie funguje již 12 let, v té době podle terapeuta Martina Peška existovaly organizace pracujícími s oběťmi, ale téměř žádná pracující s násilníky. "Vedle toho jsme se v SOS centru Diakonie ČCE- SKP v Praze poměrně často setkávali s lidmi, kteří mají potíže se zvládáním agrese v partnerských vztazích. Obojí nás motivovalo k tomu, začít tématu věnovat více pozornosti," popisuje začátky programu.

Co je domácí násilí?

"Domácí násilí představuje dlouhodobé, opakované a stupňující se útoky jednoho člena domácnosti vůči druhému. Může být fyzické, psychické, sexuální či ekonomické."

Ročně se k nim dostane okolo 70 klientů prostřednictvím individuální terapie, za letošní první pololetí jsou ale již na čísle 91. Většinou se jedná o muže. "Z naší zkušenosti ale víme, že se v poslední době bourá mýtus, že by byli násilní jen muži. Za první semestr roku 2020 navštívilo program Stop násilí jen v individuální terapii 30 procent žen. Také je velmi zajímavé, že ženy "sáhnou" po zbrani mnohem častěji než muži a následky bývají fatální," dodává Pešek.

Slova o nemalém počtu žen, které mají problém s agresivitou, potvrzují také ostatní české organizace věnující se terapeutické práci s agresí.

Nejčastěji se na Diakonii obrací lidé, kteří mají potíže se zvládáním vzteku a agrese vůči rodinám, partnerům, ale i společnosti. Dochází k nim ovšem také klienti vyslaní Probační a mediační službou nebo Orgán sociálně-právní ochrany dětí. "Často násilníci přichází i na žádost někoho z blízkého okolí, pro kterého je daná situace již neúnosná. Dostanou strach, že o rodinu přijdou, a to se stává prvním impulsem k tomu, pokusit se něco změnit," vysvětluje Pešek.

Za násilím je často schováno narušené dětství

Režisérka Mira Fornay odpozorovala, že získáváme nezdravé i zdravé vzorce chování již v dětství. "Ten nezdravý vzorec se nemusí nemusí ukázat hned, může se objevit v nějaké velmi krizové situaci v dospělosti, ale v lidech je to někde zakořeněno od dětství," myslí si. 

To potvrzuje také Martin Pešek z Diakonie, podle kterého se na agresivních projevech velkou měrou podílí zážitky spojené s násilím v dětství, ale také zneužívání návykových látek a nadměrná úzkostnost, ze které plyne potřeba kontroly.

"Naše výzkumy generační přenos jednoznačně potvrzují. U lidí, jejichž rodiče používali ve výchově násilí (i v jeho lehké formě), je větší pravděpodobnost, že jej sami budou reprodukovat," říká Tomáš Repka vedoucí programu Zvládání vzteku Ligy otevřených mužů. 

Zásadní je přitom přiznat si, že je člověk agresivní. S výbuchy vzteku mají podle nedávného průzkumu organizace Liga otevřených mužů problém stovky tisíc Čechů. Z průzkumu vzorku o 1019 dotazovaných vyšlo najevo, že až deset procent lidí se na svých blízkých dopouští verbálního, fyzického nebo psychického násilí.

V posledních letech tak vzniklo hned několik terapeutických programů, které pomáhají lidem s vyrovnáváním se s agresí a jejím postupným odbouráním. A oslovené organizace také potvrzují nárůst zájmu o programy na zvládání vzteku a agrese. "O terapeutický program máme dlouhodobě vysoký zájem, výraznější nárůst vnímáme zpravidla na podzim, kdy se lidé vrací po dovolených do svých zaběhlých kolejí a vidina dalšího volna bývá často až na Vánoce," popisuje Repka z Ligy otevřených mužů. 

Kde hledat pomoc pokud jste se stali obětí domácího násilí

  • Linka pomoci obětem s číslem 116 006, která funguje 24 hodin denně, je určena obětem kriminality a domácího násilí a provozuje ji Bílý kruh bezpečí.
  • SOS linku poskytuje také organizace Rosa, a to na telefonních číslech 602 246 102, a na novém čísle linka poradny 739 709 764 (od 9 do 18 hodin ve všední dny). Využít lze také chat na webu a e-mailovou poradnu.
  • Oběti domácího násilí se mohou obrátit na non-stop linku organizace Acorus na telefonním čísle 283 892 772, nebo využít jejich nově spuštěnou online poradnu
  • ProFem poskytuje služby přes Facebook Messenger (od pondělí do pátku, od 9 do 15 hodin), na telefonní lince 608 222 277 (pondělí až pátek od 9 do 15 hodin) a také přes online poradnu (pondělí od 9 do 12 hodin a ve středu od 16 do 19 hodin).
  • Pomoc poskytuje také například brněnská organizace Persefona.
  • Existuje také mobilní aplikace Bright Sky, která obětem pomáhá vyhodnotit jejich situaci, nabízí rady a kontakty, bezpečné uložení snímků i spojení na policii. Digitální stopu není možné vysledovat. Mobilní aplikace Bright Sky CZ je v Česku ke stažení zdarma bez ohledu na operátora. 
  • V případě ohrožení zdraví nebo života (či v případě podezření, že je někomu ubližováno), volejte Policii ČR nebo 112.

Stresová zátěž nebo žárlivost

"Agresivní projevy mohou být výsledkem dlouhodobé frustrace, nebo se může jednat o jednorázové selhání, které dotyčného vyděsí natolik, že si řekne o pomoc. Bývá to často spojeno se schopností či neschopností zvládat stresovou zátěž v zaměstnání, v partnerském vztahu a podobně. Svoji nespokojenost a frustraci pak někteří ventilují skrze agresi namířenou na druhou osobu," popisuje Martin Pešek.

Agrese a násilí pohledem filmu Žáby bez jazyka souvisí i se žárlivostí. Hlavní postava snímku Jaroslav K. je na první pohled dobrosrdečným člověkem, je však také patologickým žárlivcem a ze strachu, že jej manželka opustí, rozehrává manipulaci. Příběh Jaroslava a jeho rodiny je navíc strukturován jako počítačová hra bez konce, čímž autorka naznačuje paralelu s nikdy nekončícím domácím násilím.

"Problém žárlivosti lidí s agresivním problémovém chováním je, že k tomu nemají konkrétní důvod. Na skupinách muži i ženy, kteří měli problém s agresivitou, tvrdili, že se jim v hlavě vždycky rozjede kolečko pochybností, kde partner či partnerka asi je a co dělá. Podle mě to souvisí s malým sebevědomím a velkou nejistotou v sebe sama, i když například chodili do
posilovny a vypadali velice dobře. Taky jsem si všimla, že mají velmi rádi pořádek. Mnoho z nich rádo uklízelo, podle mne asi z potřeby kontroly nad svými životy," vzpomíná režisérka.

Psychické násilí je mnohem hůře rozpoznatelné

Jaroslav K. je podle Miry Fornay prototyp nenápadného domácího násilníka, který režisérku zaujal nejvíce. "Vybrala jsem si do filmu postavu muže, který na první pohled vůbec nevypadá na domácího násilníka. Tento typ je velmi hysterický a manipulativní. Přijde mi, že psychické násilí je mnohem horší než to fyzické. Následky fyzického násilí můžete ukázat na policii. Když vám dá někdo facku, je to jasný signál. Psychické násilí je ale hůře rozpoznatelné a hůře se na něj reaguje," přemítá Fornay.

To potvrzuje terapeut Jiří Ammer z brněnské organizace Spondea, podle kterého si je málokterý klient vědom, že se dopouští psychického násilí. I podle něj jde přitom psychické a fyzické násilí často ruku v ruce. "Mohu ovšem říct, že se málokdy klient přihlásí do programu kvůli páchání psychického násilí," dodává.

Podle režisérky Žáby bez jazyka je film nejen o násilí, ale také především o programech a hrách, které k němu vedou. "Já si myslím, že násilí je velmi absurdní věc. My si myslíme, že má logiku, kde funguje příčina a následek, ale je to komplikovanější. Natolik jsme si zvykli na násilí v běžném životě, že nám přijde přirozené, ale není. Nikdo nemá práva kohokoliv bít a zastrašovat už jenom křikem. Každý se občas chováme majetnicky a ztratíme nervy, i když nechceme, ale pro lidi, kteří žijí v domácím násilí je to norma. Láska je tu podmíněna. Láska ale pro mne není o podmínkách, jako je tomu ve filmu, kde se láska a pozornost získává podmínkami," dodává. 

Vztek nikdy nezmizí, důležité je dostat jej pod kontrolu

Přesto Fornay věří, že se z agresivního chování vůči okolí dá vyléčit, protože podle ní jsou nezdravé tak trochu závislost. "Znám pár můžu i žen, kteří se se svou agresivitou naučili zacházet konstruktivně. Je to celoživotní boj, musí na sobě pracovat dál. Chtít se změnit ale musí samotný člověk, ne jeho partner nebo partnerka. Ve skupině byly i případy, kdy muž či žena změnili svoje agresivní chování, ale jejich protějšky už jim nevěřili, byli zvyklí na
nějaké chování a mysleli si, že ten jiný přístup najednou hrají. A asi se s tou změnou nedovedli vypořádat. Důvěra je základem a když se ve vztahu ztratí, dá hodně práce ji obnovit," vypráví.

Podle Martina Peška je doporučená délka terapie rok se sezeními jednou týdně. "Zhruba 30 procent klientů zahájí spolupráci, ale proces terapie nedokončí. Zbylých 70 procent program absolvuje celý. Úspěšnost terapie souvisí hlavně s mírou vlastní motivace," dodává. Ačkoliv Diakonie nezná přesná čísla úspěšnosti terapie, snaží se s klienty během sezení pravidelně zaznamenávat pokroky. "Zpravidla ale platí, že je-li klient v terapii, dalšího protiprávního jednání se již nedopouští," říká.

Tomáš Repka z Ligy otevřených můžu tvrdí, že vztek nikdy nezmizí, protože se jedná o přirozenou emoci a sám o sobě není zlý.

"Lze jej však v procesu terapie dostat pod kontrolu a naučit se jednat jinak než násilně. V našem terapeutickém programu učíme klienty ovládat sami sebe, být si sebe sami více vědomi, což je dlouhodobý a prakticky nekončící proces. Život přináší náročné situace a je dobré osvojit si dovednosti, jak situace konstruktivně zvládnout nebo jim umět předcházet," říká.

Lusková: Odloučení seniorů je dramatické, strádají. Musíme k nim návštěvy dostat | Video: Daniela Drtinová
reklama
reklama
reklama