Děti a dobročinnost: Je charita jen pro bohaté?
Čtvrtina Čechů se domnívá, že charita je jen pro ty, kdo mají peníze nazbyt. Každý desátý ji považuje za zbytečné vyhazování peněz. Tyto názory pak předávají i svým dětem.
Čtvrtina Čechů se domnívá, že charita je jen pro ty, kdo mají peníze nazbyt. Každý desátý ji považuje za zbytečné vyhazování peněz. Tyto názory pak předávají i svým dětem.
Na dobročinné účely přispívají ročně téměř dvě třetiny Čechů, částka je ovšem minimální: do pěti set korun. Jednorázový příspěvek se pak pohybuje v maximální výši 100 korun. Vyplynulo to z nedávného průzkumu ČSOB, kterého se zúčastnilo 961 respondentů starších 15 let.
Charita k životu nepatří?
Ukázalo se, že Češi nevnímají podporu charitativních projektů jako samozřejmou součást svého života, jak je tomu v západním světě, ale jako otázku náhody. Třetina z nich tak přispívá prostřednictvím náhodných dobročinných sbírek na ulici, čtvrtina prostřednictvím DMS. Jen jedno procento Čechů má na nějakou charitativní sbírku založen trvalý platební příkaz. Vypadá to, charita se ani čtvrt století po revoluci nestačila stát běžnou součástí našeho života.
Solidarita stále funguje
Pokud už se Češi rozhodnou přispět na dobrou věc, hrají v tom roli emoce a lidská solidarita. Pomyslný žebříček, kam lidé nejčastěji směřují své příspěvky, totiž tvoří podpora lidí postižených živelnou katastrofou (87 %), handicapovaných (54 %) a dětí (52 %). Co je varující: minimální zájem vzbuzují senioři (10 %), azylové domy (5 %) a vzdělání (3 %).
Nejčastěji jsou podporovány charitativní projekty na území ČR, jen čtvrtina peněz jde na pomoc lidem třetího světa (výstavba škol a nemocnic, adopce na dálku).
Jak vnímáme charitu?
Pouze třetina dotázaných uvedla, že čas od času přispět nikomu neublíží a jen 14 % je toho názoru, že jde o samozřejmou pomoc potřebným. Podle čtvrtiny Čechů je však charita doménou pouze bohatých a celých 6 % lidí ji dokonce považuje za citové vydírání těch, kterým nic nechybí a žijí spokojený život. Každý desátý Čech přispívá jen proto, aby se necítil hloupě, že se má lépe než ostatní.
A co děti?
Není divu, že slovo „charita" není příliš frekventované ani v soukromí rodin. Jak z průzkumu vyplynulo, polovina českých rodičů tento aspekt výchovy zcela opomíjí. Vypadá to, že většina rodin, kde se ještě pěstují ideály, nepatří k těm bohatým. Movitých lidí je pak málo a pojem společenská solidarita jim moc neříká.
Důvodem je možná fakt, že u nás na rozdíl od západoevropských zemí neexistuje silná střední vrstva obyvatel. Čím dál víc se dělíme na většinu chudých a malou část bohatých. A střední vrstva v klasickém pojetí nemá vzhledem k desperátské politice státu vůbec možnost vzniknout.
Lidská solidarita tak prostě není na programu dne a bude nejspíš trvat hodně dlouho, než stav české společnosti umožní situaci alespoň normalizovat. Jak jste na tom vy, si můžete ověřit v naší anketě.
