12 znamení, že už jste opravdu staří

Celý život si říkáte, že vám se to přece stát nemůže. Tohle se přece děje jen ostatním! A pak to najednou přijde...

Foto: Isifa/Thinkstock

Monika Kuncová 29. 12. 2015

Celý život si říkáte, že vám se to přece stát nemůže. To se přece děje jen ostatním, vám je teprve dvacet / třicet / čtyřicet. To není žádné stáří! Potom to najednou přijde.

A vy zjistíte, že nemilosrdné zákony matky přírody dostihly i vás. Jak to poznáte?

Doporučujeme: V padesáti odepsaná? Začala podnikat. Peče štrúdly

Stárnete, když...

Už nedokážete navléknout nit do jehly bez vypětí všech sil. Ono to sice nikdy nešlo úplně snadno, ale teď zřejmě začali vyrábět jehly s užšími oušky. Jisté je, že tou vaší neprojde ani velbloud, natož ta zpropadená nit. Nebo že by ožila? Podle toho, jak se vyhýbá otvoru v jehle, je to víc než pravděpodobné. Jo - a taky nejspíš začali tisknout nápisy na potravinách daleko menším písmem. Kdo to má bez brýlí na blízko přečíst?
Ráno se budíte čím dál dřív. Dokonce na to ani nepotřebujete budík.
Máte chuť té slečně, co se potácí na vysokých šteklích, udělat přednášku. O tom, jak podpatky likvidují chodidla. Vy byste si totiž ty její luxusní lodičky nenazula ani omylem. Pohodlí především!
Máte trochu mindrák z toho, že se váš oblíbený herec či politik blíží spíš věku vašeho syna. Dokonce i váš gynekolog - což je fakt poněkud divné...
Na váčky pod očima už vám po mejdanu nezabere plátek okurky. Obyčejný krém? Vyhozené peníze! Luxusní francouzská kosmetika. Ještě víc vyhozených peněz. Vlastně vám na ně nezabere vůbec nic. Jedině snad sluneční brýle.
Rozčiluje vás štěbetání na dětském hřišti. Nikdo nemiluje jasné dětské hlásky, dokonce ani učitelé ne, když jich je hodně pohromadě. Ale vy už všechny děti šmahem nazýváte PZ neboli pézetko. V překladu: parchanti zas... trápení.
Sice jste na Facebooku, ale už ne na Twitteru, o Instagramu ani nemluvě. A Periscope? Velká neznámá!
Máte zhruba stejnou váhu, jako když jste byla v sedmém měsíci těhotenství s vaším prvním dítětem. A říkáte si, že to ještě není tak zlé. To si ovšem lžete do kapsy!
Onehdy jste se zaslechla vychovávat svého syna. A zněla jste úplně jako vaše matka. Přesněji řečeno jako vaše matka v dobách, kdy jste ji za to upřímně nenáviděla. Jenže zatímco matinka od té doby dostala docela rozum - někdy tak okolo vaší třicítky - váš puberťák je prostě nesnesitelný. Nic jiného než dotčený mateřský tón na něj neplatí. Vlastně ani ten ne.
Máte pocit, že "tohle za našich mladých časů nebývalo". Ani ty zimy už nejsou, jako bývaly - daleko chladnější, zasněžené, lemované zmrzlou krajkou rampouchů. Pamatujete ještě uhelné prázdniny? Kde těm je konec! (No... Tady máte tak trochu pravdu - změna klimatu si s naší ladovskou zimou v poslední době poněkud zlomyslně pohrála.)
Musíte všechno vědět dopředu. Čekáte návštěvu? Rozhodně nenecháte přípravu občerstvení na poslední chvíli! Jedete do města - je třeba předem nutně zjistit, kde budete parkovat! Plánujete výlet? Rozhodně se neobejdete bez předpovědi počasí, deštník či pláštěnku vláčíte všude s sebou. A ještě pořád hledáte cestu v mapě místo v mobilu.
Lidí, s nimiž můžete pokecat o tom, jak báječní byli Depešáci, je okolo vás čím dál méně. Dokonce ani Olympik už těm mladým nic neříká. Skončili jsme, jasná zpráva!

Já jsem tvé stáří, pozvi mě dál

Stáří s sebou nese zásadní změny, většinou k horšímu: zpomalení životního rytmu v důsledku odchodu do důchodu, ztrátu důležitosti pramenící ze zaměstnání, rostoucí závislost na druhých osobách. To vše ještě zhoršují fyzické změny těla i obličeje a chatrnější zdraví.

Čtěte také: Poslední věci: Péče o nemohoucí babičku

Větší zranitelnost vede ke změnám životních hodnot. Smrt vrstevníků připomíná konečnost vlastního života. Začíná převládat touha po klidu a bezpečí. Na povrch vystupují původní vrozené rysy osobnosti: dominance či egocentrismus, ale také dobrota a laskavost.

Milovat a být milován

Celý život je dobré mít někoho rád a být milován, a ve stáří to platí dvojnásob. Význam rodiny s věkem stoupá. Dědeček či babička potřebují někam patřit, mít si s kým popovídat o starých časech, být stále potřební a uznávaní pro svou moudrost.

"Starší lidé jsou pro rodinu velmi důležití nejen z hlediska fyzické či finanční výpomoci, ale pro poskytování emoční podpory. Pomáhají, hlídají vnoučata, v případě potřeby nabízejí dospělým dětem střechu nad hlavou, vnášejí jiný úhel pohledu na problémy v rodině," konstatuje PhDr. Eva Jarolímová z České alzheimerovské společnosti na portálu Rvp.cz.

Ve dvaceti se cítíme nesmrtelní. Ve třiceti neporazitelní. Ve čtyřiceti padáme pod náporem povinností všeho druhu a to nám vydrží až do padesáti. Teprve pak se možná dokážeme ohlédnout. To už je ale pozdě pěstovat ve svých dětech úctu ke stáří. Pamatujte proto, že jak se budete vy chovat ke svým starým rodičům, tak se jednou zachovají vaše děti k vám.