Přemýšlej o ní jako o sexuálním objektu. Pudy mužům nikdo neodpáře, potvrzuje komedie
V současné české mainstreamové produkci to vypadá, jako by režiséři měli nutkavou potřebu se skrze své filmy terapeuticky vyrovnávat s krizí mužství. Nový český film Pánský klub nemá ambice se stát snímkem se šťastným koncem, nabízí ovšem markantní odtržení od reality, extremizaci světů mužů a žen a hluboký výstřih vztahové terapeutky.
Do kin míří další z řady českých komedií, Pánský klub, která je filmovým debutem režiséra Matěje Balcara. Snímek tematizující mužskou nevěru vznikl v produkci společnosti Punk Film a vychází ze stejnojmenné divadelní hry, již Balcar režíruje v Divadle Na Jezerce a v níž v některých rolích účinkují stejní herci, jako například Milan Šteindler. Další postavy "mužů v krizi" ve filmu ztvárňují Jiří Mádl, Bolek Polívka, Zdeněk Žák a Martin Leták.
Inspirací pro původní divadelní hru, potažmo její filmové zpracování promované jako "komedie o lásce a jejích podobách, a také o tom, že nikdy není pozdě pokusit se něco napravit" a zároveň "mezigenerační komedie o mužích, kteří milují ženy až moc a nehledě na věk řeší své touhy", byl Matěji Balcarovi segment z francouzské povídkové komedie Nevěrníci (Les Infidèles, 2012) situovaný na skupinové terapii.
Soulož jako moment osudu
Obdobné skupinové sezení "pro eroticky závislé" se více či méně dobrovolně rozhodne absolvovat pětice protagonistů Pánského klubu: středoškolský učitel Cyril (Jiří Mádl), jehož provokují atraktivní studentky, zestárlý rocker Gigi (Zdeněk Žák), který kvůli své impotenci nedokáže už vstoupit na koncertní pódium, hulvátský buran Eda (Milan Šteindler), jenž svou pracovní dobu v cykloservisu tráví na seznamce příznačného názvu vonimti.cz., zoufalý panic a dobyvatel Martin (Martin Leták), dostávající rady starších-zkušenějších ("přemýšlej o ní jako o sexuálním objektu") a scenárista v penzi Přemek (Bolek Polívka), který se nemůže odpoutat od touhy po zemřelé manželce. Pětici "nevěrníků" doplňuje postava Gigiho řidiče (Jan Hrušínský) jako typická karikatura homosexuála v českém mainstreamu.
Režisér a scenárista v jedné osobě Matěj Balcar prohlásil, že se chtěl pokusit zjistit, co k nevěře vede, a že skrze filmové protagonisty publikum získá "poměrně obsáhlý a objektivní náhled na nevěru jako takovou". Přitom podstata snímku se dá shrnout do jedné věty - za vším hledej pudy, neboli jak konstatuje jedna z postav, biologické potřeby chlapa "šustiče" s neřízenou touhou souložit, což ztvrzuje i finální scéna."Nechtěli jsme hepáč (happy end, tedy film se šťastným koncem - pozn. red.), udělali jsme si z toho legraci. Film dává naději úplně všem," prohlásil Balcar. Více než naději však dává jistotu, že sex se může stát doslova osudným.
Žena, která doma tepláky nenosí
Mužské osazenstvo v Pánském klubu konfrontuje mladá psycholožka Linda (Kristýna Hrušínská), která se ve své první skupinové terapii urputně snaží klienty ukočírovat, nicméně občas se jí to vymkne z rukou a místy dělají terapii spíše oni jí. V jejich očích je hned na začátku automaticky škatulkována jako typická hysterka a opuštěná puritánka ("pěkná jste, ale ten zbytek"), přičemž se záhy ukáže, že jako podvedená, zhrzená žena se na terapii chce vyrovnat s vlastními problémy.
V průběhu filmu jsem se opakovaně zamýšlela nad tím, zda i v praxi na sezeních tohoto typu nosí terapeutky hluboké výstřihy. A budu ráda, pokud mě zkušení praktici vyvedou z omylu. Kristýna Hrušínská je sice v českém filmu neokoukanou tváří, nicméně přesně sedí do vzorce unifikovaných hereček, které vypadají jedna jako druhá. Ženy, které když zrovna nejsou antitezí svůdné krásky (v českém mainstreamu najdeme v zásadě jen dva typy žen) a jsou aluzí na ošklivku Betty, mají vždy vysportovanou figuru, šaty podle poslední módy a make-up, který nesundají, ani když jsou v sauně. Doma chodí v šik oblečení, tepláky jako by neexistovaly. Dokonalá barevná sladěnost v mizanscéně (od rekvizit po oblečení) pak působí pro svou nepřirozenost rušivě a ztvrzuje odtrženost od skutečného života, stejně jako ruší nadužívané líbivé záběry z dronů.
Terapie v krizi mužů na plátně
Fakt, že český mainstream je na hony vzdálený realitě, jsme nedávno rozebírali s Kamilem Filou ve článku zde. Filmové postavy obývají luxusní byty, nijak nestrádají a jediné, co je trápí, jsou vztahy - kdo zrovna koho podvádí nebo která žena je zoufale sama. A proto musí být v běhu, zatímco muži jsou konstantně v pokušení a pohání je primitivní pudy.
"Testosteron je svině, udělal z nás primitivy," říká jedna z postav v loni uvedeném Kurzu manželské touhy režiséra Radka Bajgara, který se zaměřuje na opětovné sbližování manželských párů v rámci pochybného kurzu touhy organizovaného v luxusním resortu. Zrovna Bajgarovy snímky jako Teroristka a zejména Teorie tygra jsou příkladem ukázkové misogynie, filmů o ženami utiskovaných a kontrolovaných mužích, kteří nemají právo na vlastní rozhodování a musí takzvaně "držet hubu a krok". "Mužská domestikace" jako existenční past utlačovaných mužů je ostatně zmiňovaná i v Pánském klubu, jehož tvůrce konstatoval, "proč komedie nemůže bořit iluze?".
V současné české mainstreamové produkci to vypadá, jako by režiséři měli nutkavou potřebu se skrze své filmy terapeuticky vyrovnávat s krizí mužství (ostatně terapeutku Lindu v Pánském klubu ztvárnila režisérova manželka). Podporuje to i aktuální zpráva, že se chystá natáčení dalšího českého filmu příznačně nazvaného Buď chlap!, jehož režie se pro mě překvapivě ujal Michal Samir.
Navzdory promo materiálům s dvojicí plakátů, na nichž mužští aktéři pokukují po ženě v sexy postoji nebo se jako kanárci slétávají kolem té samé ženy ve stejné pozici, je Pánský klub jako jedna z těch méně okatě šovinisticko-sexistických komedií snesitelně koukatelná. Není to však málo?