reklama

Ukrajinky zabíjely ze žárlivosti, porodily ve vězení. Změnilo je to, říká režisér

Těhotenství a porod v extrémních podmínkách, jen omezený čas na setkání s dítětem a v pozadí neustálá hrozba odebrání potomka do ústavní péče. Slovenský režisér Peter Kerekes natočil film o mateřství za zdmi oděské věznice, v němž si zahrály skutečné odsouzené. Snímek se mu propsal i do osobního života - sám u sebe doma ubytoval jednu z bývalých oděských vězeňkyň.

Film se natáčel v prostředí skutečné ukrajinské věznice, kromě dvou hereček si v něm zahrály skutečné odsouzené.
Film se natáčel v prostředí skutečné ukrajinské věznice, kromě dvou hereček si v něm zahrály skutečné odsouzené. | Foto: Punkchart films

Hlavní dějovou linkou snímku, který byl oceněn Slovenskou národní cenou za nejlepší film nebo na MFF Benátky za nejlepší scénář v sekci Horizonty, tvoří příběh Lesjy. Odsouzená za vraždu nevěrného manžela přichází do vězení již těhotná a svého potomka porodí za mřížemi. Kerekese inspirovala k napsání postavy skutečná vězeňkyně Nadia, která byla propuštěna těsně předtím, než začal štáb v oděské věznici natáčet. Česko-slovensko-ukrajinské drama vejde do kin 5. května.

S Nadiou jej seznámila vedoucí ženské věznice Irina. "To bylo v roce 2015, když jsme ještě neznali přesné kontury filmu. Představila nám ji s tím, že ji před měsícem propustili po sedmi letech z vězení. Nadia tam porodila a její dítě vzali do dětského domova, protože jej neměla komu dát a z rodiny se k němu nikdo nehlásil," nastiňuje Kerekes životní příběh ženy, který se stal inspirací pro hlavní postavu Lesju.

Tu si zahrála skutečná herečka, Ukrajinka Maryna Klimova. Kromě ní je ve filmu s českým názvem 107 matek obsazená ještě jedna profesionální herečka, Ljubov Vasylyna z Oděského židovského divadla. Zbylé role obsadily skutečné odsouzené ženy. "Pro ně bylo nejdůležitější asi to, že mohly své příběhy někomu odvyprávět. Zní to jako klišé, ale v psychoterapii existuje metoda, kdy je terapeut zticha, a klient to po patnácti dvaceti minutách nevydrží a začne mluvit sám," říká režisér s tím, že ženy k němu byly velmi otevřené, snad s vědomím toho, že si příběhy odnese s sebou. V jejich myšlenkách se často objevovaly výčitky ze spáchaných činů.

Bezpodmínečná láska nevědoucího

Kerekes mluvil v průběhu několikaleté práce se všemi ženami, které si v oděské věznici odpykávaly trest za vraždu. Velká většina z nich přitom spáchala zločiny ze žárlivosti - v afektu zabily své nevěrné partnery. Věří, že se tento vzorec často předává mezigeneračně. "Když víte, že babička seděla sedm roků, protože načapala dědu se sousedkou, tak se to stane tak trochu normou. Dostanete se do podobné situace, máte v hlavě tento vzorec, a uděláte něco podobného. Je třeba několik generací, aby se zločin na životě stal nepřijatelným," míní autor filmu.

Vysvětluje, že řada žen otěhotněla za různých nelegálních okolností až ve vězení, jen aby se dostaly do části pro matky s dětmi, kde se odsouzené těší lepším podmínkám. "Ale ty děti je zároveň pozitivně změnily. Často vyrůstaly v prostředí, kde se jim nedostávalo lásky. Například otec Nadii seděl za vraždu snad patnáct let. Najednou ženy byly v base s děckem, které jim dávalo bezpodmínečnou lásku, protože o nich nic nevědělo," říká Kerekes. Dodává, že podle vedoucí věznice Iriny se za mříže vrací asi třetina žen. "Což je na Oděsu, kde není žádná sociální péče o vězně, poté, co se dostanou na svobodu, poměrně pozitivní," je přesvědčený.

Právě vedoucí věznice Irina byla další osobností, která režiséra inspirovala a ve filmu si zahrála sebe sama. Fascinovaly ho její přechody z polohy přísné dozorkyně do role něžné pečovatelky o děti, které žijí v base spolu se svými matkami. "S Irinou jsme strávili spoustu času, dělala nám průvodkyni po věznici i po městě. Pak už se bála něco udělat nebo říct, protože viděla, že mi vždy zazářily oči a zapsal jsem si to do zápisníčku," směje se Kerekes s tím, že v případě Iriny je ve filmu fabulací jen minimum.

Jako pionýrský tábor

Kerekes chtěl ve věznicích původně zkoumat téma cenzury, příběh o mateřství za mřížemi vykrystalizoval až později. "Vycházeli jsme z předpokladu, že vězni nemohou komunikovat telefony, takže komunikace probíhá dopisy. Ty samozřejmě musí někdo cenzurovat, aby se vědělo, že se nedomlouvají na pokračování trestných činů. Co jiného si tedy budou psát? Pravděpodobně píší svým manželkám, milenkám a matkám. Cenzoři osm hodin denně čtou milostné dopisy. To se mi velmi líbilo jako námět na krátký film," vysvětluje, jak téma vznikalo.

Nejprve chtěl tedy točit jen o vedoucí Irině, která cenzuruje dopisy vězněných žen. "Postupně se to rozšířilo na jakýsi dvojhlas. Na jedné straně je odsouzená Lesja, která má totálně zničený, ale aspoň částečně naplněný život, protože má dítě. Na druhé straně je Irina, která jako by žila podle knihy 'jak žít zdravě a charakterně snadno a rychle'," popisuje Kerekes.

Na ukrajinskou věznici padla volba z čistě praktických důvodů. Ve státních institucích v rámci Evropské unie je prý velmi složité natáčet. "Kamarád nám doporučil, abychom zkusili točit na Ukrajině. Bylo to tam jednodušší. V našem visegrádském prostoru se lidé automaticky obávají, a možná i právem, že jako filmaři jdete odhalovat nějaké kauzy," zmiňuje autor s tím, že pro Ukrajinky byli filmaři dostatečně vzdálení na to, aby se jich bály.

Po každodenní prohlídce a odevzdání telefonů si podle jeho slov mohl štáb ve věznici dělat, co chtěl. "Ženy s námi pracovaly dobrovolně a platili jsme jim náhradu. Ale ve dvanáct hodin měly oběd, a ať jsme dělali cokoliv, nechaly to být a šly se najíst. Vlastně to vypadá jako pionýrský tábor, ne jako věznice," přibližuje režisér tamní režim. Natáčel velmi pomalu a dlouho. Rozpočet se snažil eliminovat na minimum výměnou za čas strávený v prostředí věznice.

Bojím se, co řeknou sousedi

Práce na filmu se mu nakonec propsala i do osobního života - nyní u sebe v Bratislavě ubytovává bývalou vězeňkyni Nadiu, která byla inspirací pro hlavní postavu. "Hned jak Rusové vlítli na Ukrajinu, napsal jsem všem známým, že jim pomohu, jakkoliv budou potřebovat. Tehdy jsme ještě nevěděli, jak se to bude vyvíjet. Naše produkční přijela asi třetí nebo čtvrtý den po začátku konfliktu. Nadia pořád psala, že to vydrží, že je to v pohodě. Ale jakmile začali bombardovat Oděsu, přišla i se dvěma dětmi," říká.

Tvrdí, že věznice Nadiu změnila k lepšímu a nyní jsou velcí přátelé. "Ale samozřejmě se bojím toho, co řeknou sousedi," zmiňuje v souvislosti s tím, že se jedná o ženu s cejchem odsouzené. "Přitom jsou to normální lidé, kteří se trápí, mají své problémy, potřebují pomoc, s tímto pozadím možná i dvakrát tak velkou," dodává.

A co se Kerekes během natáčení naučil o mateřství? "Film jsem dělal kvůli tomu, že mě to velmi zajímalo, neměl jsem pro diváky nějakou předem připravenou odpověď. Byl jsem strašně zvědavý, a svou zvědavost jsem chtěl dále poskytnout divákům. Musím se přiznat, že dodnes nevím, co je esencí mateřského vztahu," uzavírá.

Mohlo by vás zajímat: Ukázka z filmu 107 matek slovenského režiséra Petera Kerekese

Video: Punkchart films
reklama
reklama
reklama
reklama
reklama