reklama

Od školky se muži učí, jak se chovat. Teď je máme za sexisty. Hra zkoumá mužství

Svět dnešních mužů sestává jen z narcisů, hysteriků a dětí. Každý správný chlap musí chtít voš*kat kosmos, říká jedna z postav divadelní hry O bílých heterosexuálních mužích, co jedí maso režisérky Barbary Herz. V čem spočívá mužská dospělost? A je důležitější docentura, nebo děti? Tyto otázky si klade inscenace vycházejí z autentických rozhovorů. Premiéru má 31. května v pražském A studiu Rubín.

Režisérka Barbara Herz ve své nové inscenaci prozkoumává moderní mýty. Například to, že muž není jen živitel rodiny.
Režisérka Barbara Herz ve své nové inscenaci prozkoumává moderní mýty. Například to, že muž není jen živitel rodiny. | Foto: Dita Havránková

"Muži sedí v čekárně. Čekají. Zatím přesně nevědí na co, prostě čekají. Možná přitom přemítají, zda je jejich práce ten bájný dream job, když nemají na byt, pouze na chřest s holandskou omáčkou. A jestli v dnešní době už vážně nemůžou ženě ani otevřít dveře. No a hlavně: jak se stát tím správným chlapem, když i vojna už je zrušená."

Tak zní anotace nové divadelní hry režisérky Barbary Herz O bílých heterosexuálních mužích, co jedí maso. Groteskní i mrazivá inscenace vychází z dvaceti autentických rozhovorů s muži, které autorka sbírala po dobu dvou let. "Žijeme v patriarchálním systému, a pokud je na tom někdo bitý, tak to nejsou jenom ženy, ale dost často také muži," říká v rozhovoru Herz, jejíž předchozí inscenace, která zkoumala fenomén mateřství, byla před dvěma lety nominovaná na Cenu Thálie.

Před dvěma lety jste vytvořila inscenaci Jenom matky vědí, o čem ten život je. Přišlo vám logické další divadelní hru udělat o mužích?

Když jsem dostala nabídku vytvořit v Rubínu další inscenaci, měla jsem několik nápadů a jedním z nich byli muži. Nechtěla jsem, aby to byla jednoduchá paralela, ale ukázalo se, že je to téma, které všechny láká, které rezonuje a je podstatné o něm mluvit. Také je zajímavé si uvědomit, že na svých projektech pracuji s velkým časovým předstihem, a v momentu, kdy jsme se rozhodli zkoumat situaci mužů v naší současné společnosti, nebyly v českém mediálním prostoru o mužství ještě žádné podcasty nebo články, což se najednou docela hojně děje. Potřeba o tomto tématu mluvit tady očividně je.

Proč si to myslíte?

Odborníci zabývající se genderem to vysvětlují jasně - zatímco se světem prohnalo několik vln feminismu a ženy měly možnost zabývat se tím, jaké je jejich místo ve společnosti, u mužů se toto nikdy nejevilo jako společenská potřeba. Muž byl vždy vnímaný jako paralela k člověku jako takovému, proč by se tedy řešily mužské potřeby, když jsou obecně lidské? Najednou se ale ukazuje, že je třeba definovat i to, co je výlučně mužské. Navíc se tady objevuje mnoho zkreslení, podle něhož se zlé ženy emancipovaly a chudáci muži na to dojíždí. To je jeden z moderních mýtů, který ve své hře také prozkoumávám. Ano, žijeme v patriarchálním systému, ale pokud je na tom někdo bitý, tak to nejsou jenom ženy, ale i samotní muži.

Jaké problémy aktuální systém mužům přináší?

Muži žijí ve výkonnostním tlaku - zasaď strom, zploď syna a postav dům. Všichni závodí v tomto sprintu, chtějí se stát tím úspěšným alfa samcem, aby měli ve čtyřiceti letech splněno. Přitom se ale nevěnují svým vnitřním otázkám - co doopravdy chtějí oni sami. A když toto všechno splní, přichází pocity krize a nejistoty, protože sice splnili, co po nich společnost žádá, ale nevědí, co se sebou dál. Chci jet skutečně v tomto výkonnostním nastavení? Přijde mi v pořádku neprojevovat emoce a nechybí mi v životě péče o děti? To jsou otázky, kterými by se muži měli zabývat. Pro mnoho mužů navíc není současná situace jednoduchá. Od školky poslouchají, že mají žít určitým způsobem, a teď, když je jim čtyřicet nebo padesát, všude poslouchají, že jsou sexističtí, machističtí boomeři, a logicky se ptají, čím to je, když přece všechno udělali.

Není krize mužství, ale celé společnosti

Pro tvorbu vaší inscenace jste dva roky dělala rozhovory s dvaceti muži, kteří byli nositeli silného příběhu nebo se k tématu mužství profesně nějakým způsobem vztahovali. Vychází vám z nich, že jsou muži v krizi? V samotné inscenaci zazní úvaha, že krize mužství je tady od začátku dějin…

Přesně tuto otázku jsem dotazovaným mužům pokládala. Bylo zajímavé, že mnoho z nich mi odpovědělo, že nechtějí rozlišovat mezi mužem a ženou a má pro ně smysl řešit, zda je, nebo není v krizi současný člověk. Také se zabývali tím, podle čeho bychom měli krizi mužství definovat a porovnávat, třeba podle toho, že dřív měli muži větší svaly?

Spíše mi z toho vychází, že bychom se měli bavit o společenské krizi. O postavení mužů a žen v systému, který ani jednomu pohlaví nevyhovuje. Čím více jsem se do problematiky nořila, tím více mi vadil zkreslený pohled na to, co je to feminismus. Často je vnímaný jako nějaký podivný agresivní výkřik, ale to je nesmysl. Jde jen o to brát ženu jako bytost rovnocennou muži a feministická diskuse by se měla vrátit k tomu, co je podstatné.

Nemusíme ztrácet čas dohady o tom, kdo bude komu otevírat dveře a jestli smí holčičky nosit růžovou barvu. Přijde mi lepší diskutovat o nastavení systému tak, aby generace našich dětí mohla žít ve svobodnější a tolerantnější společnosti. Muž má mít mimo jiné i právo pečovat o své děti, pokud si to přeje, a je načase, aby to společnost ocenila nejen symbolicky, ale i finančně. Pomůže tomu i to, že zrušíme nerovné odměňování žen na stejné pracovní pozici, takže si to v mnoha případech najednou bude moct rodina finančně dovolit.

V představení se objevuje jedenáct příběhů - Dobrodruha, Veterána, Lovce, Znalce, Sběratele, Syna svého otce, Kamioňáka, Fotbalisty, Stromolezce, Hráče, Patriarchy. Chtěla jste v inscenaci obsáhnout jakési archetypy mužství?

Vzniklo to spíše náhodou. Pokud mi nějaký reálný příběh přišel zajímavý, zařadila jsem jej do hry a až následně se ukázalo, že je možné nazvat jej touto archetypální kategorií. Nechci vše prozrazovat, ale příběhy, které se ve hře objevují, jsme volili na základě toho, že jsou muži často nahlíženi přes určité schéma. Ve společnosti máme nějaká chlapácká zaměstnání, koníčky, pozice, a v naší divadelní hře se ukáže, že takový příběh může vyústit v nečekanou pointu. Kamioňák, Fotbalista nebo Dobrodruh evokují, že to bude maskulinní nářez, ale divák bude velmi překvapený, jaké subtilní věci tito muži řeší a kam se jejich příběh stočí.

Navíc jsem také chtěla narazit na to, že když si přečtete jakékoliv diskuse pod články zmiňující genderové otázky, vždy se tam najde někdo, kdo napíše, že když ženy chtějí rovnoprávnost, tak ať jdou fárat do dolů a že muži jsou odjakživa lovci. Přitom to ve většině případů řekne zaměstnanec korporátu, kterému obědy vozí kurýři. Kdyby na to přišlo, kolik mužů by opravdu tu večeři zvládlo ulovit?

Hra o patriarchátu by byla určitě tvrdší

Z vašeho představení přitom vůbec nemám pocit, že chcete muže nějakým způsobem kritizovat, spíše naopak.

Ano, z principu mě nebaví dělat divadlo, ve kterém vystavím klub looserů a všichni se pak budeme postavám vysmívat, že jsme na tom líp. Hledala jsem příběhy mužů, s nimiž má smysl strávit hodinu a půl, kteří vás můžou nějakým způsobem inspirovat, zasáhnout nebo pobavit. Jeden scénárista, který četl první verzi scénáře, řekl, že je to dobré, ale že by byl k mužům mnohem kritičtější. Kdybych dělala hru o patriarchátu, tak bych byla určitě tvrdší, ale v tomto případě byla moje pointa nořit se do hloubky, hledat nějaký přesah a dávat hlas těm, kteří si to zaslouží a koho má smysl poslouchat.

Je takovým hlasem příběh Sběratele?

Ano, konkrétně toto je příběh, který jsem od začátku věděla, že tam chci mít. Příběh tragického otcovství, jestli to jde takhle říct. V mainstreamovém pohledu stále vnímáme matku samoživitelku jako absolutní oběť systému a otce jako toho, který o děti nestojí. Přitom je v naší společnosti velké množství příběhů, kdy muži o děti zoufale bojují a vůbec nemají šanci se k nim dostat. Plno mužů narazí na genderovou diskriminaci v momentu, kdy se soudí o své děti, kdy soud automaticky nadržuje matce a otec je obětí systému jen proto, že je muž.

Barbara Herz (1983)

Barbara Herz (1983)

  • Vystudovala literární komparatistiku a divadelní vědu na FF UK a paralelně s tím i režii na JAMU.
  • Na konci studia se začala věnovat dokumentárnímu divadlu a založila divadelní platformu dok.trin, pod jejíž hlavičkou realizovala své první dokumentární režie.
  • Ve své práci se pokouší reflektovat podstatné společenské fenomény, ať už se jedná o moderní mýty, genderové nebo environmentální otázky.
  • Zajímá se o možnosti, jak v divadelním rámci pracovat s autentickým materiálem jako je osobní příběh, profesní výpověď či tvrdá data a zároveň jak posílit jejich divadelní účinek. 
  • Je autorkou inscenací Antigone vzletem sokolím, Zpráva o zázraku, Jenom matky vědí, o čem ten život je, Mezní stav, O bílých heterosexuálních mužích, co jedí maso. 

Vyslechla jsem si příběhy několika mužů, které byly opravdu šílené. Spousta z nich se chce o své děti starat a vídat je a roky usilují o to, aby dokázali zvrátit něčí rozhodnutí. Měla by se otevřít společenská diskuse o tom, že ne každý muž, kterému se rozpadne rodina, automaticky odmítá své děti.

Otec není jen živitel a ten, kdo vymění pleny

V inscenaci se objevuje také příběh Dobrodruha, který říká, že by byl považovaný za úspěšného, kdyby usiloval o docenturu. On si ale chce hrát také se svými dětmi. Jakou roli hraje podle vašeho představení otcovství v životě mužů? 

Z mých rozhovorů vyplynulo, že pro plno mužů byl bodem zvratu v myšlení moment, kdy se stali otci. Začali mít pocit, že jim o něco jde, že to, jak se vztahují ke světu, získává najednou jiný rozměr. Přišli v tu chvíli o určitou míru egoismu, změnila se jejich citlivost i perspektiva. I proto by se na roli otce nemělo dívat jen jako na živitele nebo na toho, kdo občas vymění pleny.

Když člověk tuto roli do svého života pustí, může to mít vliv na celé jeho myšlení a vnímání, odrazí se to do toho, jak bude vypadat i jeho práce třeba jako architekta nebo manažera. K tomu je ale opět už výše zmiňovaná potřeba stávajícího systému, který mužům i ženám poskytne klouzavou pracovní dobu, zkrácené úvazky a stejný plat, aby na mateřské nemusely zůstávat jen ženy.

Vaše inscenace se zabývá také otázkou, kdy je muž dospělý. Je to tedy moment, kdy se stává otcem?

Ústřední postava Patriarchy (jehož slova patří skutečnému středoškolskému pedagogovi, pozn. red.) říká, že dospělost přichází v momentu, kdy člověk dokáže přijmout do svého života nějakou vyšší službu. Patriarcha uvádí, že je to "lev zapražený v pluhu", ne vykastrovaný býk, ale někdo, kdo si uvědomuje vlastní sílu a hodnotu, ale dokáže překonat svůj primární egoismus a udělat něco víc. Na toto přijetí služby jsem se ptala ve svých rozhovorech a pro některé muže to byla například snaha riskovat vlastní život, kdy jeden z dotazovaných převáděl během komunistického režimu lidi přes hranice a pak za to byl na 16 let odsouzený do Jáchymova. Pro jiné to bylo právě například to stavění lega s dětmi místo usilování o docenturu.

Mohlo by vás zajímat: Lauder: Ženy nemají stejná práva jako muži, na trhu práce je penalizováno mateřství (10.9.2021)

Není příliš známý fakt, jak masivně se v Česku porušuje zákoník práce,” říká redaktorka Respektu Silvie Lauder, která byla hostem DVTV Roadshow. | Video: Martin Veselovský, Michael Rozsypal

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

reklama
reklama
reklama