Ondřej Sokol: Moje děti nejsou bohužel žádná kopyta

Ondřej Sokol nám v rozhovoru prozradil, z jakého důvodu v divadelní hře Zrada hraje se svojí bývalou manželkou Kateřinou Lojdovou a kdo za něj řeší jeho špatné nálady. Nakonec přiznal, že jeho děti jsou bohužel celé po něm. Už teď milují herectví a mají obrovský talent.

Představa, že mě čeká rozhovor s mužem, který v pořadu Partička skoro nezavře pusu, vyzařuje obrovskou energii, inteligenci a jasně ví, o čem chce mluvit a co rozhodně nikomu nepoví, mě hodně znervózňovala. Jaký šok to pro mě byl, když se ve dveřích Činoherního klubu objevil usměvavý muž, který od prvního pohledu působil velmi nesměle a byl nervóznější než já…

Při rozhovorech v televizi působíte velice plaše. Je to jen vaše "póza" nebo takový doopravdy jste?

Jsem poměrně introvertní člověk, takže to není žádná maska.

Na druhou stranu, člověk nikdy neví, zda své odpovědi myslíte vůbec vážně?

Já to sám někdy nevím, proto je jasné, že to nemůžete vědět ani vy.

Rád odpovídáte ironicky?

Záleží na otázce, ale příliš vážně se neberu. Kolikrát řeknu z legrace něco, co mě pak mrzí.

Je to vlastnost Čechů nebrat se vážně? Nebo se považujete za výjimku?

Myslím si, že lehce ironický přístup k věcem my Češi máme, protože nejsme zrovna národ, který by se prožíval extra vážně. A to nám pak dělá problémy v důležitých dějinných situacích.

Vy neděláte jen jednu profesi. Jste scenárista, divadelní herec, režisér, filmový herec, překladatel. V čem se cítíte nejjistěji?

Nooo… to nevím. Nejspíš při divadelní režii, ale jsou výjimky. Záleží na tom, kde a s kým pracujete, ale třeba při natáčení filmu Krásno jsem se cítil báječně. Tam byl štáb výjimečný, všichni kolem mě do té práce dávali maximum, a to je důležité.

Je hodně náročné přebíhat od jednoho k druhému?

Mně to spíš vyhovuje. Je docela dobré občas utéct ke hraní. Chodím si tam odpočinout. Režie je přeci jen náročnější. Hrozná zodpovědnost. Všichni čekají, že to budete vy, kdo to určí, ale tak to má být. Režírování je náročné na nervy. A hraní je tak trochu sobecké.

Kdybyste si měl z nějakého "vážného" důvodu jedno povolání vybrat. Co by to bylo?

O tom jsem takhle nepřemýšlel a ani nechci. Zjevně mě to takhle nastavené baví, když to dělám a nechci se pouštět do žádného vybírání. Vyhovuje mi profese střídat. Každá práce je úplně jiná.

Několik let jsme mohli vidět estrády Richarda Genzera a Michala Suchánka. Teď si je nějak neumím představit bez vás a Igora Chmely. Nelezete si už na nervy?

Někdy jo, určitě. Ale my to napětí mezi sebou okamžitě ventilujeme. Všechno jde ven. Nenecháváme nic nějak růst. Když už si na ty nervy lezeme, tak si všechno rovnou vyříkáme.

A pustí vás ke slovu? Mám pocit, že oni dva tvoří dvojitou energii, která se nedá ničím přebít.

Ale dá. Vnímáme se. Možná proto jsme tak úspěšní. Každý tam má nějakou svoji funkci. Slyšíme na sebe, a to je to, co lidi asi baví.

Jezdíte spolu na dovolenou?

My jsme spolu hodně, opravdu moc často. To znamená, že dovolenou rádi trávíme odděleně.

V březnu má v kině premiéru film Michala Viewegha Vybíjená, kde hrajete kamarády, kteří se po letech potkají na školním srazu a vzpomínají na své lásky. Jak jste to měl ve škole vy? Měl jste vždy ty největší krásky, nebo jste čekal, až na vás nějaká zbude?

Vracím se na začátek rozhovoru. Já jsem opravdu dost introvertní.

Takový jste ale nemusel být vždy, k tomu jste mohl dospět věkem, ne?

Naopak! S věkem se to zlepšuje. V dětství jsem byl hodně uzavřený. Já to mám prostě s ženami těžké.

A dnes oslovíte ženu, nebo čekáte, až si vás uloví?

Asi obojí. Ale nerad o tom mluvím, protože dopředu přemýšlím, že to budou číst nějací pisálci z bulváru. A jsem si skoro jistý, že by si z toho vzali jen to, co by potřebovali. Proto u mě existuje určitá autocenzura a radši některé věci neříkám vůbec.

Jak vypadá ideální žena pro Ondřeje Sokola? Taková, že byste si řekl, tak s tou bych chtěl žít?

Já vím, jaká by měla být. Zřejmě by neměla být dokonalá, ale radši si nikdy nepředstavuju žádnou. Až ten celek tomu dává to, že ji buď milujete, nebo ne.

Takže nedáte na první dojem?

Určitě ne. Ale myslím si, že člověk má vždycky nějaké výrazné první dojmy. Ty jsou pokaždé důležité. A protože jsem trochu zatažený, mám v tomto případě štěstí, protože člověka stačím lépe poznat.

Kdo to má v dnešním světě lehčí? Hodný chlap, nebo "hajzlík"?

Nevím. Nejjednodušší to mají takové ty "svině", protože si neuvědomují, co páchají lidem kolem sebe. Jinak si myslím, že život nemá jednoduchý nikdo. Jak moje matka vždycky říkala, život je jeden z nejtěžších.

Sám jste o sobě pronesl, že nemáte moc rád lidi. Jak snášíte nárůst popularity a s tím spojené fanynky a větší kontakt s lidmi?

Já se pořád poměrně dost schovávám, takže situaci nějak zvládám. Ale někdy je kontakt s lidmi hodně náročný.

V Činoherním klubu hrajete v inscenaci Zrada. V jedné scéně zjistíte, že je vám manželka nevěrná a reagujete poměrně hodně agresivně. Reagoval byste tak i jako Ondřej Sokol?

To nevím. Myslím, že jsou i agresivnější způsoby reakce. Člověk by si nikdy neměl představovat, jak by dopředu zareagoval. To až když to nastane. Vím, že když se mi stala v životě podobná mezní situace, tak jsem se choval úplně jinak, než jsem si myslel, že se chovat budu. V takhle fatálních situacích už nejsem svým pánem.

Dokážete oddělit osobní věci a práci? Teď narážím na to, že hru o nevěře hrajete se svou bývalou manželkou Kateřinou Lojdovou?

Zásadní důvod, proč jsem takové obsazení zvolil, je ten, abychom se bavili co nejupřímněji. Chtěl jsem, ať nejde jen o běžné setkání lidí, kteří k sobě nic necítí. Při zkouškách jsme probírali i osobní věci, ale potom ta inscenace, to už je fakt něco, k čemu se dobereme, prostě hrajeme postavy. Je to věc techniky. Tam už nevzpomínáme na nic osobního.

V jednom z rozhovorů jste říkal, že si divák nemá plést herectví s předstíráním. Musel jste na jevišti nebo v osobním životě někdy předstírat?

Ježíšmarjá, určitě! Do takové situace se člověk dostane strašně jednoduše.

A jako herec?

Já to prostě nesnáším, takový ten přístup: to je herec, on ti zahraje všechno. Hodně lidí si prostě myslí, že být hercem je být šikovným lhářem, ale je to úplně naopak. Snažíte se o co nejpravdivější výraz dané role.

Odmítl jste někdy roli proto, že se s ní nedokážete ztotožnit?

Není to o tom, že bych odmítal třeba záporné postavy. Já si naopak zakládám na tom, že si většinu svých negativních vlastností snažím přiznávat. Přijde mi stupidní, když herec řekne, tohle nebudu hrát, to se mi příčí. To by to divadlo nemělo žádný smysl.

V Partičce jste schopný zahrát cokoli od toustovače po skupinu Beatles. Máte nějakou hranici, přes kterou nejdete?

Tak zrovna při Partičce jsem si tohle užil mockrát a nikdy nevíte, kam až dojdete. Kolikrát jsme až za hranou, ale to je na tom příjemné.

Při natáčení filmu Krásno jste se po dlouhé době vrátil do svého rodného města Šumperk. Sám jste přiznal, že jste se cítil šťastný. Dokážete si představit, že byste se vrátil a žil tam?

Asi dokážu. Ten kraj, tím, jak jsem tam vyrostl, to fakt není jen tak, že by se vám tam líbilo. Já tam přijedu a cítím nějaké mimořádné spojení s přírodou… Kdyby mi někdo zakázal se tam vrátit, asi bych byl hodně zklamaný.

Která z životních etap byla nebo je pro vás nejšťastnější?

Ta, ve které jsem teď. Já jsem nikdy nezatoužil ani chvíli se někam vracet. Vůbec nelituju toho, kam jsem došel, a mám pocit, že štěstí ještě stoupá.

Teď jste šťastný?

Já jsem šťastný pořád!

Jak řešíte špatnou náladu?

Mám na špatnou náladu své lidi. To už musí řešit oni za mě.

Myslíte psychologa?

Ano.

Jaký je váš největší zlozvyk?

Já bych rád přestal kouřit. (s cigaretou v ruce)

Zkoušel jste přestat?

Zkoušel. A několikrát. Začnu vždycky v lednu.

Že by předsevzetí?

Ani ne, ale musel jsem si najít nějaké datum. Protože mě kouření prostě přirozeně baví. Přestal jsem po Silvestru. Jednou jsem vydržel do půlky února, jindy do dubna, ale zažíval jsem děsné utrpení. Pak jsem si povolil jednu cigaretu denně, a pak už ty dny byly jen o tom, že jsem pořád přemýšlel, kdy si ji dám, abych nekouřil moc brzo, a zároveň vydržel celý den. Pak jsem si řekl, že je přeci nesmysl se takhle trápit.

Když mezi nabitým programem najdete chvilku, jak odpočíváte?

Jsem s dětmi. Jsem s nimi rád a moc šťastný, proto ve volných chvílích nedělám nic jiného. Odpočinu si s nimi. Chtěl jsem mít děti a ony jsou teď v ideálním věku. Pořád mě potřebujou, ale zároveň jsou to lidi, kteří už přemýšlí svým způsobem, a ten mě baví. Je to báječné.

Vidíte se v nich?

Bohužel jo.

Nechcete, aby šly ve vašich stopách?

Noooo… Nebudu jim v tom bránit, ale že bych byl nadšený, to teda ne. Herectví je strašlivé povolání, kde úspěch záleží na štěstí.

A vy jste měl štěstí?

Měl. Myslím, že mi nešlo naproti, ale rozhodně jsem ho musel mít, protože jsem tam, kde jsem. Stejně tak se mohlo stát, že bych byl ten den někde jinde. A důležité je, moct svoji práci někde ukázat. Proto jsem rád, že dělám víc profesí. Herci jsou chudáci, kteří jsou závislí na mnoha lidech. Dobrý text, obsazení, dobrá režie, propagace…

Takže se podle vás dá úspěch shrnout do těchto čtyř věcí: dřina, talent, připravenost a štěstí?

Ano, talent a štěstí, štěstí, štěstí, štěstí… Moje děti mohou být lepší, než jsem já, ale nebudou-li mít štěstí, všechno se zazdí. Úmrtnost talentu je obrovská.

A nebudou to mít jednodušší, když mají slavného otce?

Já jsem byl na DAMU v ročníku s dětmi superslavných rodičů. Plusy, které mají od svých slavných rodičů, jsou vyvážené obrovským množstvím negativních věcí, takže se to celé vynuluje a jako by byli na úrovni těch, co nejsou ze slavné rodiny.

A jaký mají vaše děti talent?

Hrají v muzikálu. Milují prostředí divadla. Jsou tam moc šťastné a bohužel nejsou žádná kopyta.

Vnímáte diváky na jevišti?

Ne. Tedy vnímám je, ale zároveň je mám jako jednu věc celku a dále řeším, co se děje na jevišti. Lidé se na inscenaci podílejí padesáti procenty, a když se jim něco nelíbí, můžou si za to sami.

Vzpomenu si na vás, až budu sedět v hledišti.

Opravdu to tak je, jsou za ten večer stejně zodpovědní, jako herci. Atmosféra u stejné hry může být tak strašně odlišná…

A zajdete do divadla někdy jen jako divák?

Nemám moc času, ale chodím rád. Miluju divadlo v Londýně. Rád si tam zajedu. Vracím se do pozice, kdy jsem nepracoval v oboru. Vidím herce, které považuju za výjimečné. Užívám si, co si tady neužiju, protože českým kolegům už vidím do karet.

Co vás čeká v blízké budoucnosti?

19. února mě čeká premiéra muzikálu Evita v divadle Studio DVA. A hned potom se vrhnu na zkoušení Amerického bizona v Činoherním klubu, kterého už jsem tady dělal, ale tentokrát to bude úplně jiné. Taky se chystám na natáčení několika filmů a přípravu jednoho vlastního…

Když se pod něco podepíšete svým jménem, jakou tím slíbíte lidem přidanou hodnotu?

Já bych byl rád, aby lidé byli vždycky něčím překvapení. Aby tam bylo víc, než čekali. Výjimečný a hluboký zážitek, ten bych si pro ně přál. Když divák odejde, neměl by mít pocit, že je jen další zvířátko, ale měl by přemýšlet o svých pocitech.

Myslíte si, že české publikum chce komedii, nebo potřebuje vidět i to "vážno"?

Záleží na tom, zda se bavíme o většinovém divákovi, nebo o "Divákovi". Pokud chcete masový dopad, už to nemůže být vážné a extra výjimečné. Lidí, kteří chtějí hlouběji přemýšlet, je opravdu málo. Když se tedy dělá něco výjimečného, nemůžete počítat s tím, že získáte obrovské množství diváků. Obecně mají diváci radši komedie. Chápu je, mám to tak i já. Nemám vždycky náladu vidět něco extra uměleckého. Občas se chci prostě jen smát, protože jsem unavenej.

Dokážete na sebe být pyšný?

No jéééééje. Myslím, že ohromně (smích).

Opravdu se dokážete poplácat po rameni?

Naučil jsem se mít vlastní měřítka na věci, které se mi povedly, a na ty, které ne. Jsem na sebe velmi přísný, ale stejně tak se dokážu vnitřně pochválit. Dělám, co jsem toužil dělat, proto můžu zažít šťastné dny, které jsou plné práce. Ale taky to neznamená, že nejsou dny, které stojí opravdu za hovno!

MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT:

10 nejlepších seriálů všech dob. Souhlasíte?

Čísla, o kterých ženy lžou. VŽDYCKY!

Pánům vstup zakázán! Luxusní jachta jen pro ženy